Veronice Kovtunové ze Sevastopolu je teprve 21 let, ale před Ruskem nedávno utekla už podruhé. Nejdříve odešla v roce 2017 z rodného Krymu na univerzitu do Kyjeva. Před dvěma měsíci, když Rusko začalo po invazi na Ukrajinu útočit právě na Kyjev a okolní města, pak odjela na západ. Momentálně žije vystudovaná marketérka v Německu a vyhlíží první šanci na návrat domů.

„Druhý den poté, co jsme odjely, jsme se dozvěděly, že v Irpini, na místě, kde jsme den předtím stály a čekaly, byl výbuch a zemřelo tam plno lidí,“ popisuje Veronika okolnosti útěku před ruskou armádou v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

V jaké situaci vás zastihl začátek války?

Byla jsem zrovna u kamarádky v Irpini. Bydlela jsem v domě její rodiny, když začaly útoky na město. Bylo to hrozné, nevěděli jsme co dělat. Dostaly se k nám brzy informace od lidí ze sousední Buči, že hlavně dívky a mladé ženy jsou znásilňované a vražděné. Nejdřív jsem ale byla sama, kdo navrhoval odejít z Irpině, nikdo se ke mně nechtěl přidat. Když pak vedlejší dům zasáhla letecká bomba, souhlasily moje dvě kamarádky, že musíme pryč. To bylo na začátku března.

Měly jste kam jít?

Byly jsme tři dívky kolem 20 let, Léra, Nasťa a já, a neměly jsme vůbec představu, kam jít. Celý tenhle příběh je hlavně o našem štěstí na hodné lidi. Potkaly jsme mnoho lidí, kteří nám pomohli, aniž bychom je předtím znali. Prvním z nich byl dobrovolník Andrej z Kyjeva, který se nabídl, že nás odveze z Irpině. Sehnaly jsme ho přes internet. Nakonec nebylo úplně jednoduché, aby se k nám vůbec dostal, kvůli probíhajícím útokům a zničeným mostům. Ale nakonec opravdu přijel a odvezl nás do Kyjeva na nádraží.

Veronika svůj útěk z Ukrajiny popisovala podrobně i na svých sociálních sítích

Nacpaly jsme se do prvního vlaku na Lvov, který jel. Vlak byl tak našlapaný, že se skoro nedalo ani dýchat. Přitom tam bylo i mnoho dětí a domácích zvířat. Takto jsme jeli asi deset hodin, nebo i déle. Druhý den poté, co jsme odjely, jsme se dozvěděly, že v Irpini, na místě, kde jsme den předtím stály a čekaly na Andreje, byl výbuch a zemřelo tam plno lidí. I později, když jsme viděly záběry a fotky z Irpině, jsme pochopily, jaké jsme měly štěstí, a že odjet bylo správné rozhodnutí.

Bylo to jako jackpot…

Co jste dělaly po příjezdu do Lvova? 

Ve Lvově jsme přespaly u bývalého přítele Léry. A potkaly jsme tam muže, který nám navrhl, že nás ještě ten den doveze na polské hranice. Souhlasily jsme, i když jsme pořád nevěděly, co bude dál. Ve Lvově se od nás odpojila Nasťa, která se domluvila se svým přítelem, že s ním zůstane někde na západě Ukrajiny. Pokračovaly jsme tedy dál na západ jen ve dvou. Na polských hranicích byla fronta asi 12 hodin, byla zrovna velká zima, ale polští dobrovolníci roznášeli deky, teplé nápoje, a se vším nám pomohli. Vzpomněly jsme si, že máme kamarádku Dianu, která žije se svým manželem v Německu. Kontaktovaly jsme ji a požádaly, jestli k nim můžeme přijet a vymyslet v klidu, co dál.

Takže jste zamíříly rovnou do Německa? 

Přespaly jsme jednu noc ve Vratislavi, opět u cizích ochotných lidí, a pak jsme pokračovaly do Německa. U Diany jsme se po dlouhé době konečně pořádně vyspaly a trochu vzpamatovaly. A začaly jsme hledat další možnosti. V Německu teď existuje plno webů, kde lidé nabízí pomoc Ukrajincům. Našly jsme takto rodinu Vogelových z Bayreuthu, jsou to mladí manželé s třemi malými dětmi. Nabízeli zdarma ubytování v bytě, který původně pronajímali. Vogelovi nám pomohli se vším, i s registrací, potkat je bylo pro nás jako jackpot. Věřím, že zůstaneme přáteli, a nemůžu se dočkat, až je budeme moct přivítat na Ukrajině.

Víte, jak dlouho budete moct v tomto bytě zůstat?

Zatím můžeme zůstat, do kdy potřebujeme. Německá vláda kompenzuje majitelům bytů náklady na ubytování Ukrajinců. V červnu se mají nějak změnit v Německu podmínky, zatím nevíme moc podrobností. Zřejmě půjde i o to, aby mohli Ukrajinci začít co nejdříve pracovat. Což by bylo fajn, ale nejvíc ze všeho bychom se chtěly vrátit co nejdřív na Ukrajinu.

Co jste vystudovala? Mohla byste získat v Německu práci ve svém oboru?

To by bylo asi těžké. Jsem marketérka, minulý rok jsem zakončila studia. Teď bych si nejvíc přála pracovat pro nějakou ukrajinskou společnost. Jsme velmi digitalizovaná země, máme i plno zajímavých startupů, chtěla bych být součástí některého z nich. Ráda bych našla takovou práci a vrátila se na Ukrajinu co nejdřív. Ale kdy to bude, těžko říct, snad v létě? Víme, že teď zatím většina lidí čeká, až ukrajinská vláda oznámí, že je bezpečné, abychom se vrátili. I když někteří se vrací už teď.

Kriticky myslet byl pro Rusko zločin

Vy jste se narodila v Sevastopolu, kdy jste získala takový vztah k Ukrajině? 

Sevastopol není ruské město, jen Rusové říkají, že je ruské. V tomto městě ale byly ruská a ukrajinská kultura tak pevně spjaty, že jsem až do svých 13 let nevěděla, že mezi nimi existuje nějaký rozdíl. Pak ale přišel rok 2014, okupace a tři roky intenzivního uvědomování si rozdílů mezi Ruskem a Ukrajinou. Součástí téhle intenzivní „výuky“ byly každodenní lekce. Měli jsme se učit ruskou hymnu, psát dopisy na podporu dětí ze Sýrie a Donbasu, účastnit se různých ruských patriotických akcí. Kriticky myslet byl zločin. Snažili se nás přesvědčit, že souhlas s probíhajícím šílenstvím je normou.

Museli jsme skrývat, když jsme chtěli získat certifikát z angličtiny. Pohraničníci nás bezdůvodně nechtěli pouštět z Krymu. To je jen několik lekcí z tisíce. Ale já vlastně děkuji lektorům tohoto „kurzu“ – naučili mě vážit si Ukrajiny a ukázali mi, že Rusko je země antiutopie, absurdity, pokrytectví, lží, do očí bijící nespravedlnosti a lidí, kteří s takovým životem souhlasí. Chtěla jsem co nejdřív pryč, proto jsem se přihlásila na univerzitu v Kyjevě.

Podporovali vás rodiče, abyste šla studovat do Kyjeva? 

Rodiče mě nikdy k ničemu nenutili, jen mi říkali, že mohu jít studovat, kam budu chtít. Bylo to moje rozhodnutí. Ale nebylo to tak jednoduché. Dokud jsem nebyla v Kyjevě přijata ke studiu, nemohla jsem dát svůj plán najevo. Musela jsem se přihlásit na vysokou školu i na Krymu. Ale přijímací zkoušky probíhaly ve stejných termínech, takže jsem udělala zkoušku na Krymu a přes noc přejížděla do Kyjeva, abych udělala zkoušku i tam, a zase zpátky. Několik nocí jsem kvůli tomu v podstatě nespala.

Co by se stalo, kdyby to někdo zjistil? 

Režim by se snažil mi to znemožnit. Kdybych řekla rovnou, že chci studovat na Ukrajině, napsali by mě na seznam, který předávají celníkům, a ti by mi dělali problémy, abych se například na zkoušku nedostala včas. Ruská hranice je sama o sobě stresující záležitost. Celníci se pořád vyptávají na různé divné věci, osobní záležitosti, aby získali cokoliv, co by mohli použít proti vám. Jela jsem přes tu hranici snad padesátkrát, jezdila jsem pravidelně k rodičům během studia. Ale pokaždé to bylo na hranici nepříjemné.

Vaši rodiče v Sevastopolu zůstali?

Ano, ale nepodporují ruskou okupaci a nesouhlasí s ní. Rodiče tam zůstali jen proto, že je to jejich domov, mají tam dům. Moje matka je jedním z mála tamních lidí, kteří podporují a udržují ukrajinskou kulturu v Sevastopolu. Když se nad tím zamyslím, tak ruská okupace Krymu vlastně začala mnohem dříve než v roce 2014, takovým nenápadným způsobem. Rusové tam podporovali už dlouho předtím vše ruské, snažili se implementovat ruskou kulturu. Mnoho Rusů se tam přestěhovalo a vlastní tam firmy nebo byty.

A jak se vašim rodičům žije v takovém městě, když nepodporují Rusko?

Je tam stále poměrně hodně lidí, kteří Rusko nepodporují. A navíc v posledních zhruba třech, čtyřech letech mezi místními lidmi podpora Ruska spíše ještě klesla, i mnoho našich známých řeklo, že udělali chybu, když Rusko dříve podporovali. Protože všichni pod Ruskem trpí. Například se lidem začalo stávat, že jim ruská armáda ze dne na den sebrala jejich vlastní dům, byt nebo kancelář, a to se děje opravdu hodně. Nebo si Rusové pro armádu zabrali přírodní rezervaci! A lidé také vidí, že vše, co tam Rusové vybudují, je velmi špatné kvality. Například postaví silnici, ale jen na efekt, aby si to vyfotili, ale nedá se po ní dlouho jezdit. A tak je to se vším. Je to šílené. Plno lidí po roce 2014 z Krymu odešlo, je opravdu těžké tam žít.

Věří vaši rodiče a další lidé na Krymu, že by se Krym mohl vrátit zpět Ukrajině? 

Lidé tomu v posledních letech už nevěřili. Ale teď si mnoho z nich myslí, že je možná jediný historický moment, kdy by měla Ukrajina možnost získat i tato území zpět. Ale nikdo teď asi neví, jak se to vyvine a jaké má Rusko plány. Například moje babička, která žila ve vesnici poblíž Chersonu, mimochodem teď úplně srovnané se zemí, říkala, že mluvila s ruskými vojáky. Prý jí řekli, že plánují invazi i do Polska, Gruzie a Moldávie. Ano, všechno, co se týká Ruska, je tak nějak směšné a zároveň děsivé.