Slavnostní zahájení Měsíce Příběhů bezpráví nabídlo v pondělí v pražské Lucerně nečekaně pozitivní rozuzlení dvou dramatických životních osudů. Dva dříve ocenění zahraniční laureáti Ceny Příběhů bezpráví, kteří byli vězněni v Rusku, se letos krátce po sobe ocitli na svobodě. Jeden z nich přijel do Prahy osobně poděkovat za podporu.

Ještě před pár měsíci vypadala situace krymského Tatara Narimana Dželala bezvýchodně. Místopředseda neformálního krymskotatarského parlamentu medžilis, učitel, novinář a otec čtyř dětí byl zavřený v ruské trestanecké kolonii na Sibiři s vyhlídkou na to, že takto stráví i dalších 17 let.

K vysokému trestu byl odsouzen v rámci vyfabulovaného obvinění ze sabotáže plynovodu v obci Perevalnoje. Kremlu ve skutečnosti vadilo to, že Dželal upozorňoval na rozsáhlé porušování lidských práv, kterému krymští Tataři i další odpůrci ruské anexe ukrajinského poloostrova čelí.

Výměna zajatců s Ruskem

Když vloni jeho životní osud připomněla společnost Člověk v tísni a její Jeden svět na školách, cenu pro něj přijel převzít respektovaný ruský advokát a známý obhájce lidskoprávních aktivistů Nikolaj Polozov. Ten v minulosti před ruskými soudy zastupoval například členku Pussy Riot Marii Aljochinovou. Z videa pak za podporu pro svého manžela emotivně děkovala jeho žena Leviza.

„Možná si říkáte, k čemu je člověku ve vězení takové parádní ocenění jako Cena Příběhů bezpráví… Jsou to ale především mediální zájem a vyjádření podpory, které v takových případech pomáhají dotlačit agresory, kteří nedodržují mezinárodní právo, k lepšímu chování,“ komentoval vloni udělení ceny ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek.

Nyní, o rok později, Pánek mohl pozvat na pódium nejen Elvizu Dželalovou, ale i jejího manžela. Ten byl překvapivě propuštěn letos na konci června, spolu s devíti jinými civilisty v rámci ukrajinsko-ruské výměny zajatců. Nyní žije s rodinou v Kyjevě, zpátky na Krym nesmí.

Na pódiu Dželal citoval Václava Havla a jeho slova o významu naděje, žádal o trvající podporu Ukrajiny a dalších neprávem vězněných a připomněl i někdejšího předáka krymských Tatarů Mustafu Džemileva, který jako jeden z mála sovětských občanů v roce 1968 otevřeně odsoudil okupaci Československa.

Svým dílem podle něj k jeho propuštění i k menšímu útisku v trestaneckém lágru pomohla právě i mezinárodní pozornost.

„Ukázalo se, že mám skutečné dobré přátele, kteří mě neopustili, kteří podporovali mně a mé blízké. Stejně tak mi velice pomohlo i mezinárodní společenství, můj rodný ukrajinský stát a další státy, které o mně různými způsoby šířily informace, a to mě do velké míry zachránilo od různého útisku,“ řekl Dželal v rozhovoru pro Českou televizi.

Pacifista se zbraní v ruce

Po dvou letech prožitých v ruských věznicích byl nedávno propuštěn i laureát zahraniční Ceny Příběhů bezpráví z roku 2022 ukrajinský občan a lidskoprávní aktivista Maksym Butkevyč.

Ten se navzdory svému pacifistickému založení rozhodl po napadení Ukrajiny Ruskem aktivně bránit svou zemi. V červnu 2022 byl ale se svou četou zajat v Luhanské oblasti; ruská média jeho zajetí využila k protiukrajinské propagandě, vylíčila ho jako teroristu, rusofoba, fašistu a špiona.

Propuštění se dočkal letos 22. října v rámci 58. výměny válečných zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou.

Podle původního rozsudku Nejvyššího soudu samozvané Luhanské lidové republiky měl za údajné „kruté zacházení s civilním obyvatelstvem a používání zakázaných metod války“ v trestanecké kolonii strávit třináct let.