Poté, co nacistické Německo zabralo 15. března 1939 i zbylé území Čech a Moravy, snažili se zemi opustit lidé, kterým hrozilo bezprostřední nebezpečí, často především ti židovského původu. Do bezpečí se dostali často díky nezištné pomoci ze zahraničí. Proslulý je příběh Nicolase Wintona, méně známá je role britské novinářky Clare Hollingworthové. Ta pomohla odejít z nacisty okupovaného bývalého Československa dvěma tisícům lidí.

Clare Hollingworthová se v průběhu let stala světově uznávanou špičkovou novinářkou. Příběh svého života popsala sama v knize Frontová linie. Významnou kapitolu – pomoc lidem prchajícím z Československa před Hitlerem – ale pominula.

Na dlouho neznámou souvislost s českými dějinami přišel až v roce 2015 její prasynovec, novinář Patrick Garrett.

Hollingworthová po 15. březnu 1939 pomáhala lidem prchajícím přes zelenou hranici do Polska – jak československým Židům, tak vojákům i dalším uprchlíkům ohroženým nástupem nacismu.

„Clare je moje prateta, starší sestra mojí babičky. Clare znám tedy celý svůj život a byla jednou z inspirací pro to, abych se i já dal na dráhu novináře,“ popisoval už před čtyřmi lety Garrett pro HlídacíPes.org.

Tehdy ještě jeho prateta žila, na neznámou část jejího životního příběhu se přišlo až v jejích 104 letech. Zemřela o rok později.

Výbor pro uprchlíky

Příběh Clare Hollingworthové tak do jisté míry připomíná Nicolase Wintona. I jeho vzpomínky a dokumenty ležely dlouhá léta nepovšimnuty na půdě v kufru. I o jeho záchraně židovských dětí z Československa se začalo veřejně mluvit až desítky let po válce.

V září 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, byla Hollingworthová v Praze, a mohla tak sledovat i příval uprchlíků z obsazených Sudet. Podobně jako Nicolas Winton spolupracovala s Britským výborem pro uprchlíky z Československa.

Vedla jeho pobočku v polských Katovicích, které se staly hlavním místem, kam se uprchlíci po přechodu hranic uchylovali.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

„Pomáhala pro ně shánět peníze i potřebné dokumenty a víza pro odjezd do třetích zemí, nejčastěji do Británie, Jižní Ameriky a Skandinávie. Celkově s její pomocí do bezpečí odešlo zhruba dva tisíce lidí,” vypráví Garrett.

„Ve své autobiografii jen v jedné pasáži krátce zmínila jakousi práci s uprchlíky v době, kdy byla na počátku války v Polsku. Každý ji má ale spojenou s žurnalistikou a myslím, že ona sama měla za to, že tahle kapitola jejího života nikoho zajímat nebude,“ říká Garrett.

Jak vzpomíná, později ale ve starém kufru na půdě domu svých rodičů narazil na ručně psané dopisy a další dokumenty. „U nás na půdě skončily poté, co Clare prodala svůj londýnský byt. Texty byly psané v němčině a byly to dopisy od lidí utíkajících přes Polsko z Československa. Řada z nich neměla pasy, natož víza a Clare jim pomáhala s odchodem dále do zahraničí,“ doplňuje.

Tanky na polské hranici

Patrick Garrett dokumenty předal Britskému národnímu archivu v Kew: „Dal jsem dohromady staré telegramy od Clare i adresované Clare v době jejího pobytu v Polsku i seznamy uprchlíků. Podle všeho pomohla do bezpečí odejít dvěma až třem tisícům lidí,“ odhaduje.

Pomoc Hollingworthové uprchlíkům je však spíše ve stínu její novinářské kariéry. Do historie žurnalistiky se tehdy sedmadvacetiletá žena zapsala především svou informací o tom, že jsou na polské hranici s Německem shromážděny tanky.

Titulek zněl: „1000 tanků shromážděno na polské hranici. Deset divizí je připraveno k rychlému útoku“. Jako vůbec první předala tuto informaci ihned na Západ, britským novinám The Daily Telegraph, pro něž tehdy pracovala. Byl předvečer 1. září 1939.

V práci válečné reportérky pokračovala i později – mimo jiné v Alžírsku, Pákistánu a Vietnamu. V roce 1946 přežila bombový útok na hotel King David v Jeruzalémě, při němž zemřelo 91 lidí.

Bez zajímavosti není ani období jejího života, kdy se o Hollingworthovou zajímala britská tajná služba MI5 – podezření, že pracuje jako špiónka, se ale nepotvrdilo.