Rozhovor o „divném spolku“, o regionální „samozvané kulturní elitě“, problémech v nejmenším českém kraji i o tom, proč to opravdu vypadá tak, že když chce člověk něco skutečně změnit, musí chtě nechtě vstoupit do politiky. Nebo to aspoň zkusit.

Pojem aktivistka na Markétu Monsportovou moc nesedí, sousloví aktivní člověk ji vystihuje přesněji: žije v Mariánských lázních, je manažerkou v cestovním ruchu, členkou místního spolku Švihák, který se to v lázeňském městě snaží trochu rozhýbat kulturní a společenský život, souhrou okolností je i krajskou zastupitelkou za Piráty v Karlovarském kraji a nově i kandidátkou do Senátu za Pirátskou stranu za Chebsko a Tachovsko. „Pořád si ale myslím, že dobré věci opravdu vznikají zespodu, ne od stolu na radnici, a je důležité, aby tomu politici naslouchali,“ říká Monsportová.

Je těžké aktivizovat lidi v regionech, konkrétně u vás v Mariánských lázních a okolí, k nějaké občanské aktivitě, k budování toho, čemu se říká občanská společnost?

Přimět lidi, aby dělali něco víc, než to, co považují za nutné –  tedy obživu rodiny, zahradničení, péči o dům a podobně – skutečně není snadné. Mluvím hlavně o lidech řekněme středního věku. Lepší je to mezi studenty, mladými lidmi. Jenže i ti postupně zakládají rodiny, nebo odcházejí jinam za dalším studiem či prací. Náš spolek Švihák vznikl nakonec hlavně na základě navrátivších se rodáků, kteří se často vrátili i ze zahraničí, kde si přičichli k různým komunitním aktivitám a tady zjistili, že se tu nic moc neděje. Vždycky je to o dostatku aktivních lidí.

Na to se právě ptám – jak je přesvědčit, přilákat, zejména v regionu, který má historicky i aktuálně svých problémů dost. Karlovarský kraj má nejnižší průměrnou mzdu, nadprůměrnou nezaměstnanost, počet obyvatel klesá… Není vlastně poměrně logické, že řada lidí na zábavu, na kulturu a občanskou aktivitu nemá ani čas, ani chuť?

Snažíme se je přesvědčovat akcemi, které pořádáme. Za poslední dva roky přibyli do našich řad právě lidé, kteří naše akce navštěvovali, s nimiž jsme se dali do řeči a sami pak přišli, že by chtěli pomoct. Dělala jsem i různé výzvy, aby se lidé zapojili, ale stejně ti aktivní členové pak vzešli hlavně z řad našich – řekněme – fanoušků.

Ti, kdo zvou ty divné lidi

Oceňují tedy místní to, že se tu něco děje, nebo to děláte de facto pro svojí bublinu, jak se tak často říká?

Oceňují to. Myslím, že se nám tu bublinu daří poslední dobou zvětšovat, lidí přibývá, i když se ta bublina asi nikdy úplně nerozpustí.

Dá se říct, že tu děláte 170 kilometrů od Prahy de facto „pražskou kavárnu“?

Možná se to tak dá říct. Prezentujeme to tak, že nabízíme alternativní kulturu. Snažíme se i otevírat různá témata, lidi inspirovat, pořádáme festivaly, dny architektury, Pecha Kucha nights, otevřely se tu díky nám některé neobydlené a zchátralé budovy. Zveme i lidi, co jsou aktivní v jiných malých městech, před Vánocemi vždy zveme na debaty lidi z Mariánek, kteří dělají něco zajímavého; a je jedno, jestli je to umělec, nebo holka, co umí skvěle čepovat pivo, či třeba matky, co si založily dětský klub. To je cesta té naší mariánskolázeňské kavárny.

Nenadávají vám tu do neziskovkářů, sluníčkářů?

Občas ano, ale není to tak vyhrocené jako možná v Praze. Asi nejzajímavější označení, jaké jsme si vysloužili, bylo „samozvaná kulturní elita“, mám to dokonce písemně od jednoho bývalého zastupitele. Nebo to, že jsme divný spolek, který si za městské peníze zve divné lidi z Prahy a za městské peníze se s nimi opíjí. Jinak to ale nijak hrozné není, možná i proto, že moc městských peněz opravdu nepobíráme, takže závist není tak velká.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Panuje tu averze vůči Praze a Pražákům?

Řekla bych, že část politické scény na tom v posledních letech cíleně pracuje, takže to tu cítit je, i když asi taky spíše mimo tu naši bublinu. Vliv má teď taky covidová krize, která Mariánské lázně úplně proměnila. Město bylo zaměřeno hlavně na zahraniční klientelu, na důchodce, ale teď se všichni snaží cílit na ty Pražáky jako na ty, co je jich hodně, mají peníze a chtějí někam jet. Takže teď bych řekla, že jsou Pražáci vítáni všude.

Jak se město, které je evidentně závislé na cestovním ruchu, změnilo v důsledku koronakrize?

Dlouhodobý dopad se ještě ukáže. Jinak se město proměnilo podobně jako jinde: bylo ze dne na den prázdné. Já sama jsem musela během tří dnů poslat asi 300 lidí domů, autobusy do Německa. Musela jsem je přesvědčit o tom, že musí odjet, že se tu zavírají hranice. Moc nechtěli věřit tomu, že se něco děje. Další tři měsíce bylo město neuvěřitelně prázdné, až teď se to pomalu rozjíždí. Převážná část lidí jsou teď Češi. Otázka je, zda to tak zůstane, jestli se tomu přizpůsobí i program, jestli se zlepší i nabídka v restauracích a kavárnách. Protože před covidem byl v centru otevřen sotva jeden bar, jinak nic, protože hlavní klientela tu byla 60+ a ti byli unaveni po procedurách a po večeři a večer nikam nechodili.

Takže je to i příležitost k nějaké pozitivní proměně?

Já v to věřím. Uvidíme, jak to dopadne, zase je to hlavně o lidech.

Na Babišově vlně

Jsou Mariánské Lázně specifické, nebo je tu podobně jako v jiných částech kraje pořád i po tom tři čtvrtě století cítit dědictví Sudet, dopady odsunu německých obyvatel?

Mariánky sice byly německé, sudetské město, ale jsou specifické. Je to lázeňské město, které bylo postaveno velmi rychle, bez nějakého konceptu. Byla to vlastně jedna velká ulice, kdy úkol zněl, aby  princ z Walesu Edward vystoupil z vlaku a po té nové ulici dojel až k hotelu.

I vysídlené obyvatelstvo po válce byli hlavně zaměstnanci hotelů, kteří tu často byli jen na sezónu a nežili tu trvale. Dnešní obyvatelé tu jsou druhou třetí generaci, ale kvůli práci ve službách se tu lidé pořád hodně točí.

Od roku 2018 jste i zastupitelkou Karlovarského kraje. Nemáte pocit, že centrum a vládní úřady, ale i velká média, problémy regionů pořád přehlíží, nebo nedoceňují?

Myslím, že to tak je. Karlovarský kraj má spoustu problémů, je nejmenší, nejchudší, ale má zároveň obrovské přírodní bohatství, historické památky. A místo reálných problémů se nakonec řeší hlavně Babišovy průšvihy.

Tady je na místě zmínit, že vy jste členkou Pirátské strany a budete za ně i kandidovat v senátních volbách. Když jste ale narazila na Babiše, hnutí ANO pořád v průzkumech drtivě vede. Jsou místní politici za ANO ve městě a v kraji viditelní, aktivní, nebo se i regionálně vezou na popularitě Andreje Babiše? 

Znám krajské politiky, s nimiž jsou Piráti v koalici, i když osobně jsem tam nastoupila už do rozjetého vlaku. Tam jsou ve vedení kraje a aktivní jsou. Tady v Mariánkách je naopak ANO v opozici a aktivitu v podstatě nevidím žádnou; vezou se, navzdory heslům o tom, jak budou pracovat pro lidi a pro město.

Platí podle vás to, že když chce člověk něco změnit, musí vstoupit do politiky?

To byl můj důvod, proč jsem do toho šla. Původní heslo Šviháka přitom bylo: Když to nejde shora, zkusíme to zdola. Pořád si myslím, že dobré věci opravdu vznikají zespodu, ne od stolu na radnici a je důležité, aby tomu politici naslouchali. Díky své aktivitě v oblasti kultury a cestovního ruchu jsem se někdy už před deseti lety stala členkou komisí právě pro kulturu a cestovní ruch, snažili jsme se zmobilizovat hoteliéry, aby táhli za jeden provaz, zakládali jsme místní Asociaci cestovního ruchu…

Z toho pak vznikla iniciativa ML 100, za niž jsem poprvé kandidovala v komunálních volbách. Tam si člověk uvědomí, jak je těžké dělat kampaň, komunikace s lidmi.. Jdete do toho  s ideály a narazíte. Při dalších volbách do kraje mne oslovili Piráti, zda bych nešla k nim na kandidátku, souhlasila jsem bez jakýchkoli ambicí a nakonec jsem se dostala do Karlovarského kraje. Vloni na začátku léta mi Piráti nabídli, zda za ně nechci kandidovat do Senátu. Tomu jsme se opravdu upřímně zasmála. Jenže pak jsem navštívila demonstraci Milionu chvilek na Letné a tam zaznívaly právě výzvy, že pokud chcete něco změnit, ochránit demokracii – a že je co chránit – tak jsem si řekla, dobře, půjdu do toho.

Vnímáte to tedy jako občanskou povinnost?

Cítím to tak, že musím. Beru to i jako další životní zkušenost. Navíc mne skutečně zajímají problémy v tomhle regionu, na Chebsku, Tachovsku, vidím, co by se dalo zlepšit a že by bylo fajn na ty problémy poukázat i v Praze. Vidím ale volební výsledky v těch jednotlivých obcích: SPD, KSČM, ANO, takže beru cestu jako cíl, nekalkuluji s tím, jestli se dostanu. Je to výzva a zkušenost a když to klapne, bude to skvělé. Kampaň ovšem sotva začala a už teď mi chodí maily typu – tak za tyhle hovada vy kandidujete?

Jste připravená na ty „hejty“, na to, jak se společnost i kvůli sociálním sítím proměnila a vulgarizovala? 

Jsem na to připravená. Celý život pracuji v cestovním ruchu a řeším problémy s lidmi a zpětnou vazbou jsou stejně spíše negativní reakce, takže jsme na to celkem adaptovaná. Kdyby se člověk bál, to ani dělat nemůže. Snažím se oslovovat lidi, kteří usilují o nějaký spolkový život. Můj plán je, že objedu kraj na koloběžce, je to celkem 84 obcí. Čeká mne denně nějakých 20 – 30 kilometrů, takže si zlepším i fyzičku.