Je to rok, co ukrajinská protiofenziva osvobodila většinu Charkovské oblasti okupované od začátku války na Ukrajině ruskými invazními jednotkami. Do svého rodného kraje se tak mohl po čase vrátit i novinář Pavlo Posochov. V textu pro HlídacíPes.org popisuje, jak se změnil život ve vesnicích poblíž frontové linie po osvobození i mezilidské vztahy poznamenané kolaborací části obyvatel.

Protiútok ukrajinských vojáků byl nečekaný jak pro okupanty, kterým se sotva podařilo uniknout, tak pro ukrajinské civilisty. Můj rodný okres Velký Burluk v Charkovské oblasti byl okupován od 24. února loňského roku, od prvního dne invaze.

Po půl roce okupace jsem se začal postupně smiřovat s tím, že už svůj rodný kraj nikdy nebudu moci navštívit. I po osvobození je ale jasné, že život tam už není stejný jako dřív. Teď je to frontová zóna.

Apatie vůči poplachům

Okres Velký Burluk, kde jsem vyrůstal, je součástí Kupjanské oblasti na hranici s Ruskem. Ve vesnicích trochu dál od hranice, třeba Velkém Burluku, je stále běžné, že zvuky výbuchů jsou slyšet po celý den.

Jednou za několik dní tu létají íránské drony, které používá Rusko. Jednou za týden nebo dva proletí i raketa. Může zničit školu, spadnout na trh, zničit zemědělskou infrastrukturu nebo spadnout do něčího pole nebo zahrady.

Rekonstrukční práce a rozdělování humanitární pomoci na východní Ukrajině

Lidé už na letecké poplachy nereagují, protože může znamenat i aktivitu ukrajinského dělostřelectva. Většinou, když slyšíte poplach, je to naopak důvod k tomu, abyste se nebáli. Vždyť s největší pravděpodobností už k zásahu došlo, jen někde jinde, pokud jste ještě celí a slyšíte zvuk poplachu.

Člověka, který v těchto místech dlouho nebyl, překvapí, že na ulicích je stejný počet lidí jako předtím. Změny jsou vidět až na druhý pohled. Potkáte třeba podstatně méně dětí než dříve. Některé odešly do zahraničí, některé odešly do bezpečnějších západních oblastí Ukrajiny. Některé rodiny odešly alespoň do Charkova, oblastního centra, kde je nyní přece jen o něco bezpečněji a kde je více možností získat práci.

Sotva potkáte muže ve věku 18-50 let, kteří nemají vojenskou uniformu. Všichni jsou buď už mobilizovaní a ve vojenské uniformě, nebo odešli hledat práci do oblastního centra či dál, nebo byli před mobilizací uchráněni díky práci v zemědělských podnicích. Je to venkovská oblast a 90 % lidí tu pracuje na poli. Ti, kteří zůstali, sklízejí úrodu. Další muži během okupace odešli přes území Ruska do Evropy a nyní pracují v zahraničí.

Vesnice není daleko od frontové linie, vojáci sem jezdí na víkend, do obchodu, na poštu, do lékárny nebo pro lékařskou pomoc. Z toho důvodu se hlavní ulice zdají být snad ještě přeplněnější než dřív.

Místo školy na zastávku

Několik íránských dronů zasáhlo uprostřed léta školu ve vesnici Ploske. Učit se v ní už nedá. Kdo ví, zda bude mít smysl ji po válce obnovit. Škola přesto funguje, i když děti se učí distanční formou. Scházet se přímo ve škole je příliš nebezpečné.

Ve frontových vesnicích často nezústaly zrovna ty nejbohatší rodiny. Proto často nemají ani možnost pořídit si notebook nebo tablet pro online výuku. Díky podpoře mezinárodních charitativních organizací zde téměř každé dítě přesto dostalo nějaký přístroj, aby mělo alespoň nějakou šanci se učit. K online výuce na Ukrajině se připojují i děti, které odjely do jiných regionů nebo zemí.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

V odlehlých vesnicích je často špatné připojení k internetu. Děti tak musí hledat místa ve vesnici, kde je lepší signál, a výuku poslouchají na autobusových zastávkách nebo na kopcích. O školkách raději ani nemluvit.

V mé rodné vesnici bylo před válkou asi 100 domácností. Válka si tu zatím vyžádala čtyři oběti, všichni muži byli mobilizováni. Tři slouží v armádě právě teď, čtvrtý je ve výcviku.

Z mé třídy na výběrovém lyceu, kde bylo 17 studentů, z devíti mužů slouží v armádě tři. Všichni byli vojáky ještě před invazí. Z těch, s nimiž jsem hrával fotbal v místní sportovní škole, jicb nosí dnes vojenskou uniformu nepočítaně.

Sklizeň s nasazením života

Neumírá se ale jen v armádě. Můžete jít po ulici a zasáhne vás střela. Nebo zasáhne pracovníky záchranné služby. Jeden můj kamarád z dětství, hasil požár po zásahu rakety. Pak přiletěla další raketa – a Míša byl pryč…

Ve vesnicích v první linii jsou stále otevřené obchody, lékárny i ordinace lékařů, kteří neodešli. Také lékaři z vojenských jednotek často přicházejí na pomoc místním lidem a poskytují ošetření civilistům.

Ze soukromých firem fungují pouze zemědělské podniky. Pole se osévají, sklízí se úroda. Čas od času se objeví zpráva, že někde najel na minu traktor nebo kombajn. Ale to lidi tady nezastaví, obdělávají půdu celý život, z generace na generaci. Na polích přímo podél ruských hranic zemědělci riskují život, ale nepřestanou.

Neustále jsou také najímáni lidé na odstraňování následků nepřátelského ostřelování. Taková práce je bohužel neustále potřeba. Když do jedné zahrady spadne granát, okna v domech se rozbijí téměř v celé ulici, střecha zůstane děravá jako řešeto. Okna jsou většinou pak provizorně ucpaná prkny, střechy jsou zakryté, jak nejlépe to jde.

Samozřejmě se zapojují i místní úřady, hlavně při péči o důchodce, kteří tvoří většinu zbývajících obyvatel. Snaží se také udržovat alespoň trochu slušný stav ulic, sekat plevel nebo trochu opravit výmoly na silnicích. Po měsících, kdy sem jezdily kolony ruských vozidel, často po celé šířce silnice najdete hluboké díry sahající člověku po pás.

Můj soused kolaborant

Většina těch, kteří otevřeně podporovali ruské okupanty, pomáhali jim a pracovali pro ně, před rokem utekla do Ruska. Byli však i tací, kteří neodjeli. Mnozí z nich jsou nyní zadržení a obvinění z vlastizrady. Některé už i odsoudili.

O některých lidech místní vědí, že kolaborovali s okupanty, ale bezpečnostní složky nemohly najít dost důkazů. Místní obyvatelé se na takové lidi dívají přezíravě. Stačí však sebemenší záminka a dojde i k fyzickému útoku. V případech, o kterých vím, nedošlo k těžkým zraněním nebo dokonce ztrátám na životech.

Poblíž fronty také stále pracují různé mezinárodní organizace. Přivážejí stavební materiál pro rekonstrukční práce, velkou část humanitární pomoci také samozřejmě tvoří potraviny. Většinou se jedná o obiloviny a konzervy. Mnozí lidé jimi mají naplněné spižírny, i když zdaleka ne všichni. Koneckonců je to venkovská oblast, lidé si leccos sami pěstují.

Proto také často konzervy, někdy i vlastní obilí vesničanů, putují dál – k armádě. Místní lidé podporují vojáky také svými domácími venkovskými produkty.

Také sem ve spolupráci s mezinárodními charitativními nadacemi často přijíždějí lékaři z Charkova nebo z jiných regionů. Chybí tu praktičtí doktoři a o to víc specialisté. Proto na východ k frontě poměrně často přijíždějí na den či dva pracovat kvalifikovaní lékaři z jiných měst.

Jakkoli pateticky to zní, ti, kdo tu zůstávají, skutečně věří ve vítězství Ukrajiny. Místní také dobře vidí pomoc ze zahraničí a jsou za ni opravdu vděční.

Život v Charkovské oblasti osvobozené před rokem se tedy změnil, ale nezastavil. Ani pod každodenním ostřelováním, na které si místní lidé do značné míry zvykli. Stejně jako na smrt – přátel z dětství, sousedů, příbuzných, vzdálených i nejbližších.