Původně jsem chtěl vyprávět o amerických, britských, francouzských či německých vlivech, které působily na tvorbu Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Veden šestým smyslem jsem se obrátil na tým znalců starých nahrávek, v čele s historikem zvukových záznamů Filipem Šírem, o kterých jsem věděl, že se zkoumání amerického období V+W+J intenzivně věnují. Netušil jsem ale, jak moc ve svém výzkumu pokročili, zatímco ostatní pořád jen recyklují tytéž nepřesné a nepravdivé informace. Velice brzy jsem pochopil, že se příběh Voskovce a Wericha, zvláště ten zaoceánský, musí z gruntu přepsat.

Ve čtvrtek 20. února 1941 doputovala z newyorské pobočky BBC na clevelandskou adresu Jana Wericha (Euclid Avenue 7711, Euclide Manor) zpráva tohoto znění:

„Drahý pane Werichu, jistě si vzpomenete, že vám v prosinci československý konzulát v New Yorku jménem své vlády a jménem londýnské BBC učinil nabídku, abyste s panem Voskovcem pořídili nahrávku, která by poté zazněla v československém vysílání BBC z Londýna. Tehdy nám bylo řečeno, že tomu brání jiné vaše závazky. Nyní nás Londýn požádal, abychom tento dotaz vznesli znovu – v naději, že tentokrát už s námi budete moci spolupracovat. Československá vláda cítí, že by to velice prospělo její věci.“

Ještě nikdy nebyl příběh Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyprávěn tak, jako v této knize. Nikdy dříve neměli čtenáři k dispozici tolik nových, objevných informací. Autor se spojil s týmem mladých odborníků sledujících stopu značky V+W po všech světových archivech. Výsledkem je zpracování neuvěřitelného množství unikátních dokumentů, na jejichž základě lze rekonstruovat americký příběh zakladatelů Osvobozeného divadla i jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka doslova den po dni. Kniha vyšla 16. října 2024. Toto je první ukázka ze tří, jež publikujeme se svolením autora a dle jeho výběru.

Podepsán pod tímto listem byl Gerald Cock, americký zástupce BBC v New Yorku, který za svou dlouhou kariéru prošel lecčím; včetně toho, že než se stal významným spolutvůrcem britského rozhlasového vysílání, živil se v USA a Mexiku jako rančer, ba i zlatokop, načež si vydělával hraním drobných roliček v hollywoodských němých filmech.

„Ačkoli nepochybuji, že víte přesně, co se žádá,“ pokračoval Cock, „možná bude nejlepší, když vám celou záležitost nastíním ještě jednou. Byli byste s panem Voskovcem ochotni dát dohromady a natočit program, ve kterém byste formou humorných dialogů ukázali pravou podstatu Hitlerova nového světového řádu? Nemělo by to překročit délku třináct a půl minuty. Důvodem tohoto natáčení je zajistit si kladné přijetí. Nahrávky se pošlou do Londýna a odtud se pak budou vysílat. Vzhledem k tomu, že jste nyní v Clevelandu, dalo by se zařídit, aby vám záznam vyrobila nějaká místní nahrávací společnost? Samozřejmě poté, co si dialogy připravíte a řádně nacvičíte. Potřebujeme, abyste nám svůj program odevzdali na třech dvanáctipalcových acetátech o 78 otáčkách. Jsem si jistý, že nahrávací společnost mi tyto desky bude schopna poslat hned, jak budete hotovi. Hned potom je odešlu do Londýna. Byli byste tak hodní a dali mi neprodleně vědět, zdali jste schopni to udělat? Pokud ano, s radostí vám vyplatím honorář padesát dolarů. Je také možné, že budete požádáni o tři nebo čtyři další takové programy, na čemž se, doufám, spolu dohodneme.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Dohodli se. „Od začátku roku do dneška jsme napsali a nahráli dvacet satiricky propagačních desek pro české vysílání British Broadcasting Corporation z Londýna,“ uvádí Voskovec v říjnu. „Od března 1941 jsme s Voskovcem natáčeli pro BBC pravidelná vysílání,“ potvrzuje Werich.

„Zprvu sporadicky, později s větší pravidelností. Do konce roku jsme jich napsali a natočili sto třicet jedno. Nevzpomínám si už, kdo dal pokyn zástupci BBC v New Yorku, aby se s námi spojil. Nabídl nám, abychom vysílali dialogy se vztahem k současným válečným událostem, proti fašismu, proti takzvanému Protektorátu. Cokoliv uznáme za vhodné. Můžeme to dělat pod pseudonymem, nebo pod vlastním jménem. Desky se nahrají v USA a dopraví se do Londýna letadlem přes severní pól. Domluvili jsme se, že budeme vysílat pod našimi jmény. Když jsme začínali, neměli jsme možnost kontrolovat, zdali naše programy jsou z Londýna vysílány; a když, jakou mají odezvu, jestli vůbec nějakou. Bylo nám však od začátku jasno, že musíme dávat veliký pozor, abychom svými výtvory nikomu nekřivdili, nikomu neublížili, nebo – na druhé straně – abychom nepodlehli léčce falešné informace. Proto jsme na začátku této činnosti mluvili povšechně. Byli jsme si vědomi, že vysílání je rušeno a že se dá zachytit s námahou. Snažili jsme se proto mluvit nekomplikovaně, v krátkých větách, a hlavně jsme se snažili být k smíchu.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

V létě roku 1941 se V+W, Adolf Hoffmeister a Jaroslav Ježek přidali k akci BBC V For Victory. Stanice už od jara vyzývala své posluchače všude v okupované Evropě, aby na zdi, sloupy, vrata, ohrady – zkrátka kdekoli ve veřejném prostoru – malovala symbol odporu vůči nacistické zvůli. Písmeno V bylo vybráno pro svou univerzálnost: latinský výraz „victoria“ měl své ekvivalenty jak v Anglii a Americe („victory“), tak ve francouzštině („victoire“), italštině („vittoria“), španělštině („victoria“) i finštině („voito“). V holandštině zase existovala slova „vrede“ („mír“) a „vrijheid“ („svoboda“). Z českého nebe spadl Janovi a Jiřímu do klína praslovanský „vítěz“. V jako vítězství!

Říkáme-li, že se Jan a Jiří s americkou pobočkou britského rozhlasu dohodli, musíme jedním dechem dodat, že se to neobešlo bez těžkostí. „Drahý pane Voskovci,“ píše jim William Newton z newyorské kanceláře BBC na Fifth Avenue v sobotu 19. července 1941, už na jejich novou adresu Sunshine Terrace 11274, North Hollywood.

„Londýn nám teď oznámil, že uvítá další nahrávky vás a pana Wericka [sic]. Obsah nahrávek, které jste zatím poslali, je velmi potěšil, ale jsou tu technické obtíže, které vám hned vysvětlím. Londýn vzkazuje, že by uvítal nejen dialogy, ale i politickou píseň o znamení V. Snad jste o té kampani už četli v amerických novinách. Londýn také navrhuje, pokud by vám to vyhovovalo, abyste zaktualizovali svou úspěšnou píseň z roku 1936 Europe Endangered By The Nazis. (Že by šlo o skladbu Evropa volá? – pozn. aut.) Z kabelogramu jsem vyrozuměl, že evropské ústředí zasílá leteckou poštou bližší informace, asi o situaci ve střední Evropě, což by vám mělo pomoci při psaní tematických skriptů k těmto nahrávkám. Technické potíže se týkají faktu, že předešlé nahrávky vás a pana Wericha byly odevzdány na acetátech speciálního typu (140 drážek na jeden palec). Přehrávací zařízení BBC v Londýně je pro tento typ desek nevhodný. Do budoucna proto podnikám kroky, aby společnost National Broadcasting Corporation v Hollywoodu natočila vaše vstupy správným způsobem. Z toho důvodu jsem napsal panu Robertu F. Schuetzovi z divize NBC Radio Recording, roh Sunset Boulevardu a Wine Street, Hollywood, Kalifornie. Kdykoli si budete přát domluvit natáčení, měli byste se s ním spojit a on už dohlédne na to, aby vaše nahrávky měly parametry vhodné pro naše účely.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Takže Voskovec a Werich v roce 1941 namlouvali rozhlasové scénky (s jednou anglickou výjimkou) v češtině na acetátové desky ve studiích firmy NBC. Pak jejich výtvory – čtyři až šest desek měsíčně – putovaly do newyorského ústředí britské stanice BBC a odtud letecky do Velké Británie, kde se s přibližně dvouměsíčním zpožděním dostaly k uším česky mluvících posluchačů. Složitá práce. Ale záslužná.

Ve čtvrtek 31. července píše Voskovec Newtonovi: „Pan Werich a já jsme obdrželi materiál z Londýna, který jste nám poslal šestadvacátého, a moc vám za něj děkujeme. Pustili jsme se do práce na V-songu, první nahrávku bychom mohli dokončit co nevidět. Mohl byste, prosím, Londýnu vyřídit, že bychom velice ocenili, kdyby nám i nadále posílali zprávy o situaci v Československu, které jsou pro naši práci velmi cenné?“

Uvážíme-li, jakým komplikovaným způsobem se údaje ze srdce Evropy k V+W dostávaly, je zázrak, že ve svých rozhlasových příspěvcích z let 1941 až 1945 tak málo chybovali. (Nejslavnějším a nejsmutnějším omylem zůstává vedle tvrdého odsudku prezidenta Háchy jejich neúprosná karikatura Vlasty Buriana, o němž na základě zprostředkovaných informací soudili, že se zaprodal Němcům. Skutečnost, že Werich po válce tohoto geniálního komika prosadil do role rádce ve filmu Byl jednou jeden král…, měla co do činění s jeho vlastním pocitem viny.)

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Zakázku napsat a natočit skeč s písničkou na téma mírového znaku V, z něhož si udělal svůj slavný pozdrav britský ministerský předseda Winston Churchill, brali Voskovec s Werichem zodpovědně. Nejenže chtěli dostát vážnosti zadání; navíc si uvědomovali, že toto entrée jim v BBC může otevřít spoustu dveří a zajistit další působení. Ještě víc se nadřel Jaroslav Ježek, na kterého oba přátelé tlačili, aby jim napsal co nejrychleji co nejvhodnější hudbu.

„Moji volové!“ píše jim 6. srpna z New Yorku. „Tak vám dnes něco posílám, žel není to ono, co jste ode mne žádali. Váš dopis jsem dostal včera, protože jsem byl několik dní venku. Pokouším se udělati nějakou tu muziku na ty vaše slova, ale je to pro mne krátká doba, abych vám to mohl udělati tak narychlo. Už dříve jsem se pokoušel udělati sám nějakou tu muziku na to V a myslím si, že to není tak špatné, a proto jsem vám to opsal a tady vám to posílám. Mám to už přes týden hotové a stále jsem o tom přemýšlel, zdali je to dost dobré. Přehrál jsem to několika lidem a těm se to docela líbilo, tak doufám, že i vy se nad tím trochu zamyslíte. Dnes jsem dostal váš telegram, a tak jsem si myslel, že byste se vy sami nyní mohli pokusiti o nějaká vhodná slova.“

To se snadno poví. Jenže jaká? Celá věc byla od začátku patetická a na někdejší Osvobozené moc vážná. Skladatel nasadil ideově laťku tak vysoko, že tím své dvorní textaře paradoxně odradil. „Tedy začátek je věrný citát z Beethovenovy páté symfonie,“ vysvětluje, „Pak následuje refrain, který je psán v dur a je značně veselejší a slavnostnější. Počáteční tóny refrainu jsou opět v rytmu Morseova V.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Součástí kampaně totiž bylo vysílání tohoto znaku v Morseově abecedě. Tři tečky a čárka. V jako vinobraní. „Pak přijde několik taktů veselejších a, řekl bych, upřímnějších a prostších. Tyto tóny zase připomínají Smetanovy tóny z Blaníka, kde je podobný pochod a má znázorňovati příchod blanických rytířů, kteří se hotovějí k boji. Pak následuje opakování a ku konci se ještě ozvou rytmy Morseova V.“

Zní to hezky, ale Jan s Jiřím vznešenou ideu „nekoupili“. Čímž dobráka Ježka pěkně dožrali. „Mistří!“ hlásí se ironicky 15. srpna. „Tak vám musím poděkovati za váš velmi roztomilý dopis, ve kterém jste mně tak pozoruhodně zanalizovali můj poslední nápad. Musím se tentokráte přiznati, že mně to přece jen trochu zabolelo, protože já osobně jsem si přece jen cosi z této písničky sliboval, už nyní proto, že mě neustále v mojí hlavě pronásleduje. Ale to už je jedno. Měl jsem nejlepší úmysle a snažil jsem se udělati to nejlepší. Myslím si také, že jste tuto píseň asi dobře nepochopili, protože byste o ní nebyli napsali takové nesmysly jako tentokráte. V první řadě, myslím si jedno, že rozhodně není slátaná z různých věcí dohromady, kde jsou různé kousky z různých skladeb. Kdybych býval věděl, že moje předešlá analýza vyzní v tom směru, nikdy bych vám ji neudával. Celá věc mě napadla v celku samostatně a nehledal jsem docela žádných motivů, ale snad už mě do té míry dobře znáte, že už odjakživa vycházívám ze smetanovské tradice a že takovéto pojímání je u mě docela samozřejmé. Také jste nechtěli pochopiti některé moje výrazy a vyložili jste si to trochu po svém. Ta ona střední část není a nechce být ani zdaleka taneční. A pak bych moc rád také věděl, kde jste tam našli zrovna Stonožku. Že je ta celá písnička trochu nepravidelná ve formě, to se prosím nikterak nezlobte, ale sami jste to stále ode mne chtěli, abych se od stereotypní formy snažil odpoutati. Pak zde je ještě jedna vaše námitka, kterou už od vás znám z dřívějších dob, a to je, že je to pro vás sokolské. Moc dobře si nyní vzpomínám, jak jste tuto námitku měli také při Proti větru, a já jsem se musel dlouho snažiti vás pro tuto melodii získati. No, a to je myslím tak asi všechno. Vy tam ji nechte pro sebe zapomenutou, a když Ada chce sám na ní pracovati, budu míti z toho opravdu velikou radost.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Verše, které Voskovec a Werich i přes brblání nakonec nějak vyplodili sami, bez Adovy pomoci, byly rovněž něčím mezi Blaníkem a Morseovou abecedou: „Na vrata, na zdi, na dveře, na komíny napište V, veliké V. Na čela zrádců na paměť jejich viny napište V, veliké V. Veliké V je vítězství, veliké V je víra v nový svět. Vítr se otočí, hakenkrajc umírá. Věřte ve V, vítězné V, věřte ve svobodný svět! Veliké V svobodě život vrací, veliké V znamená mír a práci. Věřte ve V, vítězné V, věřte ve V a zatřesou se zrádci. Věřte ve V a zatřese se zem. Veliké V vymete všechny Nazi. Veliké V volá, že vyhrajeme!“

Lépe dopadl úvodní dialog, který si vyčerpané duo skutečně nechalo kompletně sepsat od Adolfa Hoffmeistera. „Vy všichni ve vzdálené vlasti: váš vrchní velitel, vaši vojáci, vaše vláda, vaše vysílačky vysílají vám všem velikým vesmírem vítězné volání velkého V. Vůdci vstávají vlasy. Vyděšeně vzdychá, vrávorá, vytřeštěně vejrá. Všude vidí velké V. Ve všech vratech, ve voknech, ve věžích, ve vikýřích, veřejně vymalováno vzbouřenci všech vyloupených vísek, všech vypleněných velkoměst. Vybledlá velkoněmecká vlajka vandalů visí velice vyčerpaně ve větru vrčících vrtulí.“ A tak pořád dál, až po závěrečný pokřik: „Věřte, vzdorujte, vytrvejte – vyhrajete! Ve V vítězství! Vaši Voskovec a Werich.“

Autor, Michal Bystrov, je novinář, písničkář, překladatel, básník, člen českého PEN klubu. Překládal hudební biografie, autorsky se prosadil knižní trilogií Příběhy písní o historii starých zlidovělých skladeb (2009–2015). Roku 2017 se stal editorem knihy Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Vydal mimo jiné i knižní rozhovor se zpěvákem Michalem Prokopem (Ztráty a návraty), stál u vzniku publikace a CD Dvanáct strun Karla Zicha, napsal biografii Waldemara Matušky Snům ostruhy dát.