KOMENTÁŘ. Již brzy budou vsetínské základní školy zřizované městem každé ráno od žáků vybírat mobily a zamykat je do skříněk. Rozhodnutí vsetínských radních v čele se starostou Jiřím Čunkem patrně nezvrátí ani Ministerstvo školství, podle kterého je takový postup nezákonný. Plány Jiřího Čunka sice doprovází nešikovná argumentace, jeho aktivita přesto míří správným směrem. A pro zaseklou českou debatu o roli technologií v našich životech je živou vodou.

Čunkova plánu zakázat ve vsetínských školách plošně mobily si česká média významně všimla až na konci července. Instinktivně ho zarámovala jako konflikt mezi autoritativním příkazem ze strany veřejné moci a bouřícími se rodiči, kterým někdo říká, co a jak mají jejich děti dělat.

Jiří Čunek přitom svůj plán popsal již začátkem června: „Od příštího roku chci zákaz používání mobilů během výuky zavést i u nás na Vsetíně, a to v základních školách, kde je město zřizovatelem,“ napsal na svém profilu.

Již tehdy jeho idea upoutala pozornost. A není divu: přestože zákaz či omezování mobilů na školách není v Česku v posledních letech žádným převratným jevem, dosud pramenila tato aktivita výhradně od škol a nikoliv od zřizovatelů, tedy od politiků.

Školy se totiž, vidí-li v zákazu mobilů smysl, mohou pohodlně opřít o školský zákon, který už několik let obsahuje v § 30 odst. 3 ustanovení, podle něhož je ve školním řádu možné zakázat používání mobilních telefonů i dalších elektronických zařízení. Pamatováno je přitom na opodstatněné výjimky, kterými jsou třeba zdravotní důvody.

Čunek však nyní vnáší do debaty o mobilech na školách nový rozměr: měli by je omezovat přímo politici, respektive stát či zřizovatelé? Tedy nejčastěji obce?

S městem máme stejný zájem

Ministerstvo školství má za to, že nikoliv. A má pravdu – rozhodnutí zastupitelstva obce, aby školy zákaz vtělily do svých školních řádů, není pro školy nijak závazné. Jiří Čunek má zase pravdu, že i tak bude mít přijaté usnesení velmi pravděpodobně na školy, jejichž zřizovatelem je obec, vliv. To ostatně potvrdil i ředitel vsetínské ZŠ Luh, podle kterého „je kolem toho zbytečný humbuk – s městem máme stejný zájem“.

Co je ale mnohem důležitější: vliv to má a bude mít i na českou společenskou diskusi o vlivu technologií na naše životy. Stane se tak přesto (a nebo právě proto), že řada Čunkových argumentů, kterými zákaz mobilů rámuje, stojí dost na vodě.

Cesta Jiřího Čunka za zákazem mobilů ve školách totiž vede přes stejné výmoly, kterým se nevyhnuli ani celosvětově populární kritici nových technologií.

Již před deseti lety vyšla v Česku úspěšná kniha německého psychiatra Manfreda Spitzera Digitální demence. Zatímco laická veřejnost jeho varování před dopadem technologií na náš mozek nadšeně zhltla, akademici odměnili jeho knihu zhusta sžíravou kritikou a Spitzera neváhali označit za pouťového vyvolávače. „Dělá až příliš mnoho rámusu na to, jak předvídatelné a mělké jsou jeho argumenty,“ psali v respektovaném EDUinu.

Podobně škobrtavou výpravu nyní absolvuje i americký sociální psycholog Jonathan Haidt. Také jeho kniha nadzvedla zejména starostlivé rodiče. Vědcům, kteří se dlouhodobě zabývají tématem dopadu technologií na duševní zdraví, se však Haidtovo dílo, zejména pak urputná snaha najít přímý vztah mezi výskytem mobilů a vzestupem duševních obtíží, příliš nepozdává.

V podobné pasti uvízl teď i Jiří Čunek. „Používání mobilních telefonů dětem škodí, jak opakovaně potvrzují nejrůznější studie,“ citovala ho média. „Všechny (studie) se shodnou na negativním vlivu mobilů na vývoj dětského mozku, který vede i ke zhoršené schopnosti empatie,“ horoval Čunek 25. července ráno na Novinkách.

Osud tomu však chtěl, že přesně o dvě hodiny později vyšel na Deníku N rozhovor s autory unikátního českého výzkumu, který přesně toto prohlášení vyvrací. Podle vědců z Masarykovy univerzity ve studii Škodí dospívajícím technologie? vliv mobilů na empatii vůbec prokázán nebyl.

Není to jednoznačné a nikdy nebude

V reakci na Čunkův návrh vyšla řada polemik, které právě nedostatečnou argumentaci vyzdvihují. Všímají si, že vsetínský plán vznikl pouze na základě jedné květnové přednášky MUDr. Jana Stránského (ten mimochodem publikoval o dopadu mobilů na mozek i několik článků zde na HlídacíPes.org).

Varují, že zákaz sám o sobě nic nevyřeší a předjímají, že ho děti budou stejně porušovat. Až hystericky očekávají následnou další vlnu zákazů: třeba že městská rada příště nařídí, aby kluci měli krátké a holky dlouhé vlasy… Či rovnou obviňují Jiřího Čunka z toho, že téma zvedl jen pro to, aby se zviditelnil před volbami.

Články mají jedno společné: více či méně akcentují fakt, že dosavadní studie mapující dopad chytrých telefonů na děti nejsou jednoznačné a rozcházejí se.

To je jistě pravda. Ostatně bylo by velmi podivné, kdyby studie a experimenty mapující vztah dvou tak nesmírně složitých objektů, jakými jsou mozek a chytrý mobil, jednoznačné byly.

Vědecké poznání stojí na neustálém testování, zkoumání a zpochybňování již poznaného. V psychologii, oboru, který se více než jiné disciplíny výrazně potýká s replikační krizí, to platí obzvlášť.

Po mnoha dekádách tak dnes zpochybňujeme třeba i slavný Stanfordský experiment. Například Rutger Bregman ve své nedávné knize přesvědčivými argumenty a daty rozstřeluje i „efekt přihlížejícího“ a další takřka kanonické psychologické a sociologické experimenty. Co pár let přepisujeme definice a parametry duševních onemocnění…

Výzkumy zabývající se dopadem mobilů na naše životy logicky nikdy nebudou jednoznačné, natož definitivní. Tento fakt by však neměl společenskou diskusi o přítomnosti něčeho tak zásadního, jako jsou mobily v našich životech, paralyzovat.

Hranice zombifikace

Na to, abychom pocítili nutnost začít kritickou debatu o používání chytrých mobilů v české společnosti, nám totiž bohatě stačí dva údaje.

Tím prvním je čas, který s mobily trávíme. Pro lidi v Česku ve věku 15–24 let je to až pět hodin denně (výzkum z podzimu 2023). Pro děti ve věku 8–15 let tři a půl hodiny denně (výzkum z července 2023).

Kromě úctyhodného času, který na mobilu děti i dospělí (z celosvětových dat nedávno vyplynulo, že typický uživatel internetu je na síti denně šest hodin a 40 minut) tráví, a který je technicky měřitelný, víme bezpečně ještě jednu věc. A sice to, že o fungování aplikací a sociálních sítí, kterým se na mobilech vedle poslechu hudby či občasných vzdělávacích aktivit zejména věnujeme, toho vlastně příliš nevíme.

Ani nejlepším evropským právníkům se například dlouhodobě nedaří zjistit, jaká naše data vlastně zpracovává a vytěžuje Microsoft. „Ani dokumentace o ochraně osobních údajů společnosti Microsoft, ani žádosti o přístup k datům, ani náš vlastní průzkum totiž nemohly plně objasnit, jaká data Microsoft 365 Education vlastně zpracovává,“ postěžoval si před pár měsíci Felix Mikolasch, právník rakouské organizace noyb.

Podobně máme potíž vůbec dělat výzkumy o tom, zda české děti chápou, jak fungují na reklamě postavené modely Mety (Facebook a Instagram) a Googlu – nechápeme to totiž ani my dospělí.

„I svůj tým, který realizoval výzkum, jsem musela edukovat. Jedna kolegyně se divila, jak to, že je na Facebooku reklama,“ popsala mi nedávno pozadí vzniku unikátního českého výzkumu o vlivu reklamy na děti marketingová odbornice Jitka Burešová. Ani její studenti, tedy studenti marketingu, často netuší, že sociální sítě získávají informace o uživatelích i napříč internetem, tedy mimo hlavní platformu.

Obecně pak máme jen mlhavé tušení o tom, proč na sítích vlastně vidíme zrovna ten obsah, jaký vidíme. Díky čím dál přístupnějšímu generování obsahu umělou inteligencí také nutně ztrácíme přehled, co na internetu je plodem člověka a co robota.

Tento stav má zjevnou příčinu: dosud úspěšně předstírané snahy provozovatelů sociálních sítí o moderaci obsahu prakticky ustaly. Reportér webu 404Media Jason Koebler mluví v souvislosti například se službami Mety doslova o „zombifikaci“ a předjímá, že podobně bude brzy vypadat celý internet. Platformy si podle jeho nedávného fascinujícího textu zkrátka spočítaly, že investovat do moderování a obecně do „správy“ digitálního veřejného prostoru se nevyplatí. A testují, jak nízká tato hranice zodpovědnosti za jimi spravované náměstí internetu může být.

Podhoubí nedůvěry

Sečteno podtrženo: denně trávíme významný čas s hračkou, o jejímž skutečném fungování máme jen pramalé tušení. I z českého výzkumu, který jsme realizovali mezi více než šesti stovkami zaměstnanci českých médií před dvěma lety vyplynulo, že celých 84,4 % dotázaných nevěří technologickým společnostem – a má za to, že o lidech shromažďují mnohem více informací, než o čem informují.

Evropská unie se sice snaží tuto informační asymetrii zvrátit a donutit technologické firmy, aby v rámci svého konání byly transparentnější: představila Nařízení o digitálních trzích, Akt o digitálních službách… Praktických výsledků však zatím dosaženo nebylo.

Právní kličky, prázdné řeči a plané sliby ze strany vývojářů aplikací a sociálních sítí, kteří poslední dekádu vedle vydělávání na cílené reklamě vynikají zejména ve schopnosti vodit veřejnost i politiky za nos, vytváří podhoubí nedůvěry, které nás jako společnost logicky vede k myšlence zákazu.

Není to radikální řešení: je to přirozená snaha, jak se s údajně chytrými, ale čím dál více spíše s tajemně vychytralými mobily, sítěmi a aplikacemi vyrovnat.

Česko není první zemí, která do této fáze došla. Jsme naopak jedna z posledních rozvinutých evropských zemí, kde je téma regulace mobilů stále tak trochu tabu.

Kampaně telefonních operátorů nestačí

Již v roce 2018 přistoupila k zákazu mobilů na školách Francie. Pozitivní výsledky přicházejí aktuálně z Nizozemska: děti zákaz až na výjimky respektují. Více si spolu povídají, do školy si na hraní nosí karty. Někteří ze studentů se cítí svobodněji, protože odpadlo riziko, že je někdo bude fotit či natáčet.

Specifická je Velká Británie, kde se navíc vedle zákazu mobilů ve školách zvažuje obecný zákaz prodeje chytrých telefonů dětem mladším 16 let. Společenskou debatu zde navíc tříbí sílící rodičovské hnutí Smartphone Free Childhood, které má mimořádný úspěch – za pár měsíců nabralo tisíce příznivců.

Plošný zákaz mobilů na školách přímo od ministerstva školství platí čerstvě také v Itálii, co víc – podpořeny jsou zde navíc papírové deníčky na psaní úkolů. Na prestižním britském Etonu se pak vrací do obliby hloupé telefony a ve Švédsku horují za návrat fyzických učebnic. Balík zákonů omezujících mobily ve školách se chystá v Indianě, Luisianě a dalších amerických státech.

Zprávy máme ale i ze zemí, kde naopak zákaz mobilů po ne zase tak zářivých zkušenostech zjemnily. Neměl očekávaný dopad na redukci šikany, která podle výsledků řady studií bohužel funguje spolehlivě jak on-line, tak offline. Případně se zákaz, zejména v severských zemích, nijak nepropsal do vyšší kvality studijních výsledků.

Na školách se striktními zákazy často také zjišťují, že děti jsou zvyklé přes den být v kontaktu s rodiči a domlouvat například odpolední péči o další členy rodiny. Jsou to logické následky zákazu, které však nejsou neřešitelné a nevyplývá z nich, že regulace mobilů ve školách jako takové jsou nesmyslné.

V kontrastu k ostatním zemím vidíme, že příslušné česká ministerstva se zatím celému tématu pro jistotu opatrně vyhýbají. Prázdný prostor poptávky po tom, co tedy dělat s těmi mobily, zaplňují jednotky neziskových organizací, které mluví s dětmi i dospělými o potřebě balancu a digitálního detoxu, či kampaně telefonních operátorů, které si na tématu problematického užívání digitálních technologií budují levné a účinné PR.

Školy objíždějí a digitalizační osvětu realizují i jednotlivci jako třeba Jan Kršňák, kterého děti na besedách trápí dotazy, zda nežijeme v simulaci. „Prostě nevědí, jestli společnost, v níž vyrůstají, je skutečná, nebo jde spíš o mediální produkt,“ vysvětloval mi před rokem.

Školy jako takové pak sice mají k tématu řadu metodik, nástroje i informace, jenže, jak prohlásil přednosta Kliniky adiktologie Michal Miovský minulý rok v září, „jen málo škol se toho chopilo zodpovědně“.

Vše výše uvedené dokresluje neúprosnou logiku, se kterou byl český návrh plošného zákazu mobilů ve školách ze strany politiků zkrátka na spadnutí.

Plošný zákaz ve Sněmovně

Ať dopadne jakkoliv, vsetínská aktivita může českou debatu jen posunout vpřed. Zákaz mobilů na tamních školách bude patrně ostře mediálně sledovaný a za nějakou dobu vyhodnocený. Pokud přinese kýžený efekt (a je nutné se ptát, jak ho budeme měřit?), budou možná další starostové tento krok následovat.

Pokud se naopak neosvědčí, dá se za pravdu těm, kdo tvrdí, že namísto zákazu je potřeba zejména usilovné pedagogické vedení, prevence a hlavně jít v používání mobilů jako dospělí příkladem – a právě tyto věci se snad začnou skutečně realizovat a rezonovat.

Zpopularizovat by se mohla například metoda Michaely Slussareff, která se věnuje výzkumu vlivu digitálních technologií na vývoj a zdraví dětí i dospělých. Ta v jednom nedávném rozhovoru prozradila, že má jako matka přístup do telefonu svých dětí – ony však zároveň znají heslo jejího telefonu. Vzájemně se tím snaží vyhnout falešnému pocitu soukromí, který se v nás sítě a telefony snaží vyvolat.

Čunkova aktivita by mohla vyvolat i pěknou protiakci dětí: ty by se mohly právem ptát, proč jsou zakázané mobily ve škole, ale ne třeba na jednání Sněmovny, kde by se též lidé přece měli soustředit a poslouchat.

Vsetín se zkrátka za nás za všechny zakousl do kyselého jablka – a bude teď nesmírně zajímavé sledovat, jak to dopadne.

Autor působí v neziskové watchdogové organizaci Iuridicum Remedium (IuRe) a v projektu Digitální svobody, kde se zabývá ochranou soukromí a digitálními právy