Před osmdesáti lety, na Štědrý den, Evropu zachvátila vlna rabování. Stalin ho nařídil tajným výnosem Státního výboru obrany (GKO) z 23. prosince 1944. Podle něj bylo povoleno jednou měsíčně posílat z fronty domů „balíčky“ – vojákům do hmotnosti pět kilogramů, důstojníkům do deseti a generálům do šestnácti kilogramů.

Tři dny na to vyšel rozkaz komisariátu obrany č. 409, který tento Stalinův výnos upřesnil a ukázal, že Bulganin, Kaganovič, Sergejčuk, Peresypkin a Chrulev tuto problematiku důkladně propracovali: „Vojenské balíčky od vojáků a seržantů Rudé armády přijímat bezplatně. Od důstojníků a generálů vybírat dva ruble za kilo za přeposlání balíků.“

„Armáda se chce vyznamenat nejen tím, že v boji zničí živou sílu nepřítele, ale také tím, že se zmocní majetku a trofejí nepřítele.“

Aby ti, kdo zajišťují přeposílání kořistních zásilek, nebyli sváděni k rozkrádání jejich obsahu, byla přijata opatření na podporu těžké vojenské práce:

„Náčelníkovi týlu Rudé armády převést od 1. ledna 1945 všechny důstojníky, poddůstojníky a pracovníky Rudé armády, kteří se zabývají přijímáním, roznášením a střežením vojenských zásilek, na stravování podle normy č. 1 rozkazu NKO č. 312 z roku 1941. …Náčelníkovi finančního oddělení Rudé armády stanovit od 1. ledna 1945 všem důstojníkům a poddůstojníkům pracujícím na příjmu a doručování vojenských zásilek z front zvýšení platu o 25 %.“

Drancování jako cesta

O zvláštní pozornosti úřadů k vojákům, kteří se již nacházeli v týlu, svědčí speciální instrukce o zasílání této kořisti:

„Nevyzvednuté zásilky se odesílatelům nevracejí a po uplynutí dvouměsíční lhůty uložení v místech vydání se předávají k prodeji do státní obchodní sítě za státní ceny invalidům vlastenecké války a rodinám frontových vojáků.“

V tomto případě by však ti na frontě neměli být okradeni: „Částka získaná z prodeje státními obchodními organizacemi se předává lidovému komisariátu k poštovním převodům odesílatelům těchto zásilek.“

O několik dní později, 9. ledna 1945, měl Stalin rozhovor s Arsou Jovanovićem, náčelníkem Nejvyššího štábu komunistické jugoslávské armády, a Andrijou Hebrangem, členem Ústředního výboru KS Jugoslávie, při němž měl ten druhý tu drzost poukázat na to, že ruská chlebová pomoc Maďarsku zahrnuje dodávky potravin ze… Severní Jugoslávie.

Na to Vůdce namítl, že drancování považuje za cestu k vítězství: „Pokud armáda ví, že to, čeho se zmocnila, musí vrátit, nebude se snažit zmocnit trofejí. Armáda se chce vyznamenat nejen tím, že v boji zničí živou sílu nepřítele, ale také tím, že se zmocní majetku a trofejí nepřítele. Požadovat, aby Rudá armáda odevzdala veškerou kořist, je nesprávné.“

Jak vyplývá ze zápisu ze schůze, jugoslávští soudruzi se nezajímali o utrpení lidí, ale o politický dopad, který měla největší komunistická armáda na světě na zemi, ve které se oni chystali převzít moc: „Hebrang poznamenal, že mnozí Jugoslávci špatně pochopili vývoz ukořistěných potravin z Jugoslávie do Maďarska, což zanechalo u obyvatelstva špatný dojem.“

Soudruh Stalin odpověděl, že potraviny se vyvážejí pro Rudou armádu a je úplně jedno kam; potraviny se vyvážejí do Maďarska pro Rudou armádu, která nemůže bojovat bez systematického zásobování potravinami. „Armáda bojuje, prolévá krev, a myslet si, že se kradlo, je urážka Rudé armády.“

Vůdce tak přistoupil na politiku, kterou sovětští vojenští teoretici již ve 20. letech minulého století vědecky pojmenovali jako „rozšíření válečné základny“.

Takto se konkrétně jmenoval jeden z odstavců práce Alexandra Svečina „Strategie“, který jako příklad takových akcí uváděl rozsáhlé dobyvačné výpravy Tamerlána a Čingischána:

„Stojí-li nepřítel z hlediska své státnosti, kultury a hospodářství na nejnižším stupni vývoje, (…) pak nastává situace, kdy postup stojí méně sil a prostředků než exploatace dobytého území: stáda mění své pány bez odporu a dál se pasou na stejných pastvinách, obyvatelstvo je zčásti vyvražděno a zčásti začleněno do řad postupující armády. …Armáda se stává tím silnější, čím větší území se jí podařilo dobýt. Toto posilování je zcela reálný jev. V Bátúových hordách, které porazily Kyjevskou Rus, netvořili Mongolové více než jednu dvacetinu; dvě třetiny z nich tvořily kmeny žijící na Urale a na Volze.“

Technika zneužití bratrů

Je pravděpodobné, že Svečinova úvaha o vyšších a nižších stupních vývoje je poplatná předsudkům, už jen proto, že despota prováděl sovětizaci dobytých zemí Evropy a Koreje pomocí metodiky, kterou vyzkoušel v Mongolsku 20. a 30. letech 20. století.

Uveďme si proto hlavní mechanismy a techniky zneužití „mladších bratrů“. Stalin odmítl heslo bolševiků o míru bez anexí a kontribucí, a proto ukrajoval území SSSR a také ukládal poraženým tribut.

Hlavní byl příliv rekvírovaného vybavení z Německa a dalších evropských zemí, ale i z Mandžuska a Severní Koreje – celkem asi 5,5 tisíce podniků. To vše bylo zabaveno, převezeno a instalováno mimořádně špatným způsobem, o čemž je k dispozici řada dokumentů a svědectví, zejména Grigorije Klimova, který sloužil v hlavním štábu sovětské vojenské správy Německa:

„Například byla demontována a odvezena průtočná linka 100 specializovaných automatických obráběcích strojů určených pro sériovou výrobu. Cestou si jeden ze strojů oblíbil jiný lovec. Milý stroj je bez dlouhých diskusí přepsán na novou adresu. Když dorazí na místo, zklamaně zjistí, že se trochu spletli – stroj je specializovaný, a v tomto závodě naprosto nepoužitelný. Stroj je bez jakéhokoli rozruchu vyhozen. Když začnou montovat celou linku na jiném místě, zjistí, že jeden stroj chybí. Bez tohoto stroje je celá linka zcela zbytečná. Specializovaný stroj nelze nahradit. Devadesát devět strojů půjde cestou svých předchůdců – do šrotu. Celá linka je odepsána jako kapitálová investice…“

Typické byly konflikty mezi sovětskými demontážními týmy a místními novými komunistickými úřady, které žasly nad rozsahem a bezohledností rekvizic. Například 10. července 1945 napsal předseda Nejvyšší rady Polské republiky Boleslav Berut žádost místopředsedovi GKO Malenkovovi, kterou autor těchto řádků našel v Archivu aktů nových ve Varšavě:

„Na území Východního Pruska, které bylo postoupeno Polsku, působí skupiny pro zabavování trofejního majetku pod velením generála Ivanovského, který se představuje jako pověřený důstojník GOKO. Tyto skupiny provádějí masovou demontáž průmyslových, silničních a jiných zařízení bez ohledu na plány GOKO a dokonce i na nejzákladnější zájmy místního hospodářství. Nejnutnější městské a železniční stavby, většinou malého typu, které nemají žádný význam pro národní hospodářství SSSR, ale které způsobují nenapravitelné škody místnímu hospodářství, jsou předmětem demontáže a odstranění. Například z města Olštin bylo odstraněno elektrické zařízení, jehož absence ochromuje celou elektrickou síť města a zároveň jeho použití zahrnuje tak složitá a zvláštní zařízení, že neospravedlňuje pracovní náklady na demontáž a odstranění. Dalším příkladem absence rozumného přístupu k demontáži železničního zařízení je skutečnost, že byly odstraněny všechny koleje vedoucí do uzlové stanice Libemühl, která zůstala izolována od všech železničních tratí a která byla dříve propojena kolejemi ve třech různých směrech.“

Následoval výčet podniků, které sovětská vojska odvezla nebo se pokusila odvézt, přestože patřily rudému Polsku: mlýny, mlékárny a výtah na obilí, pily, plynárny, lihovary a cihelny, elektrárny, tiskárna a také továrna na nábytek.

Ne náhodou se v roce 1945 objevila v Polsko-litevském společenství nová kletba: „Ať vás Němci dobudou a Rusové osvobodí!“

Udělali jsme chybu. Neobsadili je

Trofejních a opravárenských obráběcích a tvářecích strojů však bylo tolik, že sovětský průmysl rychle rostl, a to i s ohledem na ztráty při stahování, přepravě, konzervaci a skladování strojů – často pod širým nebem, a dále při restaurování, instalaci a uvádění do provozu. Jen v letech 1944 až 1953 bylo z Německa vyvezeno 12,6 milionu tun zařízení, surovin a dalšího majetku, nepočítaje v to „kořist“, kterou si vítězové odvezli soukromě.

Kromě Německa zaslala vítězi příspěvky i řada dalších zemí. Rumunsko a Finsko se sice během druhé světové války staly oběťmi sovětské agrese, v jejímž důsledku přišly o území, ale musely také platit tribut.

Podle jugoslávského spisovatele Milovana Djilase počátkem roku 1948 během popíjení na své dače Stalin litoval své dřívější opatrnosti: „Po mé levici seděl mlčenlivý Molotov a po pravici mnohomluvný Ždanov. Ten druhý mluvil o svých kontaktech s Finy a uctivě se vyjadřoval o jejich preciznosti při poskytování reparací: „Vše je přesně na čas, krásně zabalené a vynikající kvality.“ A dodal: „Udělali jsme chybu, že jsme je neobsadili – kdybychom to udělali, bylo by po všem.“ Stalin s lítostí vedoucího ideologa strany souhlasil.

Kromě toho SSSR přebíral z dobytého Německa „mozky“ – specialisty, inženýry, techniky, konstruktéry – kteří pro něj udělali řadu průlomových objevů, zejména v oblasti letectví a raketové techniky.

Během čtvrté pětiletky se hojně využívala práce vězňů – Němců, Japonců a dalších. Mnoho z nich zemřelo následkem drsných životních a pracovních podmínek, špatné výživy a lékařské péče.

K 31. prosinci každého roku činil jejich počet v SSSR – 1944: 813 tisíc osob, 1945: 2,2 milionu, 1946: 1,8 milionu, 1947: 1,2 milionu, 1948: 0,5 milionu, 1949: 38 tisíc osob a 1950: pouze 18 tisíc.

Rok 1950 se tak jeví jako jasná hranice: během světové války bylo nebezpečné nebo přinejmenším nevýhodné držet na strategicky důležitých zařízeních statisíce cizích státních příslušníků.

Jak poznamenal ministr vnitra Kruglov ve své závěrečné zprávě Stalinovi 24. května 1950 o využití nepřátelských vojáků: za sedm let – od roku 1943 do roku 1949 včetně – odpracovali 1,1 miliardy člověkodnů, „…vykonali práci a vyrobili zboží v hodnotě asi 50 miliard rublů. Za tuto dobu si váleční zajatci vydělali 16 723 528 tisíc rublů, které byly použity na úhradu nákladů na jejich výživu.“

V téže zprávě si Kruglov povšiml zvláštností v chování Japonců oblečených do bavlněných kabátů a ušanek:

„…Zájem většiny japonských válečných zajatců v Sovětském svazu o život sovětských lidí byl mnohem vyšší než u válečných zajatců jiných národností. Přitom „samurajové“ netrpěli v žádném případě méně než ostatní jejich spoluvězni, už jen proto, že poté, co byli od narození zvyklí na mírné mořské klima nebo dokonce horský vzduch, ocitli se v drsných přírodních a povětrnostních podmínkách. Nejsmutnější však byl osud německých vojáků, z nichž se do vlasti nevrátilo téměř milion mužů.

Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.