Aktuální události kolem České televize vrací do hry velká témata charakteru a budoucnosti veřejnoprávních médií a v této souvislosti i otázku funkčnosti stávajícího systému mediálních rad. Jedná se ale přitom o problém otevírající mnohem závažnější a širší otázky po charakteru společnosti, politické kultuře a budoucnosti celé země.

Česká televize je jakousi projekční plochou problémů, které žijeme. Příští týdny a měsíce budou jistě plné konkrétních událostí, výroků, ataků viditelných či plíživých, na jejichž konci má být proměna stávajícího charakteru veřejnoprávní televize.

Zkusme se proto na celou záležitost podívat jak mikropohledem na ose sněmovna-rada-televize, tak makropohledem přes horizont vnitřních rozporů (nejen české) společnosti.

Závislost na politice

Obecná charakteristika veřejnoprávního média hovoří o sdělovacím prostředku, který je financován z veřejných peněz a jehož právní zakotvení, role a činnost jsou vymezeny tak, aby naplňoval pravidla neutrality, objektivity a vyváženosti.

Významnou vlastností musí být nezávislost na politických stranách a aktuální moci. Již zde se logicky můžeme dostávat do interpretačních problémů, neboť pojmy neutralita, objektivita a vyváženost lze chápat (jakkoliv to zní překvapivě) různě. Stejně tak poučka o nezávislosti na politické moci zůstává v rovině teorie ve chvíli, kdy o mediálních radách rozhoduje poslanecká sněmovna.

Krycí manévr nedůvěryhodné formy, kterým jsou samotné nominace různými spolky a institucemi, nemůže zakrýt realitu, že v konečném důsledku rozhodují stranické sekretariáty a místa v radách se navíc stávají obchodním artiklem v kuloárech sněmovny.

Není tak vůbec výjimkou, kdy se v případě nominantů odehrává spolupráce zdánlivých politických nepřátel. Z podstaty je tak porušen jeden z předpokladů nezávislosti na politice.

Čas od času se objevují návrhy a nápady, jak proměnit nominaci a volbu – aby například změť spolků a velmi různorodých institucí nahradil vějíř respektovaných přesně vymezených institucí typu Akademie věd či univerzit. Otázkou i zde však zůstává volba samotná: jedna věc je zpřesnění procesu nominací, druhá pak to, že by volba nadále zůstala v rukou politiků.

Složení mediálních rad

Nad tím vším se vznáší i obecnější otázka po reprezentativním složení rad. Mají být meritokratickými sbory mediálních odborníků? Mají „žánrově“ zastupovat oblasti obsažené ve vysílání (např. edukace, zpravodajství, umělecká tvorba, sport, náboženství…)? A kým? Elitami těchto oblastí? Či naopak kombinací elit a „obyčejných lidí“?

Otázky zní možná naivně, ale jsou pro charakter veřejnoprávnosti zásadní. Aktuálně se koncentrujeme na míru bizarnosti kandidátů do mediálních rad ve spojením s úžasem, že se někteří skutečně mohou radními stát. Ale kandidáti jsou jen smutnými herci obecného marasmu politické situace v České republice.

Reálnou moc mají v rukou strany kombinující prvoplánovou touhu po moci a využívající frustraci významné části společnosti. Nejde o ideový či ideologický spor pravice nebo levice, ale o čistě mocenskou logiku, ve které se stát stává reálně či přeneseně majetkem držitelů veřejné moci.

Zjednodušeně: z očekávaného správce se stává kvazimajitel. Navíc samotná konkrétní Česká televize není v očích určité části veřejnosti veřejnoprávní v pravém slova smyslu nezávislosti, ale je stavěna do role hráče na jedné ze stran pomyslné barikády. Spisovatel a prorok „upadajícího bílého muže“ Vlastimil Vondruška to dokonce nazývá „veřejnoprávní doktrínou“.

Hledání nezávislosti

Problém se sice poměrně snadno popíše, ale hůře se hledá východisko. Jedná se na jedné straně o relativně zavedený systém, který ovšem zjevně dává možnost politického uzmutí daných médií, pokud se najde dostatek bezskrupulózních hráčů.

Zmínil jsem výše otazníky v procesu nominací do rad, změnu by však přinesla až volba samotná. Buď se mají politici přiznat, že tak jako tak určují charakter rad, nebo naopak dát od nich zcela ruce pryč.

Abychom se dobrali skutečně fundamentální veřejnoprávnosti, musely by radní volit ty instituce, které mají samy veřejnoprávní charakter – a těch zde zase tolik není. A představa, že radní mediálních rad volí Česká konference rektorů. Česká biskupská konference či Sněm Akademie věd ČR je z říše pohádek.

Nehledě na to, že bychom mediální rady uzamykali před neodbornou veřejností do “světa elit“, což je právě onen obecnější problém vznášející se nad aktuální situací. Nezávislost institucí ostatně neznamená, že nenavrhnou problematická jména, když už jsem zmínil biskupskou konferenci…

Nejde tudíž jen o nominaci a volbu, ale o kontrolní mechanismy a odpovědnost zvolených. Pokud v něčem existuje skutečně bílé místo, je to nejasná odpovědnost radních a jejich faktická neodvolatelnost.

Rozdělená společnost

Kdybych měl tedy poodstoupit od konkrétního boje mezi volebním výborem a plénem sněmovny k obecnějšímu pohledu, veřejnoprávní eroze je dle mého obecným dokladem celkové společenské eroze a dělení společnosti.

Česká televize je prostě stavěna do stejného pomyslného šiku jako „pražská kavárna“, případně „vítači a sluníčkáři“ nebo dokonce „multikulturalisté“. Kořen toho celého je ale celospolečenský, vůbec ne pouze televizní.

Britský ekonom Paul Collier hovoří o tom, že moderní západní společnost liberálního kapitalismu trpí aktuálně rozdělením plynoucím z hledání identity. Předpokládá (zjednodušeně), že každý člověk má přinejmenším dvojí identitu – národní a profesní, přičemž důležitým aspektem života je uznání, jež je ve spojení s danou identitou spojeno.

Západní svět po druhé světové válce existoval jako místo s relativně nízkou příjmovou nerovností, zato vysokou prestiží národa. V tomto případě převažovala národní identita nad tou profesní – a byla přítomna ve většině společnosti. Bylo s ní tedy spojeno uznání, rovnoměrně vnímané onou většinou.

V dalším vývoji se ovšem zvyšuje komplexita – čím dál více lidí si obstarává kvalitní vzdělání. Vzniká tak stále silnější skupina kvalifikovanějších, kteří začnou dávat přednost profesní identitě před identitou národní – nehledě na to, že je jejich kvalifikace předurčuje k vyšším mzdám a narůstá tedy i ekonomická rozdílnost.

Důsledkem je postupné rozevírání nůžek ve vzájemném vnímání obou skupin. Konkrétně Paul Collier píše: „Těžko může být pochyb o tom, že se naše společnost rozdělila na dva protilehlé tábory. První z nich tvoří osoby s nadprůměrným příjmem, které se na úkor národní identity upnuly ke své profesi, a druhý lidé s nižší společenským postavením, kteří se naopak k národní identitě přimykají.“

Není dle mého názoru lepšího příkladu onoho dělení, než je přístup k České televizi. U nás ještě logicky vše posunuté předchozím čtyřicetiletým vývoje v komunismu, kdy se zde využívá hledání „ztracených jistot“ a „tradičních hodnot“.

Vychýlená realita

Bezpochyby tak budeme v relativně blízké budoucnosti svědky malých i větších bojů o veřejnoprávní média (rozhlas asi nevyjímaje). Zažili jsme ostatně již kauzu odvolání Dozorčí komise Rady ČT, kdy se podstata mocenských změn uvnitř rady nakonec redukuje na právní spor o výklad formy postupu.

V zemi, kde i prezident republiky ostentativně nectí nepsaná pravidla se časem všichni budeme zuby nehty držet formalistního dodržování pravidel psaných.

Veřejnoprávní média mají být jakýmsi symbolickým čtvrtým pilířem demokracie (vedle moci exekutivní, zákonodárné a soudní). My jsme se nyní ocitli v situaci, kdy se kombinace většiny zákonodárců a vládní moci rozhodla pro postupné reálné ovládnutí nezávislého pilíře.

Navíc je to pilíř mírně vychýlené mediální reality, kdy se například kontrolní kritická role médií soustředila pouze do veřejnoprávních institucí a rozhodně ji nenajdeme ani u komerčních televizí či rádií fungujících v logice reklamního času a zisku.

Důsledkem této situace je pak zasazení veřejnoprávních médií do pozice „veřejnoprávní médium versus politika“. Na jedné straně je to v pořádku, na straně druhé je to riziko ve chvíli, kdy jsou v této pozici veřejnoprávní média osamocena.

Autor je historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea. V letech 2011 -2017 byl členem Rady Českého rozhlasu, v letech 2014 – 2015 Radě předsedal.