Pozvání magazínu Přítomnosti na debatu do Eccentric Clubu přijal básník, antropolog, kunsthistorik a bývalý kandidát na prezidenta Michal Horáček. Diskusi, v níž přišla řeč třeba na to, jak Michal Horáček hodnotí svou prezidenskou kandidaturu nebo co mu dala jeho zkušenost s hazardem, moderoval šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer.

Těžko se mi Michal Horáček charakterizoval do pozvánky. Byl ten výčet na ní uvedený správně, nebo jsem to měl pojmout jinak?

Všechno je to správně. Ale jestli se mě ptáte na to, jak bych rád, aby si mě lidé pamatovali, tak bych si přál, aby si o mně řekli, že jsem byl člověk, který žil složitě. Já se totiž hrozím jistoty, miluji nejistotu a tomu podřizuji vše, co v životě dělám.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem rozhovoru je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. 

V současnosti je trend spíš opačný, všechno si chceme zjednodušovat na černou a bílou.

Jenomže většina věcí je plná mnoha odstínů. Na druhou stranu je ale pravda, že něco je opravdu buď černé, nebo bílé. Třeba otázka dobra a zla, v té bychom měli mít jasno. Pravda je pravda a lež je lež. S pravdou je to podobné, jako když se díváme na ideje. Idea není něco, co je. Idea je něco, co má být. A já si myslím, že pravda má být a že máme chtít přiblížit se k ní co nejvíc.

Dnes si však každý zarytě hájí tu svou „pravdu“…

… ale to už samo o sobě znamená, že uznáváme institut pravdy, a to je pro mne velmi důležité.

Nevím, kde se vzal tenhle blábol?! O jakých dobrých vztazích za socialismu je tady řeč?! Dobře si pamatuji na to, že tehdy nebylo samozřejmé mít auto, ať už jakékoli.

Z vašich textů mám dojem, jako by pro vás poezie byla způsob, jak k pravdě dojít, a to ale nikoli prostřednictvím pojmového myšlení, ale přes emoce anebo přímo. Vážíte a posuzujete každé slovo, když tvoříte?

Je to tak. Hledám pravdivou výpověď, která by se vázala ke skutečnému životu. Uvedu vám konkrétní příklad. Dnes se traduje, že oproti době socialismu jsme sice bohatší a můžeme cestovat atd., ale že mezilidské vztahy nejsou takové, jaké bývaly. Že dnes jde hlavně o peníze a o velikost konta. Nevím, kde se vzal tenhle blábol?! O jakých dobrých vztazích za socialismu je tady řeč?! Dobře si pamatuji na to, že tehdy nebylo samozřejmé mít auto, ať už jakékoli. V té době byla dvě „fajnová“ auta, a to žigulík 1200 nebo žigulík 1500 – ten byl „lepší“. I stávalo se, že kdo měl žigulíka 1200, tak v noci objel korunou karoserii tomu, kdo měl žigulíka 1500. Takže nevím, jestli mezilidské vztahy byly tenkrát lepší?

Tenhle příklad mne přivedl k textu, který zhudebnil Petr Hapka a nazpíval Richard Müller a jmenuje se „Štěstí je krásná věc“. Pokračuje slovy „ale prachy si za něj nekoupíš“. Mrzí mě, že jsem to tenkrát nenapsal přesněji. Místo „štěstí je tak krásná a přepychová věc“ jsem měl napsat „štěstí je tak krásná a užitečná věc“! Tak by to bylo přesnější! Když je něco užitečné, hned to chápeme jako „dobré“. Jsem na tuhle písničku hrdý. Jenom mne překvapuje, že většina koncertů touhle písničkou končí. Organizátoři vybízí lidi, aby tleskali a zpívali, že „štěstí je krásná věc“… Jenomže to je cynický vzkaz! Člověk, který to zpívá, je antihrdina!

A není to právě proto výstižné motto polistopadové doby? Že sice peníze nejsou to štěstí, ale zase bez peněz je to v životě o dost těžší? Nepereme se s tím?

Pereme se s tím víc než tři tisíce let a vždycky se s tím prát budeme. Tak to ve světě platí a bude platit. Já jsem to v tom refrénu přehnal. Pro někoho je štětí mít karton marlborek, někdo chce porcelán s modrými cibulkami… Ale měl jsem pro přesnější vystižení situace, kterou cítím, použít jiné slovo. Je to pro mě důležité a mrzí mě, že to už nejde změnit.

Kromě psaní básní jste se rozhodl věnovat se kunsthistorii. Jaká byla vaše motivace v tomto případě?

Moje motivace je od dětství jedna a ta samá. Chci udělat něco, o čem si můžu říct: „Tak tohle teda ale byl husarský kousek! To bylo nejisté! To bylo daleko za hranicemi tvých současných vědomostí, schopností a možností, a stejně jsi do toho šel!“ Husarské kousky vám někdy vyjdou a někdy nevyjdou. Můj husarský kousek s kandidaturou na prezidenta mi nevyšel. Ale zase mi pak vyšly jiné věci.

Co konkrétně?

Měl jsem už doktorát z kulturní antropologie, který jsem si dělal v devětapadesáti letech. Ale říkal jsem si, že tím moje husarské kousky nemusí skončit. Husarský kousek je přijít v sedmašedesáti k přijímací zkoušce na obor, na kterém musíte soutěžit o 10 % míst, která jsou ke studiu k mání, s dětmi z rodin s uměleckou tradicí!

Když mne pak ke studiu přijali, nikdo z mojí rodiny samozřejmě nepočítal s tím, že bych začal do té školy opravdu chodit! S dětmi, jejichž ročník narození začínal dvojkou! Během studia jsme třeba vyrazili na exkurzi do Benátek. Zrovna silně pršelo a foukalo. Ale všichni ti mladí si to rázovali po městě jakoby nic! A tak jsem rázoval s nimi. Ale to ještě nebylo to nejhorší, čím jsem musel projít.

Každému, kdo chce jít do politiky, bych řekl, ať si uvědomí, že bude trpět i jeho rodina. A že cena toho, co podstupuje, bude vysoká.

Po sedmdesátce už vám neslouží tak dobře krátkodobá paměť. No a přišlo na opravdu těžkou zkoušku, která spočívala v tom, že jsme měli na zhruba dvou tisícovkách obrázků poznat, čí dílo a z jaké doby je ten či onen oltář nebo socha… Nešlo ale jen o to, poznat a zařadit správně obrázky. Museli jste je ještě také popsat a srovnat, čím jsou důležité ve srovnání s jinými. Pak se ještě ptali, jaké stavby postavil Jan Očko z Vlašimi atp. Byla to prostě hodně těžká zkouška, z níž bylo možné dostat maximálně 75 bodů. Tehdy chodil po fakultě jeden doktorand, jmenoval se Veverka. Když šel Veverka po chodbě, všichni říkali: To je Veverka – 75 bodů! S ním to číslo šlo jako vyznamenání, jako by se zúčastnil nějaké bitvy, kterou on jediný přežil! No a já jsem tu zkoušku taky dal na 75 bodů! Ale nikdo si o mně, myslím, nic nešuškal!

Je samozřejmě jedno, kolik bodů jsem dostal. I 70 bodů bylo na jedničku. Ale pro mě to byl další husarský kousek, kdy jsem si mohl říct: „Jo! Nezdálo se to jako možné, ale zkusils to – a vyšlo to!“ A stejná byla i moje motivace k prezidentské kandidatuře.

Furiantství v politice – zajímavá motivace. Nevyšlo vám to, zato jste se toho hodně dozvěděl jak o společnosti, tak o sobě?

Určitě. Já jsem objel daleko nejvíc míst (celkem 555) ze všech kandidátů. Byl jsem na Ostravsku snad patnáctkrát. Viděl jsem, jak lidská tvořivost, víra v sebe a podnikavost se i v poměrně bezútěšné krajině zhmotní do výroby něčeho úchvatného – třeba rogal, která výrobci dokázali exportovat do Austrálie, do Mexika i do Kanady.

Nebo jsem byl na gymnáziu v pohraničí pod Horou Svaté Kateřiny a tam mi paní ředitelka řekla, že je sponzoruje bývalý student – jediný Rom, který u nich udělal maturitu. To se nestává často, abyste viděli romského studenta, který podporuje školu, odkud má maturitní vysvědčení! Byla to taková mozaika složená ze stovky kamínků, které mi o naší zemi něco řekly. Přesto si netroufám říct, že jsem naši zemi pochopil.

A co vám kandidatura řekla o sobě?

Během kandidatury jedná člověk pod velkým tlakem, což mi často bylo velmi nepříjemné. Dnes když někam přijdu, tak se nikdo neznepokojuje tím, že na něco kandiduji. Ale tehdy ať jsem říkal cokoliv, tak všichni hned přemýšleli, jak to asi myslím a co skrývám. Rok a půl nebylo možné vést normální řeč. (povzdech)

O sobě jsem se hodně dozvěděl, právě to, jak dokážu tenhle tlak snášet. Najednou máte na sociální síti vzdorovat někomu, kdo o vás prohlásí, že jste vekslák. Já rád bojuji, ale s tímhle vlastně nešlo bojovat…

Jste už dnes vůči tlaku sociálních sítí odolný?

Víte, že ani ne? Možná jsou lidé, kteří to dokážou, ale mě se to dotýkalo. Na sociální síti se do mne pustil třeba i člověk, kterého jsem znal jako muzikanta. Vymýšlel si o mně nějaké věci… A protože jsem ho znal, bylo těžké ho ignorovat. Je to zvláštní a těžká zkušenost. Každému, kdo chce jít do politiky, bych řekl, ať si uvědomí, že bude trpět i jeho rodina. A že cena toho, co podstupuje, bude vysoká.

Například jsem byl a stále jsem přesvědčený o tom, že Česká republika musí mít euro. To je zásadní věc pro nás, protože jedině tak vstoupíme do světového byznysu, který nás bude brát vážně.

Přistihl jste se někdy, že hrajete roli? Říkal jste si někdy, co já to tady hraju za hru?

Mohu říct, že po čase mi opravdu připadalo, jako bych si ze sebe vybudoval virtuální osobnost. Na druhou stranu lidé, kteří se vyskytují ve veřejném prostoru, mají vždycky nějakou jinou identitu. To tak je. Člověk začne pečovat nejen o sebe, ale i o svou veřejnou personu. Ale veřejná persona, která si získá určitý věhlas, nemusí být nutně jen špatná. Může být i dobrá a může svůj vliv uplatnit v tom dobrém slova smyslu.

Chci se zeptat k vaší kandidatuře na prezidenta. Dělal byste podruhé něco jinak?

To je legitimní otázka, kterou si i já sám kladu. Poctivě vám říkám, že jsem dospěl k závěru, že jsem ze sebe neměl tolik dělat tu virtuální personu, která pak už nebyla mnou. Měl jsem být mnohem odvážnější! Měl jsem říkat natvrdo, co si myslím, i když jsem věděl, že si to většina populace a voličů nemyslí. Například jsem byl a stále jsem přesvědčený o tom, že Česká republika musí mít euro. To je zásadní věc pro nás, protože jedině tak vstoupíme do světového byznysu, který nás bude brát vážně. To bylo a stále je moje silné přesvědčení. Ale když na to tehdy přišla otázka, říkal jsem: „Musíme to ještě promyslet.“ A to je jeden z příkladů, kdy jsem se „prohřešil“. Nebyl jsem dostatečně poctivý, byl jsem chytrák. Proč? Tak to mě dnes mrzí.

Nemyslíte si, že jste měl zvolit jiný poradenský tým?

Měl. Především u některých lidí. Ale to je tak vždycky. Až postupem času zjistíte, kdo se vám osvědčí a kdo ne, a pak už není čas někoho vyměňovat. Některých lidí z toho týmu si vážím dodnes: Viktor Janiš, slavný překladatel a politolog, nebo Magda Vašáryová. Prezident Pavel pak využil mých zkušeností, kam je potřeba jet a proč, při přípravě své kampaně. A já jsem za to rád. Jsem rád, že je prezidentem on – v rámci možností, které byly.

Co vám dala vaše zkušenost s hazardem? Byla to pro vás zábava, nebo jaká byla vaše motivace v tomto případě?

Prostředí hazardní hry si mě našlo náhodou. Lidé v tomto prostředí organizují svou existenci podle identity v herním světě. Tehdy šlo o uzavírání sázek mezi sebou, jako když hrajete mariáš o desetníky. Zakázané to nebylo. Tento svět mi dal něco zvláštního: povědomí o tom, že s bolševikem nejsem vůbec provázaný. Žil jsem naprosto svobodný život. Nebyl jsem ani v SSM, ani jsem nemusel dělat nástěnkáře… V tom to bylo fantastické. Živit se tím nedalo, tak jsem se živil tím, že jsem se naučil anglicky a psal jsem o koních do britských nebo australských novin.

Hazardu se člověk nevěnuje proto, aby vyhrál. Dneska prohrajete, zítra vyhrajete. Nejdůležitější je, jak se zachováte! Jde o to, zachovat se tak, aby lidé řekli: Ten má srdce jako kníže Rohan! A to se projeví v tom, že když vyhrajete, nad ty druhé, co prohráli, se nepovyšujete. A když prohrajete, nestěžujete si a nekňouráte. Držíte pořád stejnou tvář. A to vás naučí být mužem, myšleno být statečným člověkem. To mě velmi poučilo. Ne vždycky jsem tomu dostál, byly situace, kdy jsem to taky nezvládl. Ale zvládám to, aspoň myslím, líp než většina lidí.