ROZHOVOR. Málokterý slavný zahraniční novinář má ve své kariéře a ve svém životě tak silnou českou stopu jako Misha Glenny. Jako reportér britské BBC v roce 1989 pokrýval dění v Československu, už tehdy ovládal češtinu, protože v Praze v roce 1981 studoval na Univerzitě Karlově. Pravidelně sleduje česká média a do Česka se pravidelně vrací.

Točí reportáže, píše knihy. Jeho McMafia o globalizaci organizovaného zločinu se stala světovým bestsellerem i seriálovou předlohou. Podle další jeho knihy Nemesis o vzestupu brazilského drogového kartelu vzniká hollywoodský film.

Nadále sleduje i česká média a jmenován byl do čela Rady pro redakční nezávislost ve vydavatelském domě Economia (majitelem je Zdeněk Bakala). Ta má přijímat a prověřovat podněty od kohokoliv, kdo bude mít „opodstatněné podezření“, že obsah některého z titulů vydavatelství byl ovlivněn v zájmu vlastníka.

Myslíte si, že je v Česku obecně vzato svoboda slova, respektive novinářská nezávislost v ohrožení?

Řekl bych, že Česká republika se v tomto ohledu nachází někde mezi Polskem a Maďarskem na straně jedné, kde je po mém soudu situace velmi špatná, a mezi rozvinutými mediálními trhy jako je třeba Švédsko nebo Německo. Říkám to ovšem z pozice člověka žijícího ve Spojeném království, kde je naše situace dost katastrofální. Média tu vlastní mediální mogulové a obrovský vliv na politiku tu má zejména silně pravicové křídlo. Nejsme tedy v situaci, že by lidé z Británie mohli dávat nějaké lekce Čechům o tom, jak má vypadat mediální trh. Stále ale platí, že v Česku relativně snadno najdete – pokud chcete – seriózní informace.

Kupříkladu Českou televizi považuji za velmi důležitý prvek, který si ve zpravodajství stále drží vysoký standard. Proto je tak důležité bedlivě sledovat kroky Rady České televize a to, zda nejde až příliš vstříc tomu, co by si představovala vláda, a vstříc populistickým pozicím. Pokud by se to dělo a odráželo na obsahu zpravodajství, byla by to velmi závažná zpráva o vývoji mediální scény v Česku. Pamatuji si to dobře z devadesátých let v bývalé Jugoslávii. Tehdejší prezidenti, za Srbsko Miloševič a za Chorvatsko Tudjman, velmi brzy pochopili, že klíčem k moci jsou média a především státní televize a její zprávy. Je samozřejmě skvělé že dnes existuje řada menších nezávislých projektů, přístup k informacím rozhodně existuje, ale pořád je to hlavně televize, kdo má největší vliv na veřejné mínění.

Role mediálních mogulů

Je tu ale i problém nepřímých tlaků – třeba skrze zadávání reklamy a inzerce.

Je nutné bedlivě sledovat, kam míří reklama od vlády, státem kontrolovaných podniků a od podnikatelů nějakým způsobem napojených na vládu. A zásadní je i to, jakým způsobem probíhá distribuce tištěných periodik, zda trh v tomto smyslu funguje. Opět myslím, že v tomto ohledu je na tom Česko ještě dobře, navzdory tomu, že je zcela zjevné, že premiér Andrej Babiš je v mnohonásobném střetu zájmů. Nejen v oblasti médií, ale i v oblasti dotací z EU, a taková koncentrace ekonomické, politické a mediální moci jde přirozeně zcela proti duchu svobodných médií.

Plus je tu celá síť vztahů kolem prezidenta Miloše Zemana, jeho vliv na různé politické strany i na konkrétní média. Tohle všechno slouží a pomáhá současným vládním kruhům. Je ale dobře, že tu jsou vedle veřejnoprávních médií i další alternativní média, která pracují v duchu demokratických hodnot. Jak už jsem ale zmínil, pokud by přišel okamžik, kdy se stát rozhodne nějakým způsobem vstoupit do České televize a do Českého rozhlasu, bylo by to jasné znamení, že je tu velký problém.

Když přijíždíte do Česka, obvykle si tu pravidelně kupujete papírové noviny – vedle Hospodářských novin také Právo a Lidové noviny. Všímáte si toho, zda se postupem času mění jejich obsah? Je podle vás znát třeba to, že Lidové noviny od roku 2013 vlastní Babiš?

Když jsem v Praze a Lidové noviny si koupím, mají pořád zajímavé články. Myslím, že nelze mluvit o nějaké setrvalé intervenci do obsahu, na druhé straně tam čas od času u konkrétních témat nějaké zadání existuje. Pravidelně teď díky svému členství v Radě pro redakční nezávislost (ve vydavatelství Economia, pozn. red.) čtu Hospodářské noviny a Respekt, plus poslouchám Český rozhlas a čtu jeho web.

Zmínil jste, že nejste spokojen se stavem britských médií. Ta jsou ovšem v českém mediálním prostředí často vzývána, brána za příklad kvalitní profesionální žurnalistiky. Jak to tedy podle vás je?

Není to nic nového, jde mi o dlouhodobou roli mediálních mogulů. Rupert Murdoch má už od osmdesátých let dvacátého století částečně monopolní postavení, vlastní mimo jiné Timesy, Sunday Times a The Sun nebo Sky News. Máme bratry Barclayovi, kteří jsou extrémně antievropští, vlastníky Telegraphu, a máme rodinu Rothermere, majitele Daily Mail a Sunday Mail…

To je mi jasné, ale není právě tohle ten hlavní rozdíl mezi českým a britským přístupem k médiím? V Česku se i tisk patřící oligarchům prezentuje jako nadstranický, nezávislý, zatímco v Británii je jasné, že si kupuji list s nějakým názorem, jasně orientovaný…

Tak to ale není, třeba Murdoch nebo bratři Barclayovi veřejně opakují, že oni přeci vlastní nezávislá média, že jsou nezávislí na vládě… Je to pravda jen v tom smyslu, že jim vláda nemůže říkat, co mají dělat. Jenže oni dělají opak – říkají vládě, co má dělat, a je to něco za něco. Víme to přinejmenším od časů Tonyho Blaira, který otevřeně řekl, že by v roce 1997 nevyhrál volby, pokud by neměl Murdocha na své straně, a že s ním měl dohodu. Podobně Boris Johnson prezentoval program své vlády skrze články v Telegraphu. Murdoch se rozhodl podpořit kampaň za brexit, prý proto, že když chtěl volat Brusel, nikdy nevěděl, s kým má mluvit, zatímco v Londýně má k premiérovi přímý přístup. Neřekl bych, že tohle je úplně transparentní přístup.

Máme tu především tištěná média, která byla a jsou nakloněna hodně doprava a hodně pro brexit. O to důležitější je existence BBC, která může být protiváhou Murdochovi a spol. Podobně jako Česká televize stojí na unikátním modelu licenčních poplatků a editoriální linka je i díky tomu zcela nezávislá na vládě i na komerčních tlacích. Pokud takový model nemáte, vládnou mogulové.

Jaké trendy obecně v médiích jako zkušený novinář pozorujete?

Jsou to hlavně změny spojené s internetem, s lidskou pozorností, psychologií a výběrem témat s důrazem na senzace a křiklavé titulky. S čímž souvisí to, že tento obsah pak podkopává celkové příjmy tradičních médií, z prodejů i z reklamy. Kultura internetu přeje mnohem více silným názorům než faktům, potlačovaná je drahá investigativní žurnalistika a původní reportáže. Je pohodlnější, rychlejší i levnější sedět na židli a komentovat. Jenže bez práce v terénu se dobrá novinařina dělat nedá.

Uvědomil jsem si to už počátkem milénia, kdy byl internet pořád ještě na startu, když jsem pracoval na knize McMafia. Našel jsem na internetu k tématu různé informace, které vypadaly zajímavě, ale pak se ukázalo, že novináři vlastně jen opisovali jeden od druhého a když jsem přišel na místo a bavil se s živými lidmi, ukázalo se, že story byla naprosto jiná. Žádný div, že je internet dokonalý prostor pro šíření nepřesných informací, dezinformací a fake news. Proto je zásadní, aby lidé měli šanci zjistit, kterým webům mohou důvěřovat, které odvádějí novinářskou práci, řádně reportují, ověřují informace, a které ne.

Česko a maloměšťácký přístup

Vy se věnujete právě i tématu dezinformací a kyberbezpečnosti. Kdo jsou podle vás hlavní celosvětoví hráči na tomhle poli – Rusko a Čína?

Každý hraje svou roli. Když se podíváte do USA, největší původce dezinformací je ryze domácího původu – InfoWars Alexe Jonese. Původ záplavy dezinformací před prezidentskými volbami v roce 2016 byl vystopován do Severní Makedonie a neví se s jistotou, kdo ty trolly platil. Nicméně pokud jde o Rusko, situace je myslím jasná. Rusko má své velké ekonomické problémy, je extrémně závislé na ropě, má dramatický demografický problém, ale zároveň si zakládá na pověsti supervelmoci a údajné kulturní převaze. Ve skutečnosti si ale uvědomují, jak jim ve srovnání s Čínou a USA i s EU ujíždí vlak ve vývoji, v technologiích, v průmyslu. Ve snaze zachovat si původní status se snaží zdůrazňovat slabosti svých protivníků a útočit na ně, zdůrazňovat rozdíly, podporovat rozpory.

Šíření fake news je snadné a má i své výsledky. Jedním z nich je brexit. Je zjevné, že Rusko chtělo, aby Británie opustila Evropskou unii, protože to EU oslabí. Podobně je pro Rusko taktické zavázat si Německo k odběru levné ruské ropy a plynu přes Nord Stream 2. A stejně tak Putinovi vyhovuje, že je prezidentem Donald Trump. Ukazuje se to i na tom, jak Rusko posiluje na úkor USA na Blízkém východě.

Mimochodem – je to tak, že i Covid-19 nás oslabuje, pokud jde o kybernetickou ochranu? Protože lidé tráví mnohem více času doma, jsou na home-office, často na nezabezpečených sítích a jednotlivci a jejich prostřednictvím i firmy jsou mnohem náchylnější k útokům počítačových virů?

O tom absolutně není sporu. Vždyť jste to zažili sami v České republice – útok na počítačovou síť nemocnice v Brně v době nástupu Covidu. I další země čelily útokům na nemocnice, na firmy a výzkumná zařízení. A to firmy z oblasti farmacie patří mezi nejlépe připravené a nejefektivnější ve vztahu k těmto rizikům, jsou na tom dokonce lépe než bankovní sektor. Nicméně ano – kybernetických útoků i kvůli Covidu přibylo, je to kvůli on-line poradám, využívání různých programů jako Zoom, možnosti proniknout do sítí skrze soukromé počítače.

Fenomén ransomware tu byl už před Covidem, ukazuje se ale jako extrémně efektivní cesta, jak na kyberkriminalitě vydělat. Zajímavé je i to, že po celém světě mohutně přibylo útoků na počítačové sítě měst – tedy zřizovatelů škol, nemocnic a některých firem. A mění se i přístup útočníků. Zatímco dříve požadovali peníze za to, že zpětně rozkódují vaše data, která zašifrovali, nyní zejména firmám hrozí tím, že pokud nezaplatí jejich data, plány a komunikaci dají veřejně k dispozici konkurenci. To je teď velké téma.

Ještě na závěr k vašemu pohledu na Česko. Působil jste tu v listopadu 1989 jako korespondent BBC, v roce 1981 jste tu i studoval, pravidelně sem jezdíte. Jak osobně vidíte proměnu země za těch třicet let?

Všímám si toho, že se najde dost lidí, kteří na dobu před rokem 1989 vzpomínají s nostalgií. Myslím, že je to hlavně kvůli jakémusi pocitu bezpečí. Situace byla předvídatelná, stabilní, věděli jste, jaká jsou pravidla a co se stane, když je porušíte. Byl to jakýsi sociální kontrakt: budete si moct koupit škodovku, abyste se dostali na svoji chalupu, a budete mlčet. Fungovalo to relativně dobře. Charta 77 byla plná talentovaných a zajímavých lidí, ale byl to jen malý okruh osob. Ani československá ekonomika na tom nebyla tak špatně, nebyla prakticky zadlužená a budila zdání, že se tu žije docela dobře. Není náhoda, že sametová revoluce byla prakticky poslední v celém východním bloku. Takže mne ani nepřekvapuje, že část lidí se cítí jako ti, kdo v kapitalismu prohráli.

Peníze hrají mnohem větší roli než dříve, což samozřejmě není nic exkluzivně českého. Když přijedu do Prahy, cítím pořád jistý maloměšťácký přístup a i mně třeba chybějí takové ty dřívější klasické hospody. Před Covidem nešlo pomalu projít přes Staroměstské náměstí kvůli davům turistů z Číny a z USA a myslím, že duch města se vytratil. Ale pokud jde o kvalitu života, ta se nesrovnatelně zvýšila. Není to však zadarmo a i o tyhle výdobytky demokracie se musí bojovat a nejsou samozřejmé, jak ukazuje opět pohled do Polska a Maďarska.