Mazat nebo nemazat internetové diskuze aneb O svobodě slova
Demokraté jsou v naprosté většině zastánci co nejširší svobody slova, protože bez svobody slova nemůže demokracie existovat. Zastánci absolutní svobody projevu se však paradoxně rekrutují nejčastěji z řad rasistů či šiřitelů pornografie, které za demokraty můžeme označit jen stěží.
Na právo sdělovat fakta a názory ve veřejném diskursu se vztahuje obrovské množství pravidel, takže jejich vyjadřování nebude nikdy zcela svobodné. Informace totiž mohou způsobit nenapravitelné škody, například vyzrazením vojenského tajemství, ovlivněním soudu nebo vyvoláním rasové nenávisti.
Právo na svobodu i břímě zodpovědnosti
Myšlenky musí být svobodné vždy a komunikace s vlastními představami rovněž, ale jejich sdělování někomu jinému už může podléhat omezením. Ta však musí vždy vycházet ze zákona a případná restrikce musí být jasná, konkrétní a předvídatelná.
Předpokladem tedy je formulovat zákony tak, aby byly dostatečně precizní respektive srozumitelné, a umožnily občanům řídit se jimi. I když existuje naléhavá společenská potřeba restrikce, musí být vždy adekvátní a státní orgány jej musí uspokojivě odůvodnit.
Svoboda projevu, která je pro svobodný stát esenciální, spočívá v tom, že úřady nekladou médiím žádné předběžné překážky. To ale neznamená, že nemohou příslušné restrikce a sankce uplatnit dodatečně.
Každý má právo zveřejnit, co uzná za vhodné; to je podstata svobody projevu. Ale pokud zveřejní něco v rozporu se zákonem, musí nést následky svého jednání. Svoboda slova je jedním ze základních znaků demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek osobnostního rozvoje i naplnění. A neplatí to jen o informacích a názorech, které jsou příznivě přijímány a hodnoceny jako neútočné nebo neutrální, ale také takové, které útočí, šokují nebo iritují.
Svobodný tok informací společnosti prospívá
Názor, že co největší ochrana svobody slova je nezbytná, nespočívá v naivní představě, podle níž slova nemohou napáchat škodu, ale na přesvědčení, že pro společnost je prospěšný svobodný tok a výměna idejí, který převáží negativa způsobená „škodlivými“ idejemi.
Proto jsou nepatřičné například úvahy o tom, zda má být povoleno horlivému věřícímu brojit proti potratům v prostorech před interrupčními klinikami. Stejně tak je nesprávné, pokud soud potrestá někoho, kdo nakreslí na předvolební plakát politikovi tykadla, protože i to je vyjádřením politického názoru, které není společensky škodlivý, byť je poněkud infantilní.
Svoboda slova a projevu představuje volný trh myšlenek, kde falešné, zločinné a poškozující doktríny budou překonány pravdivými tvrzeními a správnými názory. Tato svoboda volného trhu myšlenek a porážení falešných představ prospívá celé společnosti.
Situace však není tak jednoduchá, neboť svoboda projevu má své limity, a to nejen limity vnější, tedy omezení daná zákonnými předpisy, ale i limity vnitřní, které jsou této svobodě imanentní, neboť svoboda projevu v sobě zároveň zahrnuje i odpovědnost za tento projev, a to odpovědnost nikoli toliko jako morální či filozofickou kategorii, ale odpovědnost jako kategorii právní.
Internet otevřel netušené možnosti
Nový rozměr projevu svobody slova pak přinesly možnosti internetu. Snadnost šíření informací v kyberprostoru je takovou změnou kvantity informací, že ve svých důsledcích vedla ke změně jejích kvalit, a tudíž ke změně chápání svobody slova. Bez fyzické či duševní námahy může kdokoli oslovit velké množství lidí a zároveň přijímat jejich bezprostřední reakce. Toto oslovení je navíc zcela nebo částečně anonymní a v protikladu s publikací příspěvků v klasických médiích, které je vysoce elitářské, i mimořádně plebejské.
Na první pohled umožnil volný a všeobecný přístup k internetu prosazování názorů co největšího množství lidí do společenského vědomí, a zároveň byla poprvé v dějinách poskytnuta všem stejná možnost nejen přijímat, ale i šířit své názory, a zapojit se tak aktivně do života svobodné občanské společnosti. Internet tedy představuje výrazně demokratizační mediální prostředí, které by mělo zvýšit míru lidských práv a občanských svobod.
Namísto toho jsme však na internetu svědky záplavy nenávistných projevů, které jsou publikovány zejména v internetových diskuzích vztahujících se k publikovanému materiálu, a to zejména na zpravodajských a publicistických serverech. Tyto nenávistné projevy jsou povětšinou takového rázu, že zasahují do osobnostních práv jiných diskutujících či osob, o kterých hlavní materiál pojednává, nebo jsou natolik neslušné a vulgární, že porušují pravidla občanského soužití. Nezřídka jsou dokonce rasistické, xenofobní, hlásající ideologii netolerance a pohrdání demokracií a právy jiných.
Mazat, či nechávat být?
Naskýtá se otázka, nakolik by měl organizátor diskuze, tedy povětšinou poskytovatel informačních služeb, tyto nenávistné projevy filtrovat, mazat či jinak postihovat. Je zřejmé, že takový zásah je restrikcí svobody projevu. A jak již bylo uvedeno, restrikce svobody slova je možná pouze tehdy, pokud je umožněna zákonem, pokud je to v demokratické společnosti nezbytné a pokud se děje v zájmu ochrany hodnot demokratické společnosti, tedy např. v zájmu na ochranu práv a svobod druhých, případně na udržení morálky.
Ochrana demokratického právního řádu proti těm, kdo by ho ohrožovali, zároveň nemůže přespříliš zužovat meze svobody projevu. Žádná právní norma totiž neodstraní rasismus, xenofobii, neslušnost nebo nenávist, neboť ty jsou v některých lidech zakořeněny a i tito lidé mají právo na svobodu projevu. Pokud soudy vytváří pravidla, jaký projev je ještě akceptovatelný, a určují, jaké projevy jsou již v rozporu s právem, upřednostňují většinový názor a kriminalizují názor menšin.
Nabízí se tedy otázka, zda by boj proti nenávistným projevům na internetu neměl probíhat na jiné než právní úrovni, a to zejména úrovni vzdělávací a výchovné. Je totiž možné, že kriminalizace určitého projevu pouze zakrývá pravou podstatu problému, na který společnost neumí reagovat. Zároveň může taková restrikce původců nenávistných projevů zvýšit jejich radikalizaci a zahnat je do ghetta, což může vyústit v sociální otřesy. Restrikce svobody slova navíc vedou k pokřivení demokracie, která by neměla konflikty řešit násilně, ale debatou a přesvědčováním.
Demokracie se musí umět bránit
Pro uvedené úvahy je podstatné, jakou formu demokracie upřednostňujeme. Je očividné, že autoři nenávistných projevů na internetu jsou povětšinou odpůrci demokracie. V minulosti se často ukázalo, že odpůrci demokracie dokázali využít demokracii k získání moci a jejímu následnému zničení a demokracie nedokázala tomuto zničení jakkoli zabránit.
Proti tomu existuje filozofický i právní model bránící se demokracie, který znamená ochranu demokracie před jejími odpůrci i za cenu potlačení základních principů, na nichž stojí. Tato obrana musí být natolik silná, nakolik jsou připraveni demokracii její nepřátelé zničit. Náš Ústavní soud se s tímto konceptem ztotožnil. Konstatoval, že její „právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu. Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv.“ Za princip evropských demokracií tento koncept uznal i Evropský soud pro lidská práva.
Pokud tedy chtějí organizátoři diskuzí na internetu přispět k rozvoji demokratické společnosti, a plnit tak jednu ze základních úloh médií, musí nenávistné projevy odstraňovat. Bez ohledu na to, že poněkud fachidiotský výklad zákona o službách informační společnosti může některé lidi přivést k názoru, že by to dělat neměli.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Média versus svatí spasitelé ze sociálních sítí. Demokracii chybí prostor pro debatu
Babiš kontra Řezníček. Hodinka nenávisti k České televizi jako výzva k lynči
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
8 komentářů
Ano, přistřihnout křídla Putinově 5. koloně, Pryč s odpůrci demograce, pane Rozehnal, Vy jste uhodil hřebíček na hlavičku.
Pryč s pohrdači, demogratický režim musí být připraven se bránit a popřípadě demogratický režim přitvrdit!
Demokracie musí mít stanovenou čáru, která se nesmí překročit. Ti ubožáci co někoho uráží jsou přesně ti anonymní hrdinové co se bojí podepsat a dovedou vykřikovat jen z davu. Ve skutečnosti by se sami báli pomoci dědečkovi v metru, kterému ubližují naši mistři bojových umění a prázdné hlavy.
Nic nemazat. Ale každý by měl za svůj příspěvek platit. Pokud to nejde, tak internetové diskuze rovnou zrušit, protože se zneužívají.
Tak aby to nebyla taková nuda – ZÁSADNÍ NESOUHLAS. Slovo už nemá ten význam, jaký mělo v době Voltairově. Václav Bělohradský uváděl italský vtip, který ovšem žádným vtipem není: „Za fašismu se všichni báli mluvit, protože všude byl někdo, kdo poslouchal. Za demokracie si může každý říkat, co chce – a nikdo ho neposlouchá“.
Takže je třeba rozlišit dvě různé věci. Svoboda projevu je PRÁVO ČLOVĚKA vyjádřit vlastní mínění. To právo přísluší přirozeně každému, a je jasné, že pokud ho bude využívat významná část (třeba desetina) všech lidí, je absolutně nemožné, aby to někdo všechno vnímal. Ve většině případů ani nemá smysl to vůbec sledovat. Samozřejmě bohatí si můžou koupit přednostní pozornost – viz např. reklama a jiná placená inzerce.
Svoboda slova tak nemůže být podmínkou demokracie ani náhodou. Předpokladem demokracie (participativní demokracie, protože jiná žádnou demokracií není) je potom POUČENÁ DISKUSE. Což není žádné lidské právo, nýbrž nástroj v rukou demokratů. Tam lze požadovat, aby všichni, kdo se chtějí zapojit, dobrovolně plnili mnohem přísnější podmínky, je možné, aby si moderátoři vybírali, kdo a kdy dostane slovo. Poučená diskuse musí být také strukturovaná, takže například nelze tolerovat odchylování se od tématu.
Otázka je, kam se dají zařadit internetová fóra. Domnívám se, že pod tu svobodu slova. Pro poučenou diskusi je vhodné vytvářet nějaké náročnější platformy, které kladou trochu větší nároky než jen mlátit do klávesnice a zajišťují už tím prvotní selekci.
Docela by mě zajímal názor pana Stejskala.
Víte, možná je problém právě v tom chápání pojmu „participativní demokracie“ versus svoboda projevu. Protože dalo by se říct že v čisté demokracii tyto pojmy splývají-na jedné straně tedy občané mohou projevovat jakékoliv názory-a na straně druhé politici všechny tyto názory berou do úvahy-i třeba jen v tom smyslu aby lidem objektivně vysvětlili proč je nemohou akceptovat či splnit.
Pak je tedy druhý stupeň participativní demokracie, kde navrhujete že právo takto participovat by měly jen nějak specifikované skupiny spolupracující s politiky(viz Rekonstrukce národa,atd)-a ty by si ještě sami vybíraly které názory se jim hodí a ty ostatní nevhodné mazaly..
A pak je tady ten třetí stupeň participativní demokracie, kdy sice lze skutečně může kdokoliv říkat nebo navrhovat co chce, ale vládnoucí politici (typická koaliční 100+x) stejně veškeré tyto návrhy ignorují 🙂
Dobrý den, pane Taoisechu,
s Vaší tezí souhlasím. Problém je, že nemám úplně přesnou představu, jak ji uvést do praxe.
Píšete: „Tam lze požadovat, aby všichni, kdo se chtějí zapojit, DOBROVOLNĚ dzvýrazněno mnou) plnili mnohem přísnější podmínky“.
O tomto jsme (nejen s Vámi) mnohokrát debatovali na Aktuálně.cz. Zkusím stručně zopakovat, co mne v této souvislosti napadá a o čem přemýšlím.
Základ je skutečně ve směřování k tomu, aby si lidé uvědomovali svoji společenskou zodpovědnost a DOBROVOLNĚ se nějak chovali (pominu teď fakt, že každá akce vyvolává nějakou reakci, takže toto směřování vždy bude vyvolávat – minimálně recesistický – odpor).
Co tedy dělat tam, kde chybí DOBROVOLNOST?
Na internetových debatách jsou v současné době dvě (základní) možnosti. Zpětná redakce (to je to, co se děje na Aktuálně.cz a může se jednat o stovky či tisíce příspěvků za hodinu. Při takovém množství je prodlenní redakce nejméně v řádech desítek minut, ale třeba v noci i hodin. I „nevěcné“ (a „nevěcnost“ se dost subjektivní kategorie) příspěvky vyvolávají jiné, třeba i věcné příspěvky. Takže tady moderátor/moderátoři vždy tahá za kratší konec.
Druhou možností je „předadministrace“. Tedy administrace, kdy příspěvky jdou „na sklo“ teprve tehdy, když je někdo v redakci přečte. Zde je možné moderovat prakticky vše, včetně off-topic příspěvků. Nicméně čím více replik debata generuje (jako například pod zpravodajstvím A.cz), tím je prodleva – byť se sebevětším týmem administrátorů – větší. Takže se eliminuje efekt bezprostřední interakce (to se ukazuje na řadě zahraničních fór, kde je i pod velmi zajímavými texty mnohdy minimum příspěvků).
K tomu v našich končinách přispívá přirozený (historický) odpor k jakékoliv „cenzuře“, který mají i lidé diskutující korektně a věcně (stačí, že druhý napíše, že je cenzurován).
Takže závěr: myslím, že je třeba velmi citlivě posuzovat s ohledem na dané zvyklosti tu či onde, jak k debatě na internetu přistupovat. Zákaz resp. mazání může být i dost kontraproduktivní (stejně jako jakékoliv vytváření ghett, ať už těch, „co spolu mluví“, nebo těch, s nimiž mluvit nelze (protože s mluvit, ve smyslu debatovat, nechtějí).
Řešením není bezbřehá svoboda projevu, ale též je velmi jednoduché jiné od debaty odradit (či jim debatu rovnou zmemožnit). Jedním ze smyslů debaty je i edukace. Čili učit se debatovat. Dokonce – alespoň dle mého – jedním ze smyslů nejdůležitějších.
P.S. „Svoboda slova … nemůže být podmínkou demokracie ani náhodou. Předpokladem demokracie (participativní demokracie, protože jiná žádnou demokracií není) je potom POUČENÁ DISKUSE. Což není žádné lidské právo, nýbrž nástroj v rukou demokratů.“
Podepisuji v plném rozsahu.
Dobrý den, děkuji za reakci. Je to trochu nedorozumění. Můj komentář byl spíš teoretický a nesměřoval k tomu, jak to má HlídacíPes nebo jiná fóra dělat.
Podle mého názoru informovaná diskuse na otevřených fórech běžet prostě nemůže. A i s tím výchovným účinkem tamtéž bych byl velmi skeptický.
Když jsem psal o nějaké náročnější platformě, měl jsem na mysli např. nějakou občanskou iniciativu (typu Inventura demokracie, Rekonstrukce státu apod.), která si založí nějaké fórum nejprve pro své registrované členy/příznivce, ale i mezi nim bude vybírat a kontrolovat, zda mluví slušně a k věci. Iniciátor by měl rozebrat nějaké téma a formulovat několik vzájemně poměrně úzce souvisejících otázek a zadat, do kdy nejpozději mají být dodány příspěvky. Ideální by bylo zveřejnit je najednou a vyhlásit jakési druhé kolo (protože když reaguje každý na každého zvlášť, debata se neskutečně drobí). Iniciátor by se mezitím změnil v moderátora, který by měl například právo vracet příspěvky k přepracování. Po nějakém třetím kole by se moderátor změnil v terminátora, debatu ukončil a pokusil se formulovat závěry, včetně otázek, které zůstávají otevřené, protože byly předloženy přesvědčivé argumenty pro vzájemně protichůdné odpovědi. Bylo by možné postupně umožnit registraci dalším zájemcům o diskusi, takže fórum by bylo „polootevřené“ – určitě ne plně otevřené, ale ghettem bych to taky nenazýval. Samozřejmě takovýchto polootevřených fór by mohlo být víc, stejně jako je pluralita občanských iniciativ.
Rozhodně to tedy nevidím jako úkol pro vás, kteří moderujete Psa – což vám nezávidím – 🙂
Zdravím.
Víte-já bych možná k tomu co píšete doplnit, asi to dobře víte, ale nezdůraznil jste to. Totiž-k čemu by ta diskuze v „náročnější platformě měla sloužit“. Pokud by to měla být součást oné „participativní demokracie“, tak by tedy měla mít nějaký skutečný výstup. Tedy nikoliv „debatuje se, že se debatuje“, ale na konci té debaty podá ta skupina dejme tomu návrh zákona-konkrétní text navrhu zákona, který si v té diskuzi vydiskutovali. Potom je samozřejmě legitimní, ale i technicky potřebné, že skutečně ten moderátor často tu diskuzi projde a pročistí-smaže nadávky, příspěvky které s návrhem nesouvisí,ale dejme tomu třeba i spojí duplicitní návrhy do jednoho. atd..
A co se na to podívat zcela odlišným způsobem .Tady by se měla otevřít hluboká právní i odborná diskuze o tom co znamená na internetu „zveřejnit“ . Protože, pouze zdánlivě cokoliv se tam napíše si každý může přečíst. Internet to jsou dnes stamiliony? serverů, na kterých přibývají kvanta informací každou vteřinou. Většina z toho informační balast. Není dnes nikoho kdo by dnes mohl pojmout všechny „na internetu zveřejněné informace“. Každý si sleduje pár svých zdrojů a jinak co potřebuje si hledá přes Google.
Úplně samostatnou kategorií jsou ty internetové diskuze,které nikdo kdo nechce diskutovat nečte , v těch masovějších každá informace za pár minut odroluje z obrazovky a jde jí jen těžko dohledávat z archivu ve stovkách dalších zpráv (což už většinou nedělá skoro nikdo)..Tam stačí vypnout indexaci Google (pokud tam vůbec je)-a za 10 minut už nikdo netuší (a nezjistí) že tam taková nějaká informace vůbec byla…Je to asi něco podobného jako považovat za „zveřejnění“ cokoliv co si řeknou lidi každý den po všech hospodách země České.
Jistě že se to nedá aplikovat na všechny zdroje – zejména články na zpravodajských portálech čtou destitisíce lidí, jsou lokálně i přes Google kdykoliv dohledatelné, atd..Takže i v tom by měl zákon být schopen naopak diferencovat a nikoliv všechno řešit podle představy „zveřejňování“ z dob c.k. (a potom k.s.) kdy tady bylo veřejných informačních zdrojů pár desítek ,všechny pod dozorem cenzorů..