V Česku se řeší prolomení uhelných limitů, zástupci sedmi ekonomicky nejvyspělejších států naopak slibují do roku 2050 ukončit spotřebu fosilních paliv. Nad rozporem se zamýšlí Martin Sedlák, ředitel Aliance pro energetickou soběstačnost.

Pár let to ještě potrvá, ale éra spalování fosilních paliv (uhlí, ropa) podle všeho spěje ke svému konci. Do prohlášení světových lídrů se stále častěji dostávají slova o nutné proměně energetiky a vyšším zastoupení šetrných zdrojů energie.

Do české energetické debaty se naopak stále vrací téma rozšiřování těžby za takzvané ekologické limity, které brání např. město Horní Jiřetín před jeho zbouráním.

Vize je na stole

Sedm vůdců celosvětově ekonomicky nejvýkonnějších zemích ve skupině G7 (Kanada, USA, Itálie, Japonsko, Velká Británie, Francie a Německo) se začátkem června shodlo na společném závazku – ukončit do roku 2050 spotřebu fosilních paliv a přejít na získávání energie z čistých zdrojů.

Cílem tohoto závazku, od jehož dosažení nás dělí pouze 35 let, je rapidní snížení produkce emisí a snaha o omezení dopadů klimatických změn na společnost. Znečištění ovzduší hodlají kapitáni světové ekonomiky snížit do poloviny tohoto století o 40-70 % oproti stavu roku 2010.

Součástí příslibu, na němž se členové G7 usnesli na úpatí nejvyšší německé hory Zugspitz a jenž je zaštítěn heslem “Think Ahead, Act Together” (Mysleme dopředu, jednejme společně), je také snaha o snížení chudoby v rozvojových zemích, zejména v Africe, a to instalováním čistých technologii, omezením znečišťování životního prostředí v těchto zemích a prostřednictvím snížení produkce emisí eliminací přírodních katastrof v důsledku klimatických změn.

Skoncovat s absolutní chudobou a hladem hodlají země G7 do roku 2030, čemuž mají pomoci také investice do proměny energetiky ve výši 100 miliard liber.

Aby se však taková vzletná slova mohla stát realitou, je třeba důsledných politických kroků. V nich nedlouho po jednání G7 zaváhalo samotné Německo, evropský lídr v obnovitelných zdrojích. Takže zatímco po summitu G7 byla německá kancléřka v očích ekologických organizací považována za „anticarbon hero“, pár týdnů po summitu její ministr odpískal plán zdanění nejstarších německých uhelných elektráren a nadšení ekologů opadlo.

Pět bilionů pro fosilní zdroje

Je celosvětová podpora fosilních zdrojů neúměrně vysoká? Podle respektované Mezinárodní energetické agentury (IEA) ano. Podle ní dosáhly v roce 2013 dotace na fosilní paliva částky okolo 550 miliard dolarů. Podpora pro obnovitelné zdroje energie pak činila 121 miliard dolarů.

Letos však Mezinárodní měnový fond (MMF) představil ještě hlubší analýzu fosilních subvencí. Studie popisuje, že svět stojí spalování uhlí, ropy a zemního plynu pět bilionů dolarů na dotacích, a to včetně externích sociálních a environmentálních nákladů.

Právě náklady způsobené znečištěním v důsledku využívání fosilních zdrojů tvoří většinu z této sumy. Částka odpovídá 6,5 % světového HDP. Pro srovnání: svět podle MMF utratí na přímých a nepřímých podporách pro fosilní paliva podstatně více, než kolik tvoří vládní výdaje na zdravotnictví.

Nicholas Stern, uznávaný klimatologický ekonom působící na London School of Economic a bývalý šéfekonom Světové banky, komentoval pro zahraniční média zprávu MMF takto: „Jedná se o velmi důležitou analýzu, která rozbíjí mýtus o tom, že fosilní paliva jsou levná. Naopak ukazuje, že skutečné náklady na využití fosilních zdrojů jsou obrovské. Neexistuje žádný důvod pro vysoké dotování fosilních zdrojů“.

Zdanění nejvíce znečišťujících paliv – uhlí a ropy – by vedlo podle MMF k veřejným příjmům ve výši necelých tří bilionů dolarů a snížení předčasných úmrtí, v důsledku nemocí vyvolaných špatným životním prostředím, o polovinu.

Mezi další pozitivní efekty nastavení reálné ceny fosilních zdrojů patří snížení podpory obnovitelných zdrojů, které by mohly snadněji konkurovat konvenčním zdrojů. Hra by se změnila, neboť by energetické zdroje na trhu soupeřily bez přímých i nepřímých podpor.

Vedle environmentálních škod však mohou v budoucnu růst stále více také sociální a bezpečnostní náklady vyvolané měnícím se podnebím. Již v roce 2004 varoval před možnými ničivými škodami, které mohou globální klimatické změny způsobit, americký Pentagon.

V loňském roce ministerstvo obrany USA dokonce označilo klimatickou změnu za budoucí přímou příčinu nestability v řadě světových oblastí. Americká armáda má ve své strategii obrany přímo počítat se skutečností, že v příštích desetiletích bude muset reagovat na rostoucí počet přírodních katastrof a další jevy způsobené klimatickou změnou jako jsou epidemie, masivní migrační vlny, či destabilizaci států válkami o vodu nebo nárůstem extrémistických ideologií v postižených oblastech.

Jak státy zápasí s emisemi

Studie MMF také ukázala celkový balík nákladů na fosilní zdroje na jednotlivé státy. Nepřekvapivě vede Čína, následovaná USA, Ruskem, Indií a Japonskem. Pokud bychom brali EU jako celek, posunula by se na čtvrté místo, za Rusko.

Národní vlády o negativních dopadech vědí. Dostupná data za první čtvrtletí letošního roku pro Čínu ukazují, že se spotřeba uhlí snížila o 8 % a emise oxidu uhličitého klesly o 5 %. Letos také čínská vláda přijala závazky snižování emisí o 60-65 % do roku 2030.

Čína na sebe mohla být přísnější, jde však o první signál, že jí není znečištění ovzduší lhostejné.

Další velký znečišťovatel také mění svůj dosud odmítavý přístup k redukci emisí. Americký prezident Barack Obama připravil loni ve spolupráci s federální Agenturou pro životní prostředí plán, který má snížit emise z uhelných elektráren o 30 % do roku 2030.

Když prezident Obama zdůvodňoval potřebu úspory fosilních paliv, zmínil také zdravotní aspekt: s odkazem na práce vědců z Harvardu a Syracuse uvedl, že snížení znečištění pomůže jen v prvním roce platnosti opatření odvrátit 100 tisíc astmatických záchvatů a 2100 infarktů.

Konečně třetí znečišťovatel ovzduší v pořadí, Indie, plánuje dát větší šanci obnovitelným zdrojům energie. Ty mají podle předsedy vlády Modiho povzbudit hospodářský růst, přinést elektřinu i chudým lidem (Modi chce elektrifikovat celou Indii do konce tohoto desetiletí) a zajistit snižování spotřeby fosilních zdrojů. Během příštích sedmi let hodlá Indie zvýšit podíl větrných zdrojů na 100 gigawattů, stejný výkon chce dosáhnout do roku 2022 také v solární energetice.

Symbolem proměny světa je i nový přístup moderního byznysu k pokrývání svých energetických potřeb. Google, Apple, Intel, Facebook nebo IKEA soutěží o to, kdo pokryje více své spotřeby pomocí vlastních obnovitelných zdrojů, nebo nakoupené čistě zelené elektřiny ze sítě.

Letos přidal právě Google zajímavý projekt ve Spojených státech: jedno své datové centrum, které bude fungovat na 100% obnovitelných zdrojů, plánuje vybudovat na místě končící uhelné elektrárny z padesátých let.

České dilema: bořit nebo stavět

Také u nás můžeme vystopovat odhady nákladů spojených s využíváním fosilních paliv. MMF ve starší analýze spočítal, že Česko dotuje energetické společnosti na úkor našeho zdraví – nezahrnutím externích nákladů za škodliviny ze spotřeby uhlí – částkou odpovídající více než 34 miliard korun za rok (a téměř 700 miliony u čistšího zemního plynu).

Další data nabízí studie Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, které spočítalo, že externí náklady spojené s domácími uhelnými elektrárnami přesahují 50 miliard korun ročně.

Ve své jiné studii pak stejní autoři došli k číslu 1,3 bilionu škod v podobě externích nákladů, jenž by vyvolalo vytěžení a spálení uhlí za územními ekologickými limity těžby na dole ČSA.

Právě ve znovu otevřené otázce těžby a pálení uhlí za ekologickými limity je zajímavé, jak vůbec nerezonuje téma potřeby snižování emisí. Zajímavý rozměr přidal nápad ministerstva průmyslu v podobě podkladových studií.

Jednu ze studií totiž ministerstvo zadalo česká pobočce PricewaterhouseCoopers (PwC). V červnu ministerstvo průmyslu zveřejnilo výsledek, který stojí za porovnání s výstupy zahraničních kolegů PwC.

Například Leo Johnson, partner z PwC, prohlásil loni při představení každoroční studie Index Low Carbon Economy, že „po desetiletí nečinnosti jsme pozadu, a nyní je třeba dekarbonizace s více než pětinásobek našem současného tempa, aby se zabránilo růstu teploty o 2 °C“. Podobná slova ale v práci českého týmu PwC nenajdeme.

I když nová koncepce s uhlím nepočítá, musíme si na rozhodnutí o prolomení, či zachování již přes 20 let platících limitů těžby, počkat na konec léta nebo možná až do roku 2020.

Navíc ministrem průmyslu Janem Mládkem představená varianta, ve které nabízí místo uhlí pod Horním Jiřetínem dva reaktory, také moc nedává smysl. Atomová energetika se neobejde bez státních garancí a garantovaných výkupních cen.

Česko má stále nevyužitý potenciál v oblasti úspor energií, zvyšování energetické účinnosti budov pomocí rekonstrukcí, zateplováním a důslednějším využití stále dostupnějších možností obnovitelných zdrojů.

Jenže právě investice do šetrných zdrojů nemají v Česku podporu stabilního podnikatelského prostředí. Opakované zásahy do garantovaných podmínek investorů by znejistily i toho největšího flegmatika.