Slavný Stari most v bosenském Mostaru oslavil minulý týden 20 let od rekonstrukce. Na velkolepé oslavě chyběla profesorka Maja Roso Popovac, která se na opravě mostu před dvaceti lety významně podílela. Architektka, která studovala v 90. letech v Praze, je z vývoje situace v Bosně velmi zklamaná. „Máme obrovskou míru korupce a mám pocit, že je to čím dál tím horší. Na pohled se země trochu kosmeticky upravila, ale podstata a kvalita veřejné správy zůstává od války stále velmi špatná,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Na oslavách 20. výročí od rekonstrukce mostu nebyla, přestože poblíž Mostaru stále žije. „Politici na těchto akcích prezentují především sami sebe. A podle mě by bylo mnohem lepší, kdybychom takové výročí mohli oslavit především lepší infrastrukturou a organizací věcí veřejných po celý rok, než jen takovým drahým jednodenním ,představením‘,“ konstatuje.

Světoznámý most přes řeku Neretvu, který byl vystavěn v roce 1566 a odděloval muslimskou část města od chorvatské, se proslavil mimo jiné díky „skokům dospělosti“. Tradice pocházející již ze 17. století spočívá ve skocích chlapců z 24 metrů vysokého mostu do řeky Neretvy a je stále živá. Neskákalo se zde pouze po dobu deseti let od listopadu 1993, poté co byl zničen během občanské války střelbou bosenských Chorvatů. Po rekonstrukci byl most v roce 2005 opět zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Maja Roso Popovac a Stari most. Foto: archiv Maji Roso Popovac

Jak jste se dostala k takovému projektu, jakým byla rekonstrukce Stariho mostu?

Podílela jsem se nejprve na vzniku projektu, a to v roce 2000 ve Florencii ve firmě General ingeneering, která dostala zakázku na projektování obnovy Stariho mostu. Byla to docela obtížná práce, neměli jsme žádnou opravdovou dokumentaci, ale dělali jsme návrh především podle fotek. Nároky přitom byly obrovské, aby byly splněny podmínky a most mohl být znovu zapsán na seznam památek UNECSO, každý kámen musel být přesně vymodelován… Později, když už jsem pracovala na rekonstrukci různých historických objektů v Mostaru, Počitelju a jinde, jsem získala od turecké firmy Er-Bu Construction jako jediný inženýr práci přímo na stavbě Stareho mostu. Dělala jsem všechno možné od inženýrských prací, přes práce s dělníky až po PR. Byla to pro mě obrovská zkušenost a užila jsem si každý okamžik té práce.

Během války v Bosně jste studovala na pražském ČVUT. Neuvažovala jste, že byste zůstala v ČR nebo jinde, jako velká část mladých lidí, kteří odešli během války?

V roce 1995 jsem dostala perfektní příležitost začít opět se studiem architektury, které jsem začala už předtím v Sarajevu v roce 1991, ale kvůli válce jsem ho nemohla dokončit. Věděla jsem, že architektura je to, co opravdu chci dělat. Na studium vzpomínám opravdu moc ráda, jako na nejlepší období v životě. Jsem vděčná profesorům a spolužákům i za to, že jsem se v Česku nikdy necítila jako cizinec. Mostar jsem ale vždycky měla v srdci a nikdy jsem neuvažovala, že bych zůstala někde jinde, takže hned po dokončení studia jsem plánovala návrat domů. V Praze jsem získala velké zkušenosti, naučila jsem se toho hodně o památkách, a Mostar potřeboval pomoc, takže jsem to cítila i jako něco, co zkrátka musím udělat.

Co se týká univerzit, máme jeden velký problém, a to jsou soukromé univerzity, které prodávají diplomy.

Jak vzpomínáte na období v České republice?

Žila jsem v Praze od roku 1993 do roku 2000 a bylo to pro mě úplně perfektní. Zamilovala jsem se do Prahy a vždycky se sem moc ráda vracím. Svým způsobem mi připomíná i Mostar, trochu východ a trochu západ, město, které si žije svým životem, který mě oslovuje.

Kdy jste se vrátila do Mostaru? A jak se vám tam žije dnes?

Vrátila jsem se v roce 2000, když jsem dokončila školu. Šla jsem poté nejprve zhruba na měsíc do Florencie pracovat na projektu Stareho mostu. Život v Mostaru byl pak až do roku 2007 docela dobrý, bylo zde hodně investic a rekonstrukcí, stálo to za to se vrátit. Pak začala krize, ale já jsem v roce 2008 dostala místo na univerzitě, začala jsem učit a získala jsem tak novou zálibu. Práce se studenty, a všechno, co přináší akademický život, mě baví a vyhovuje mi – hodně projektů a mezinárodních styků… Takže i když život už není tak perfektní jako předtím, stále zůstávám.

Co je hlavním důvodem toho, že se život v Bosně nezlepšuje?

Foto: Lucie Sýkorová

Určitě korupce s velkým K. To je bohužel něco, co u nás nelze odloučit od každodenního života. Korupce není jen to, že někoho uplatíte a za to získáte nějaké výhody nebo zakázky, ale také to, když pak můžete vykonávat práci, na kterou nemáte vzdělání a kterou neumíte. A to je u nás teď spíše pravidlo než výjimka. Práci dostávají jen ti, kteří jsou aktivní v politických stranách a vůbec ne podle toho, jaké mají znalosti a zkušenosti. I před válkou jsme měli korupci, ale nebylo to nic proti tomu, co se děje dnes. Situace je ještě horší než před deseti lety. Stále jsme si říkali, že to už nemůže být horší, ale spletli jsme se. Mám opravdu velký strach, co po nás zbude příštím generacím. Mimochodem součástí problému je také velmi špatné školství.

V jakém smyslu?

Máme hodně učitelů, ale dostávají práci ne proto, že by byli dobří, ale protože jsou členy a příznivci vládnoucích stran. Učebnice jsou také velmi pochybné kvality, je jich na trhu mnoho, ale někteří autoři jen využívají dotace a publikují učebnice napříč obory, i když jsou pak pro děti velmi nesrozumitelné. Navíc nemáme jednotný systém, každá škola si může vybrat, jestli bude využívat bosenský nebo chorvatský systém a jaké učebnice chce používat. Kvalitní ale není ani jeden.

Obecně je problémem, že chybí účinná kontrola. Politici jsou už úplně imunní vůči jakýmkoliv výtkám, zakázky se úplně otevřeně rozdělují mezi rodinu a kamarády, veřejné rozpočty se rozkrádají doslova za denního světla.

Učíte na univerzitě, je situace ve vysokém školství lepší?

Co se týká univerzit, máme jeden velký problém, a to jsou soukromé univerzity, které prodávají diplomy. Vzpomínám si na českou kauzu plzeňských práv, ale u nás je to opravdu obrovský problém. Například se zjistilo, že i mnoho ministrů má koupený diplom. Vznikl na to téma dokonce vtip – když jdete po městě Banja Luca, dávejte si pozor, aby vám na ulici nevnutili diplom… Údajně existují na některých školách tři tarify – jeden pokud student do školy chodí, druhý pokud tam jde jen občas a třetí pokud tam nejde nikdy. Vysoké školství je navíc nyní také v kompetenci kantonů, takže opět se to velmi liší. A i soukromé školy dostávají státní příspěvky, takže také zde záleží na kontaktech.

Dále se děje také to, že absolventi spřátelených škol, přátelé a příbuzní politiků, dostávají místa ve státních firmách, které jsou někdy i částečně fiktivní. Tyto firmy platí tisíce lidí. Když v červnu došlo k rozsáhlému výpadku proudu energetické společnosti HZ HB, začal se ihned šířit vtip, že přišli do práce všichni zaměstnanci společnosti a síť to nevydržela.

Máte nějaký recept, co udělat, aby se poměry zlepšily? Vstupují do politiky noví lidé?

Nikdo normální do politiky nechce. V minulých volbách jsme se s několika lidmi pokusili kandidovat v Mostaru do městského zastupitelstva. Ale věděli jsme, že nemáme šanci. Velké politické strany jsou velmi bohaté, zaplatí si vždy velkou kampaň a využívají ve velkém také strašení lidí pomocí umělých kauz. My jsme si ale vlastně stejně ani neuměli představit, že bychom opravdu seděli se současnými politiky v radě a komisích a museli poslouchat ty hrozné nesmysly.

Foto: Lucie Sýkorová

Obecně je problémem, že chybí účinná kontrola. Politici jsou už úplně imunní vůči jakýmkoliv výtkám, zakázky se úplně otevřeně rozdělují mezi rodinu a kamarády, veřejné rozpočty se rozkrádají doslova za denního světla. A dělají se navíc nesmyslné investice, nemáme jasnou strategii. Například současný starosta Mostaru je velký populista. Veřejný prostor se tady vylepšuje tak, že spřátelená firma postaví předraženou fontánu, která je navíc funkční jen občas, ale neopraví se chodníky.

Mnoho let po válce jsme v Mostaru ani neměli žádnou městskou správu, pouze starostu, který se s politickými stranami domlouval, jak se rozdělí rozpočet. Jsou tady dvě hlavní politické strany, které spolu na oko vedou politický boj, ale ve skutečnosti se vždy domluví. Už dvacet let jsou to stále stejné tváře. Teď už máme alespoň i městskou radu, ale situace není o moc lepší.

Z pohledu návštěvníka je vidět, že po válce se podařilo udělat velký kus práce a velkou část budov opravit. Je to díky podpoře ze strany vedení města, nebo spíše iniciativa samotných lidí?

Možná to vypadá, že je toho dost opraveného. Ale když vím, jak Mostar vypadal před válkou… Bylo to krásné město, které mělo i hodně zeleně, krásně se tady žilo a i estetické hodnoty byly opravdu vysoké. Po válce si každý začal dělat, co chce. Lidé si opravovali domy, jak chtěli a mohli, ale podle mě většinou velice nekvalitně. Polovina Mostaru byla po válce úplně zničená a chápu, že se muselo s opravami začít hned. Ale teď se objevují různé problémy, které vyplývají právě z těchto nekvalitních oprav. Potřebovali bychom nějaký dobrý plán a strategii a pak pokračovat. Ale u nás bohužel už neexistuje urbanismus, je to pouze legalizace – kdo co vystavěl, to si zapíše do plánů, a takto se z Mostaru stává město, které už není tak krásné. Já to vidím možná trochu jinýma očima, protože bych chtěla, aby to bylo tak perfektní, jak to bylo před válkou…

Mluví se stále více o tom, že země má velký turistický potenciál, který je dvacet let po válce stále nevyužitý. Existuje nějaká podpora turismu ze strany státu?

Potenciál tady určitě je, máme nádhernou přírodu, vysoké hory, na kterých se může lyžovat, oblasti s mírným klimatem podobné jako v České republice. A Hercegovina je něco opravdu výjimečného, tolik slunečných dnů v roce nemá žádná jiná země v Evropě. Podpora turismu je ale spíše nárazová, není to systémové. A například není vůbec regulovaný systém B&B. Vůbec nevíme, kolik lidí se kde ubytovalo, najednou máme někde třeba tisíc turistů, po kterých zbydou jen odpadky, ale nikdo nezaplatí daně z příjmů od nich. Je to hlavně o přístupu politiků v konkrétních regionech, některé kantony jsou na tom lépe než náš Hercegovsko-Neretvanský. Přestože my máme opravdu velký potenciál, máme hory, Stari most je památka UNESCO, a máme také obec Neum, kde je jediný přístup země k moři. Ale politické vedení je nekvalitní a velmi zkorumpované, a proto pořádně nefunguje nic.

Myslíte si, že pomůže Bosně vstup do EU?

Určitě by to bylo lepší, byl by alespoň nějaký dozor. Ale z kroků našich politiků je vidět, že do EU nechtějí, zjevně se bojí právě toho dozoru. Dostali několik jednoduchých podmínek pro vstup, ale vůbec je nesplnili. Ale EU si podle mě nemůže dovolit, abychom zůstali jediným ostrovem mimo EU. V tu chvíli by se tady začali dít hrozné věci, z Bosny by byla černá díra.

Zhruba před deseti lety proběhly médii zprávy o tom, že islámští radikálové si začali vychovávat bosenské muslimy jako své bojovníky a postavili si v Bosně i své základny. Jaká je situace dnes?

Nemám o tom v podstatě žádné informace. Velmi mě mrzí, že naše země získala takovou pověst. Doplácí na to hlavně lidé, kteří hodně cestují – když ukážu doklady, že jsem z Bosny, kontrola je hned všude větší. U nás ten islám byl vždy úplně jiný, přizpůsobený Evropě, a tohle radikální „učení“ není vůbec nic podobného tomu, jaký byl islám u nás už například před sto lety.

Jaké je dnes soužití muslimů a křesťanů v Mostaru?

My jsme před válkou nevěděli, kdo je muslim a kdo křesťan. Mostar byl městem, které mělo nejvíc smíšených manželství, rodiny často ani nevěděly, jaké náboženství vyznávali jejich předkové. I moje rodina je takto muslimsko-křesťanská. Situace, která pak nastala, byla úplně umělá a byla produktem špatné politiky. Je celkem snadné přemluvit lidi, že jsou o něco lepší než jiní, ale přitom to není pravda, jsme všichni úplně stejní… Já ani dnes nerozlišuji, kdo je kdo, a myslím, že mladí lidé to mají většinou stejně. I když jsou opět vychováváni, že někteří jsou lepší než jiní, například prostřednictvím fandění fotbalovým klubům…