Česká republika má nejvíce obcí na počet obyvatel v Evropě, konkrétně 6254. Podle náměstka ministra pro místní rozvoj a dlouholetého starosty Dolních Studének na Šumpersku Radima Sršně bychom si měli malé obce udržet. Přestože je evropský trend opačný.

V celoevropském srovnání nevychází v oblasti rozvoje venkova Česká republika špatně, přestože se stále mluví o vylidňování vesnic a špatné dostupnosti služeb. „Loni jsme navštívili městečko Sigüenza ve Španělsku, které má asi 4500 obyvatel a leží jen zhruba 120 kilometrů od Madridu. Nebyly tam žádné školy, hřiště, vlak z Madridu tam jede jen dvakrát denně a cesta trvá čtyři hodiny. To se s našimi podmínkami nedá srovnat,“ říká Radim Sršeň v rozhovoru pro web HlídacíPes.org.

Proč bychom podle vás neměli jít cestou slučování obcí, jako je tomu ve většině zemí Evropy?

Já jednoznačně obhajuji existenci malých obcí, dalo by se říci, že je to naše „rodinné stříbro“. Vždycky říkám – čím víc starostů, tím víc se starají. Opravdovým základem demokracie v Česku je tradičně místní úroveň, ne krajská či celostátní. I v případě krizí či katastrof jsou to právě obce, které jsou v první linii a dokážou reagovat mnohem rychleji, než všechny ostatní složky. Ale je pravda, že evropským trendem je stále naopak spojování obcí, neznám zemi, kde by tomu bylo jinak. U nás se často adorují severské země, například Dánsko. Ale když se pak člověk baví s tamními lidmi, tak je zřejmé, že deficit tamní demokracie je obrovský. A vesměs jedním z hlavních témat Evropských venkovských parlamentů je v podstatě vždy tamní demokracie. Toto u nás není nikdy téma, tady se řeší rozvoj služeb a školství na venkově, ale nikdy ne místní demokracie. Zároveň i díky tomu nemáme problém se zapojováním mladých lidí do politiky, máme i starosty, kterým ještě nebylo třicet let. Jeden příklad na odlehčení – rozdíl oproti zbytku Evropy se projevuje například i v Mistrovství starostů ve fotbale, které vyhrávají pravidelně Češi nebo Slováci, právě proto, že máme nejmladší starosty.

Proč je tedy tlak na slučování, v čem to má být výhodné?

V hodnocení chybovosti procesů a agend ve veřejné správě jsme na předposledním místě v EU. Jde vesměs o administrativní pochybení a je to dáno tím, že malé obce nemají odborníky na veškeré agendy. Je logické, že někdo, kdo určité úkony provádí jednou za rok, udělá více chyb, než někdo, kdo stejnou věc řeší denně. Takže i při zachování počtu obcí je potřeba měnit způsob veřejné správy. Řešením ale může být například sdílení některých služeb, není kvůli tomu nutné obce slučovat.

Pokud chceme zachovat 6254 obcí a jejich samosprávu, tak se obce musí naučit spolupracovat opravdu systémově.

Další otázkou jsou náklady na veřejnou správu. I při zachování počtu obcí je ale stále možné nacházet úspory, aniž by to bylo na úkor kvality. Například v Dolních Studénkách, kde jsem starostou, máme dvě školy a školku. Už před lety jsme rozhodli, že není potřeba mít tři ředitele, ale stačí jeden. A toto rozhodnutí se ukázalo jako správné, naopak se usnadnila i vzájemná výpomoc mezi všemi třemi institucemi. Školku a první stupeň základní školy chceme mít v každé vesnici, což je určitě důležité, ale dává zde smysl právě sloučit ředitelství.

To samé platí pro administrativu malých obcí, každá vesnice nemusí mít například vlastního účetního. Proto vznikl od letošního roku oficiálně institut Společenství obcí, který má být platformou pro dobrovolnou meziobecní spolupráci. Členy Společenství se mohou stát obce z téhož správního obvodu obce s rozšířenou působností (ORP). Prostřednictvím Společenství mohou zaměstnávat tzv. létající úředníky, tedy odborníky na jednotlivé oblasti veřejné správy, které budou členské obce využívat společně. Já osobně velmi souhlasím s tím, aby mohla tato Společenství například zřizovat také městskou policii nebo zajišťovat opatrovnictví.

Nemohly toto zajišťovat například Místní akční skupiny (MAS) nebo mikroregiony, které už existují? Není toto už nějaký tlak ze strany státu na vytváření nových struktur a postupné slučování obcí?

Mikroregiony jsou často jednoúčelové, vznikaly většinou za účelem vybudování nějaké infrastruktury, například kanalizace nebo kvůli výstavbě školy. Ale neřeší spolupráci systémově. Jedna obec může být členem i v pěti mikroregionech. To nedává státu možnost spolupracovat s obcemi systémově, proto  ministerstvo vnitra vytvořilo společenství obcí.

Je pravda, že tím, že členy jednoho společenství se mohou stát jen obce nacházející se ve stejném správním obvodu ORP, je z pohledu některých starostů vytvářen na obce určitý tlak. Někteří úředníci na ministerstvu vnitra možná berou společenství jako předstupeň slučování obcí, a obavy starostů v tomto směru existují. Nicméně tato vláda a i já osobně vnímám institut společenství obcí opravdu jako alternativní řešení, aby se obce naopak nemusely slučovat. Pokud chceme zachovat 6254 obcí a jejich samosprávu, tak se obce musí naučit spolupracovat opravdu systémově.

Hejtman má být podle mě ombudsmanem lidí, kteří v kraji žijí, a to nejen v oblastech, které jsou přímo v kompetenci kraje.

Zároveň spolupráci v rámci MAS vnímám také jako velmi důležitou, MAS dnes pokrývají 95 % venkovských oblastí v ČR. V současné době se jejich působení rovněž ukotvuje do zákona. Česká republika předběhla v oblasti MAS, ale i celkově v regionálním rozvoji, v mnoha směrech zbytek Evropské unie. MAS u nás plní řadu důležitých funkcí, od servisu pro kulturní akce, přes sociální oblast, až po samotný rozvoj regionů, kdy působí na řadě míst jako rozvojové agentury.

Může vůbec jít Česká republika dlouhodobě proti trendu EU, je tato pozice udržitelná?

Já věřím, že ano. Tím, že máme specifickou situaci danou právě obrovským počtem obcí, tak v Evropě není model, kterým bychom se mohli inspirovat. Proto si ten model musíme vytvořit sami. Jedinečné je i to, že rozvoj venkova u nás spadá pod ministerstvo pro místní rozvoj, v ostatních zemích patří zpravidla pod ministerstvo zemědělství. Máme tím pádem tzv. pod jednou střechou rozvoj měst i venkova, což je unikátní situace, a je to klíčové. V Evropě se řeší, jak tuto spolupráci zajistit a u nás to funguje. A je to vidět. Projevil se také fakt, že u nás jde do rozvoje venkova dvakrát tolik z Evropského fondu pro regionální rozvoj, konkrétně šedesát procent, zatímco ve zbytku Evropy je to třicet procent.

Problém je ale stále se zajištěním služeb na venkově, často chybí obchody, dostupnost zdravotnictví, doprava…

I v tomto se ale posouváme. Začínají se zavádět samoobslužné obchody, iHealth – nakupují se „smart“ zdravotní pomůcky, na několika místech se nyní testují start-upy v oblasti veřejné dopravy na objednávku. Tady se naopak můžeme inspirovat jinde a také se to děje. A výhodou je, že jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi Evropy poměrně dobře i co se týká digitální gramotnosti seniorů. Většina z nich dnes už umí používat chytrý mobil, takže i pro ně je snazší využívat tyto technologie.

Nedávno proběhly krajské volby. Jak hodnotíte roli krajů, mimo jiné z pozice dlouholetého starosty? Nejsou podle vás zbytečné? Jejich vznik před čtvrt stoletím je někdy nazýván chybou či omylem…

Kraje podle mě zbytečné nejsou. Pro zemi naší velikosti je standardem i v Evropě, že existuje úroveň veřejné správy mezi obcemi a centrální vládou. Otázkou je, kolik by krajů mělo být, a jak by mělo být aktuálně nastaveno RUD. Stále platí koeficienty z roku 2000 a většina krajů je podfinancovaných. Co se týká kompetencí krajů, ve srovnání se zahraničím se příliš nevymykají. Jde ale o vnímání jejich úlohy – je to jen záležitost středních škol, dopravy, silnic II. a III. třídy a sociálních záležitostí, nebo to má být také koordinace všech aktérů – měst a obcí, propojování dotací, řešení sociálně a hospodářsky ohrožených území? Já jsem spíše pro to širší pojetí, ale některé kraje si to vykládají jinak. Hejtman má být podle mě ombudsmanem lidí, kteří v kraji žijí, a to nejen v oblastech, které jsou přímo v kompetenci kraje.

Dlouho se mluví o velkých rozdílech životní úrovně mezi jednotlivými regiony, které jsou stále viditelné. Máte nějaký recept, jak to skutečně změnit?

Máme zde tzv. HSO regiony (hospodářsky slabé oblasti), které tvoří třicet procent republiky. Vesměs jsou to příhraniční oblasti, ale také vnitřní periferie – oblasti na okrajích jednotlivých krajů. Dříve se ale pozornost a podpora zaměřovala pouze na uhelné regiony, přestože některé HSO oblasti jsou na tom objektivně podle indikátorů i hůř než velká část uhelných regionů. To se nyní změnilo. Nyní jsou již HSO součástí strategie regionálního rozvoje a cílí na ně několik typů podpory. Bude pro ně vypsán i samostatný dotační program. V HSO oblastech je mimo jiné problém v tom, že nemají žádné projekty připravené, takže nemohou ani podat žádost o dotaci. Nemají často ani odborníky, kteří by projekty připravili. A nůžky mezi regiony se dále rozevírají. Chceme tedy těmto oblastem poskytnout každý rok dva miliony korun na přípravu projektů a dokumentace. Navíc pro každou z těchto ohrožených oblastí vznikne strategie ve spolupráci s kraji. Dále jsme pouze pro tyto regiony vymezili aktuální výzvu z evropských fondů v oblasti cestovního ruchu. Podpora půjde i do oblasti bydlení. A nabízíme dále regulatorní sandboxy pro vědu a výzkum, díky čemuž se budou například v Karlových Varech testovat autonomní autobusy. Věřím, že změny budou vidět již velmi brzy.

Před dvěma týdny byli jmenováni noví evropští komisaři. Jeden z komisařů bude mít v gesci přímo oblast koheze, tedy regionální soudržnosti. Co si od toho slibujete?

V rámci rozdělení portfolií nové komise je kohezní politika přidělena výkonnému místopředsedovi Raffaelu Fittovi, což je z hlediska významu výborné. Zároveň je spojena s agendou reforem a mechanismu RRF (Národní plány obnovy), který funguje méně subsidiárním a partnerským přístupem a s tradičním pojetím koheze „soutěží“. Pevně doufám, že pan komisař nezapomene na své kořeny v regionu Apulie, který patří mezi nejchudší regiony Itálie, a bude obhajovat potřebu silné kohezní politiky, která je místně orientovaná, zohledňuje specifika jednotlivých regionů a efektivně snižuje meziregionální rozdíly.

Radim Sršeň

Od roku 2010 je starosta obce Dolní Studénky na Šumpersku. Od roku 2013 byl místopředsedou Sdružení místních samospráv (SMS ČR), od roku 2021 je členem předsednictva. Na evropské úrovni byl v letech 2013 a 2016 viceprezidentem a 2014 a 2015 prezidentem Evropské asociace LEADER pro rozvoj venkova. Byl prvním zástupcem zemí střední a východní Evropy v historii této organizace na tomto postu (a zároveň nejmladším). Od roku 2017 je zástupcem ČR v Evropském výboru regionů. Působí také jako VŠ pedagog, vyučuje evropská studia a diplomacii. V letech 2016 až 2022 byl zastupitelem Olomouckého kraje. Od března 2014 je místopředsedou STAN. V lednu 2022 se stal náměstkem ministra pro místní rozvoj pro oblast evropských a národních dotací, přípravu českého předsednictví EU, přeshraniční spolupráci, národní plán obnovy, spolupráci s územními partnery, obci a městy a soutěž Vesnice roku. Před vstupem do politiky působil v oblasti cestovního ruchu.