Ukrajinská "oranžová revoluce" v roce 2004. Foto: Profimedia

Kyjev v geopolitickém boji za Evropu. Rusko si ale na Ukrajinu nároky dělat nepřestane

Napsal/a Luděk Jirka  30. března 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Americký politolog Samuel Huntington ve své slavné knize Střet civilizací z roku 1996 nabídl úvahu o důležitosti kulturních rozdílů, protože ideologické vize jsou již podle něj minulostí a lidé se dovolávají vlastní identity spojené s jazykem, kulturou, zvyky a náboženstvím. Svůj rozbor zaměřil také na Ukrajinu a předpověděl konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou jako konflikt mezi dvěma civilizačními okruhy.

Huntingtonovy teze mají své opodstatnění a nabízí se i jako logický důsledek historických a kulturních okolností – ačkoliv bylo území současné Ukrajiny ovlivňováno Polsko-litevskou unií a právě polským vlivem přicházejícím ze západu, na druhé straně stál ruský car, který se snažil uzurpovat si teritorium Ukrajiny z východu.

Na Samuela Huntingtona navázal novinář britského původu Tim Marshall, který ve své knize V zajetí geografie rozebírá snahu Ruska podmanit si území Ukrajiny, protože by pak mohlo získat geopoliticky výhodné propojení Baltského a Černého moře (Bělorusko by pak jenom sekundovalo).

Robert D. Kaplan, další autor specializující se na zahraniční politiku a mezinárodní vztahy, zase uvádí, že nížinná oblast spojující západní a východní Evropu umožňuje snadný přesun vojsk, a tím je toto pásmo geopoliticky výhodné.

Všem třem autorům je společné, že Ukrajinu vnímají jako objekt geopolitického zápasu a nikoliv jako subjekt s politickou autonomií.

Tito autoři pracují s tezí, že silné státy rozhodují o osudu menších a slabších států, přičemž Ukrajinu řadí mezi slabou a málo vlivnou zemi, která jednou inklinuje k západu a jindy k východu.

I Ukrajinci měli své národní obrození

Při pohledu na historii Ukrajiny je patrné, že oscilace mezi západem a východem může být klíčová.

Můžeme sice vzpomenout na Vikingy, kteří pluli po Dněpru, dostali se až do Byzantské říše a tím by mocenské působení přecházelo na trajektorii sever–jih, ovšem v pozdějším období převažuje vliv přicházející z Moskvy (Moskevské velkoknížectví, carské Rusko) a z Polsko-litevské unie na trajektorii východ–západ.

Ačkoliv nelze opomenout vlivy přicházející z území dnešního Balkánu, Pobaltí nebo Běloruska, tyto by se daly nazvat spíše jako podružné. Z jižní části je pak patrná přírodní hranice Černého moře, a tak vlivy z Osmanské říše zůstaly slabé, zatímco na severu řídce osídlené bažinaté Polesí nedovolovalo možnost silnějšího působení ze severu.

Také obsazení Krymu v roce 2014 probíhalo především „východním směrem“, ale rovněž Sevastopol jako klíčová ruská vojenská základna spíše sloužila k mocenskému vlivu přicházejícímu z východu.

Mnohem důležitější než trajektorie sever–jih se tak ukazuje trajektorie východ–západ. Během polsko-bolševické války v letech 1919–1921 tak bolševická i polská vojska putovala z východu na západ a pak ze západu na východ, stejně jako později nacistická vojska.

Z carského i evropského pohledu však stála Ukrajina spíše na pomezí. Z pohledu obou stran se jednalo o politicky a ekonomicky periferní oblast. Samotný pojem Ukrajina je koneckonců odvozený od slova „okrajina“, který znamená „okraj.“

Z evropského pohledu se dá uvažovat o ukrajinském teritoriu jako o prostoru, kam v silnější míře nedostoupily procesy spojené s industrializací nebo s národně-osvobozeneckými hnutími, zatímco z pohledu ruského bylo zase na ukrajinské teritorium nahlíženo jako na oblast málo rozvinutého Maloruska oproti vyspělému Rusku.

Z toho vyplýval i koloniální vztah k ukrajinskému území – zatímco Polsko v meziválečném období vnímalo takzvané východní kresy (část dnešní Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí, které v meziválečném období spravovalo Polsko) jako oblasti, kam odjížděli polští vojenští vysloužilci, aby si zde zabrali hospodářskou půdu, na které volně hospodařili, Sovětský svaz v poválečném období zase z Ukrajinské sovětské socialistické republiky odčerpával zemědělské zdroje.

Ukrajina však nebyla pouze nejednotná, také Ukrajinci měli své „národní obrození“ a také se dočkali samostatnosti ve stejném roce jako Československo. V roce 1918 byla vytvořena Ukrajinská lidová republika. Ta ovšem trvala pouze krátce, protože Ukrajincům nebylo umožněno sebeurčení jako Čechoslovákům.

Jde i o budoucnost Evropské unie

Ukrajina získala samostatnost až v roce 1991. Stává se autonomním státem v geopolitickém měřítku, ale stále osciluje mezi východem a západem.

Ekonomicky se připoutává k Rusku, ale zároveň se – i díky migraci – stává závislá na evropském duchu. Tato situace dospěje až do roku 2004, kdy se během Oranžové revoluce ukazuje, že příklon k východu nebude tolik samozřejmý.

Naopak dochází k pnutí, a ačkoliv Viktor Juščenko ve svém volebním období Ukrajince zklamal, další prezident Viktor Janukovyč dokonal obrat díky Revoluci důstojnosti v letech 2013–2014.

Přestože revoluce mohla brzy skončit, ukrajinské složky Berkut se vůči demonstrantům projevily násilně a ukrajinská společnost protilidské jednání nestrpěla.

Následovalo další období silného příklonu k západu a v rámci prezidentství Volodymyra Zelenského a Petra Porošenka se Ukrajina stále více orientuje prozápadně.

Evropa se také změnila. Již to často nejsou vlivy přicházející z vnitra evropského společenství, které by formovaly evropské uspořádání. Již se nejedná o ideály Velké francouzské revoluce nebo o rozpínavost vilémovského Německa.

V současnosti se stále více dostávají do popředí události na periferii, které formují identifikaci Evropanů. Otázky periferních částí evropské teritoria se stávají otázkami evropské identity.

To je patrné na ekonomické krizi v Řecku nebo na migrační krizi z let 2015–2016, protože tyto události se odrazily ve vnitroevropských úvahách.

Samozřejmě nelze přehlížet vlivy přicházející z vnitřních států Evropské unie, ale osud Ukrajiny – coby periferní části evropského společností – do značné míry určuje identitu Evropské unie a její postavení v geopolitickém, vojenském a ekonomickém měřítku.

Jakkoliv výše uvedení badatelé neuvažovali o autonomním postavení Ukrajiny a nahlíželi na ni jako na pouhý objekt geopolitického pnutí, tento předpoklad lze v dnešní době jen stěží vnímat jako absolutní.

Pokud Ukrajina dříve stála bokem důležitých procesů a z pohledu Evropy i Ruska byla vnímána jako periferie, pak se v dnešní době i v kontextu válečné situace stává důležitou pro budoucnost Evropské unie. Tím se zvyšuje její role.

Z historického a geopolitického hlediska je sice bláhové uvažovat o tom, že by si na Ukrajinu přestalo činit nárok Rusko – i proto, že ji historicky považuje za svou sféru vlivu – a podobně by se dalo hovořit také o Evropě, ovšem vzhledem k nastalému vývoji musí být evropské volání naléhavější.


Autor je odborný asistent Katedry kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Reload (397650)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)