KOMENTÁŘ. Americký politolog Samuel Huntington ve své slavné knize Střet civilizací z roku 1996 nabídl úvahu o důležitosti kulturních rozdílů, protože ideologické vize jsou již podle něj minulostí a lidé se dovolávají vlastní identity spojené s jazykem, kulturou, zvyky a náboženstvím. Svůj rozbor zaměřil také na Ukrajinu a předpověděl konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou jako konflikt mezi dvěma civilizačními okruhy.

Huntingtonovy teze mají své opodstatnění a nabízí se i jako logický důsledek historických a kulturních okolností – ačkoliv bylo území současné Ukrajiny ovlivňováno Polsko-litevskou unií a právě polským vlivem přicházejícím ze západu, na druhé straně stál ruský car, který se snažil uzurpovat si teritorium Ukrajiny z východu.

Na Samuela Huntingtona navázal novinář britského původu Tim Marshall, který ve své knize V zajetí geografie rozebírá snahu Ruska podmanit si území Ukrajiny, protože by pak mohlo získat geopoliticky výhodné propojení Baltského a Černého moře (Bělorusko by pak jenom sekundovalo).

Robert D. Kaplan, další autor specializující se na zahraniční politiku a mezinárodní vztahy, zase uvádí, že nížinná oblast spojující západní a východní Evropu umožňuje snadný přesun vojsk, a tím je toto pásmo geopoliticky výhodné.

Všem třem autorům je společné, že Ukrajinu vnímají jako objekt geopolitického zápasu a nikoliv jako subjekt s politickou autonomií.

Tito autoři pracují s tezí, že silné státy rozhodují o osudu menších a slabších států, přičemž Ukrajinu řadí mezi slabou a málo vlivnou zemi, která jednou inklinuje k západu a jindy k východu.

I Ukrajinci měli své národní obrození

Při pohledu na historii Ukrajiny je patrné, že oscilace mezi západem a východem může být klíčová.

Můžeme sice vzpomenout na Vikingy, kteří pluli po Dněpru, dostali se až do Byzantské říše a tím by mocenské působení přecházelo na trajektorii sever–jih, ovšem v pozdějším období převažuje vliv přicházející z Moskvy (Moskevské velkoknížectví, carské Rusko) a z Polsko-litevské unie na trajektorii východ–západ.

Ačkoliv nelze opomenout vlivy přicházející z území dnešního Balkánu, Pobaltí nebo Běloruska, tyto by se daly nazvat spíše jako podružné. Z jižní části je pak patrná přírodní hranice Černého moře, a tak vlivy z Osmanské říše zůstaly slabé, zatímco na severu řídce osídlené bažinaté Polesí nedovolovalo možnost silnějšího působení ze severu.

Také obsazení Krymu v roce 2014 probíhalo především „východním směrem“, ale rovněž Sevastopol jako klíčová ruská vojenská základna spíše sloužila k mocenskému vlivu přicházejícímu z východu.

Mnohem důležitější než trajektorie sever–jih se tak ukazuje trajektorie východ–západ. Během polsko-bolševické války v letech 1919–1921 tak bolševická i polská vojska putovala z východu na západ a pak ze západu na východ, stejně jako později nacistická vojska.

Z carského i evropského pohledu však stála Ukrajina spíše na pomezí. Z pohledu obou stran se jednalo o politicky a ekonomicky periferní oblast. Samotný pojem Ukrajina je koneckonců odvozený od slova „okrajina“, který znamená „okraj.“

Z evropského pohledu se dá uvažovat o ukrajinském teritoriu jako o prostoru, kam v silnější míře nedostoupily procesy spojené s industrializací nebo s národně-osvobozeneckými hnutími, zatímco z pohledu ruského bylo zase na ukrajinské teritorium nahlíženo jako na oblast málo rozvinutého Maloruska oproti vyspělému Rusku.

Z toho vyplýval i koloniální vztah k ukrajinskému území – zatímco Polsko v meziválečném období vnímalo takzvané východní kresy (část dnešní Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí, které v meziválečném období spravovalo Polsko) jako oblasti, kam odjížděli polští vojenští vysloužilci, aby si zde zabrali hospodářskou půdu, na které volně hospodařili, Sovětský svaz v poválečném období zase z Ukrajinské sovětské socialistické republiky odčerpával zemědělské zdroje.

Ukrajina však nebyla pouze nejednotná, také Ukrajinci měli své „národní obrození“ a také se dočkali samostatnosti ve stejném roce jako Československo. V roce 1918 byla vytvořena Ukrajinská lidová republika. Ta ovšem trvala pouze krátce, protože Ukrajincům nebylo umožněno sebeurčení jako Čechoslovákům.

Jde i o budoucnost Evropské unie

Ukrajina získala samostatnost až v roce 1991. Stává se autonomním státem v geopolitickém měřítku, ale stále osciluje mezi východem a západem.

Ekonomicky se připoutává k Rusku, ale zároveň se – i díky migraci – stává závislá na evropském duchu. Tato situace dospěje až do roku 2004, kdy se během Oranžové revoluce ukazuje, že příklon k východu nebude tolik samozřejmý.

Naopak dochází k pnutí, a ačkoliv Viktor Juščenko ve svém volebním období Ukrajince zklamal, další prezident Viktor Janukovyč dokonal obrat díky Revoluci důstojnosti v letech 2013–2014.

Přestože revoluce mohla brzy skončit, ukrajinské složky Berkut se vůči demonstrantům projevily násilně a ukrajinská společnost protilidské jednání nestrpěla.

Následovalo další období silného příklonu k západu a v rámci prezidentství Volodymyra Zelenského a Petra Porošenka se Ukrajina stále více orientuje prozápadně.

Evropa se také změnila. Již to často nejsou vlivy přicházející z vnitra evropského společenství, které by formovaly evropské uspořádání. Již se nejedná o ideály Velké francouzské revoluce nebo o rozpínavost vilémovského Německa.

V současnosti se stále více dostávají do popředí události na periferii, které formují identifikaci Evropanů. Otázky periferních částí evropské teritoria se stávají otázkami evropské identity.

To je patrné na ekonomické krizi v Řecku nebo na migrační krizi z let 2015–2016, protože tyto události se odrazily ve vnitroevropských úvahách.

Samozřejmě nelze přehlížet vlivy přicházející z vnitřních států Evropské unie, ale osud Ukrajiny – coby periferní části evropského společností – do značné míry určuje identitu Evropské unie a její postavení v geopolitickém, vojenském a ekonomickém měřítku.

Jakkoliv výše uvedení badatelé neuvažovali o autonomním postavení Ukrajiny a nahlíželi na ni jako na pouhý objekt geopolitického pnutí, tento předpoklad lze v dnešní době jen stěží vnímat jako absolutní.

Pokud Ukrajina dříve stála bokem důležitých procesů a z pohledu Evropy i Ruska byla vnímána jako periferie, pak se v dnešní době i v kontextu válečné situace stává důležitou pro budoucnost Evropské unie. Tím se zvyšuje její role.

Z historického a geopolitického hlediska je sice bláhové uvažovat o tom, že by si na Ukrajinu přestalo činit nárok Rusko – i proto, že ji historicky považuje za svou sféru vlivu – a podobně by se dalo hovořit také o Evropě, ovšem vzhledem k nastalému vývoji musí být evropské volání naléhavější.

Autor je odborný asistent Katedry kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové