KOMENTÁŘ. Poté, co nová americká administrativa zahájila éru šetrnosti ve státních výdajích, dotklo se to i jejích spojenců, zejména pak těch v rámci NATO. Donald Trump prohlásil, že Evropa se musí sama více starat o vlastní bezpečnost a v podstatě tím zavřel nad Evropou americký bezpečnostní deštník.

V Evropě se aktuálně jedná o zvýšení nákladů na zbrojení, aby se v armádách evropských států NATO doplnilo technické vybavení a personální stavy.

A tak i u nás došlo na to, že už v tomto roce vyhlásila česká vláda, že jsme dosáhli alespoň těch dvou procent HDP ve prospěch ministerstva obrany.

Zatím to tedy není tak úplně pravda, protože při tvorbě státního rozpočtu to nebylo úplně přesně spočítáno, takže ke splnění oněch dvou procent chybí nějakých osm miliard. Ty budou muset být dodatečně do salda rozpočtu doplněny na straně má dáti (podobně jako u chybně vypočítané částky na emisní povolenky, kde do rozpočtu chybí miliard dvacet).

Nechme ale stranou tuhle hru s čísly, jejíž cíl je jinde: v možnosti prohlásit, že ke konci roku deficit nepřesáhl stanovenou výši.

Důležitější je, že jsme se společně s koalicí ochotných přihlásili k závazku, že pro rok 2026 budou na zajištění bezpečnosti státu vynaloženy tři procenta hrubého domácího produktu. To v přepočtu činí zhruba 253 miliard korun (přičemž letošní deficit státního rozpočtu je 270 miliard).

A kde že na to vezmeme?

Mojmír Hampl, předseda Národní rozpočtové rady k tomu položil (byť nejen on) správné otázky: Má na to naše země peníze? Kde je vezme? Bude to na dluh? Když mám novou výdajovou prioritu, mám se podívat na ty původní a říct, co je důležitější?

Jaké jsou tedy naše finanční možnosti? No, moc jich není: nabízí se zadlužení, seškrtání peněz na zelenou politiku nebo zvýšení daní. Poslanec za STAN Václav Letocha ještě dodal možnost osekat důchody, protože podle něj to senioři pochopí…

Kde na to vzít, to však není jen problém Česka, jak ukazuje současná ekonomická kondice EU. Ekonomika jednotlivých států neroste a tomu odpovídá jejich finanční situace.

V Německu ještě dosluhující parlament stihl odhlasovat odblokování dluhové brzdy a hodlá se zadlužit pěti sty miliardami eur na posílení ekonomiky, na zvýšení nákladů na obranu, ale i na zelenou politiku. Parlamentem, který nastoupí za pár dní, by to už neprošlo.

I náš ministr financí Zbyněk Stanjura přišel s návrhem, aby dluhy na obranu, které pochopitelně zatíží naší ekonomiku, nebyly součástí státního rozpočtu. V každém případě půjde o dluhy, jež budou muset splácet mnohé budoucí generace.

Aktuální ekonomická situace v EU se odrazila i v nedávném hlasování o pomoci Ukrajině. Měla to být ambiciózní evropská odpověď na politiku Donalda Trumpa. Komisařka pro zahraniční a obranou politiku Kaja Kallasová navrhla vojenskou pomoc Kyjevu ve výši 40 miliard eur. Nakonec však neprošel ani o dost méně ambiciózní plán pěti miliard eur na dva miliony dělostřeleckých nábojů.

Proti tentokrát překvapivě nebylo pouze Maďarsko, zamítavě se k tomu postavily i některé jihoevropské země, které Rusko tradičně nevnímají jako bezprostřední hrozbu.

Argumentuje se i tím, že Rusko ve skutečnosti nedisponuje ani zdaleka tak silnou vojenskou silou, aby mohlo stávající konflikt dál rozvíjet a vydat se válčit dál na západ od Donbasu, zvlášť když současnými boji na východě Ukrajiny jsou ruské vojenské možnosti do značné míry vyčerpané.

I když Rusko masivně zbrojí (a k doplňování využívá i zahraniční zdroje), tak o vojenském konfliktu se státy NATO v dané situaci uvažovat nemůže. Může ale dál na východě Ukrajiny rozšiřovat území pod svou kontrolou, a tím ovlivňovat možnosti pro jednání o tom, jak konflikt ukončit.

Že to nebude vítězstvím jednoho z přímých účastníků bojů, ale může to být vítězstvím diplomacie nějakého silného vyjednavače, se ukazuje jako možnost reálná, i když ne okamžitá. Když síla onoho vyjednavače bude zároveň politická i vojenská, bude to zárukou pro úspěšnost jednání.

Čekání na Trumpův odchod

A tak se jedná o to, jakou bezpečnostní strategii zvolit a jaká učinit opatření pro její naplňování. Zdá se, že tyto strategie se zaměřují spíš než na přípravu na blízký globální válečný střet, na vybudování vojenského potenciálu zaměřeného na komplexní ochranu daného teritoria.

Aby teď i v budoucnu byly státy sdružené v NATO a EU v geopolitickém dění silnou autoritou, musí dohnat to, co bylo zanedbáno a doplnit to, co pro účinnou obranu a odstrašující vojenský účinek chybí, včetně toho, co bylo využito na pomoc bojující Ukrajině.

Vracíme se k tomu, že to nebude levné ani snadné, protože ještě větší problém než zajistit peníze na nový a efektivní obranný systém může být, za co ty peníze utratit. Zájemců je hodně a výrobců málo, takže konkurence na trhu zbraní a munice je velká, což se samozřejmě odrazí v cenách nakupovaného materiálu.

A navíc se nemůže nakupovat od kde koho. Politické limity a mezinárodní závazky prostor značně ohraničují. A budeme nakupovat systémy potřebné a efektivně využitelné z hlediska bezpečnosti hned, nebo systémy pro budoucí využití?

Pro rozhodování, jak se připravit na budoucí vývoj v globální bezpečnosti, není zásadní jenom vojenská, ale i politická síla; půjde také o trvání nebo ukončení „horké fáze“ politiky v různých částech světa. Nejenom na Ukrajině, ale také na na Blízkém východě a v Africe.

Není pochyb o tom, že rozhodující slovo budou mít světové mocnosti, což jsou na prvním místě Spojené státy americké, jejichž nová administrativa začala jednat.

Politika, kterou nyní reprezentuje Donald Trump, se nyní odráží i v představách, že „počkáme ty čtyři roky, a pak se naše pravda ukáže“, jenže to není ideální přístup k tomu, kam americká politika aktuálně směřuje.

Měli bychom si spíše připomínat výrok jednoho bývalého politika: „Neberte Trumpa doslova, ale berte ho vážně!“ U čekatelů na brzký Trumpův odchod z politiky by nemuselo platit, že kdo si počká, ten se dočká.

Silná mocensky, nikoli ekonomicky

Když třeba český prezident Petr Pavel na Ukrajině slibuje svou podporu jejího rychlého vstupu do EU a do NATO, jistě vyslovuje své nejhlubší přesvědčení, které ovšem nutně nemusí mít základ v reálném stavu této země, ale ani v aktuální situaci v těchto společenstvích.

Není moc politiků, kteří by si neuvědomovali, že vstup Ukrajiny do NATO není na pořadu dne, pokud vůbec někdy na pořadu dne bude. Vstup Ukrajiny do EU sice není vyloučen, ale Ukrajiny konsolidované a s nerozvrácenou ekonomikou, protože její přijetí ve stavu, v jakém se dnes nachází, by mohl být pro stabilitu EU velký problém.

Ukrajina by se stala druhým největším státem tohoto společenstvím se vším, co k tomu náleží. Dnes státní správu a sociální systém Ukrajina financuje ze zahraniční pomoci. S pokračující válkou a s vývojem ekonomické situace většiny států EU mohou zdroje pro pomoc vysychat.

Po vstupu do EU by Ukrajinci už nečekali na to, jak se v EU rozhoduje, ale sami by rozhodovali. Při rozhodování by svou velikostí nepatřili mezi outsidery, ale zařadili by se při rozhodování do velké trojky – mocensky, nikoliv ekonomicky. To někteří politici vnímají, jiní na to zatím nedohlédli.

Ne rychlost podle Pavla, ale státosprávní a ekonomická připravenost Ukrajiny bude pro vstup rozhodující. Tak uvidíme, zda zvítězí idealistické nadšení, nebo reálné uvažování.

Autor je bývalý politik ODS, působil mimo jiné jako starosta Českého Krumlova a náměstek ministra kultury