Od běžné nemocnice se ta speciální vojenská v Těchoníně v Orlických horách liší na první pohled – je obehnána plotem s ostnatým drátem a přístup do ní podléhá přísné kontrole. Jiná je nemocnice i na pohled druhý…

Budova, která slouží pro izolaci pacientů s nakažlivými smrtelnými chorobami, je odlitá z jednoho kusu betonu, její stěny jsou plynotěsné, nejsou zde spáry.

Uvnitř je podtlak a filtrace vzduchu, všechny odpady se ošetřují ohřevem, pevný odpad se spaluje na místě, personál má speciální ochranné pomůcky a prochází dekontaminací.

„Smyslem našeho zařízení je zastavit šíření infekce smrtelných nakažlivých chorob, podchytit první případy a umístit je v karanténě a v izolaci. Pokud se to nepodaří, je to už celorepublikový problém,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel nemocnice Michal Kroča, původní profesí vědec, nyní voják z povolání v hodnosti podplukovníka.

Rozhovor vznikl v srpnu 2018. Znovu ho vydáváme kvůli současnému šíření nebezpečného koronaviru. V Číně už koronaviru podlehlo téměř 60 lidí a nakažených je přes 2000. Pacienti jsou hlášeni nejen z Číny, ale i z jiných zemích. První nemocnou s podezřením na koronavirus oznámilo v neděli Rakousko. V pondělí má o „zabezpečení Česka“ jednat i Bezpečnostní rada státu. Speciální vojenská nemocnice v Těchoníně zatím nebyla kvůli šíření koronaviru aktivována. 

Pokud by byl někdo v Česku zasažen třeba látkou novičok, která se v poslední době ve světě nechvalně proslavila, léčil by se u vás?

Rozhodně ne. My jsme zařízení, které není určeno k léčbě otrav chemickými látkami, jsme tu kvůli zvláště nebezpečným infekčním nákazám, kde je vyžadována izolace pacienta od okolí. Cílem je zabránit dalšímu šíření onemocnění, které je vysoce rizikové pro populaci. U chemických látek žádná další nákaza nehrozí, takže by se léčil ve standardním zdravotnickém zařízení.

Pro vás je tedy zásadní kritérium to, že musí jít nejen o smrtelnou, ale navíc o mezi lidmi přenosnou nákazu…

Hospitalizace v našem zařízení se týká potenciálních onemocnění, která jsou přenosná z člověka na člověka a proti nimž nemáme účinnou vakcinaci a třeba dostupnou léčbu a je tam míra úmrtnosti podle typu onemocnění od deseti až do devadesáti procent.

Co přivezou turisté

V profilu Centra biologické ochrany se píše, že v souvislosti s rozvojem turistiky do exotických zemí vlastně už není otázka zda, ale kdy se nějaká podobná choroba typu ebola nebo SARS nebo různé prasečí či ptačí chřipky zavlečou i do České republiky. Nemocnice tu je necelých deset let, co nejzávažnějšího jste tu zatím museli řešit?

Za tu dobu Česká republika neměla skutečný případ vysoce nebezpečné nákazy. Bylo několik podezření na výskyt takovéhoto onemocnění hlavně v souvislosti s poslední epidemií eboly. Několik lidí bylo hospitalizováno v nemocnici v Praze na Bulovce, která slouží jako to záchytné primární zařízení. My jsme zaktivováni až v momentě, kdy je potvrzená ta diagnóza a je nad možnosti a kapacity nemocnice na Bulovce se o tyto pacienty postarat. My jsme pohotovostní zařízení, které není určené pro běžný provoz, ale je tu pro skutečné případy, skutečné nákazy.

Ředitel Centra biologické ochrany Michal Kroča.

Ale souhlasíte s tezí, že otázka zní kdy, a ne zda?

Souhlasím, protože problémů ve světě přibývá. Není to jenom věc turistiky, jde i o schopnost některých onemocnění mutovat, měnit se. Konkrétně u zmíněné ptačí chřipky je největší nebezpečí, že by zmutovala do podoby, která je přenosná z člověka na člověka, jako třeba běžná chřipka. Proměnlivost virů je poměrně velká, i běžná chřipka je každý rok tak trochu jiná. Do popředí se dostává i vliv globálního oteplování, rozmrzání permafrostu a možnost, že se třeba objeví některé infekce, o nichž si myslíme, že jsme je již vyhladili, například pravé neštovice. Dnešní populace se proti pravým neštovicím již neočkuje, zásoby vakcíny ve světě také pomalu dochází. Pravděpodobnost není velká, ale ty infekce, pokud jsou někde zachovalé, by se mohly znovu objevit. Rizik je celá řada, včetně možnosti teroristických útoků s použitím biologických látek.

Pokud jde o zmíněný terorismus, čas od času se objeví obálky s anthraxem. Jsou i různé jiné látky, jichž by se teroristé mohli zmocnit. Na druhé straně se s takovým materiálem musí umět nakládat, protože se snadno mohou sami nakazit. Je ta hrozba tedy reálná?

To jistě může být trochu problém, ale dostat se k těmto látkám je zároveň daleko jednodušší něž k těm chemickým nebo radioaktivním, protože se často v přírodě běžně vyskytují. Jde o onemocnění, která kolují mezi zvířaty i lidmi, původce se dá sehnat poměrně snadno s minimálními náklady a kontrola rozhodně není taková jako u chemických či radioaktivních látek.

Produkce pak také není nákladná a technologicky náročná. Se základními znalostmi z biologie nebo mikrobiologie se to dá udělat někde v garáži. Může být sice problém při tom ochránit sám sebe, ale to v řadě případů pro teroristy není důležité, když se dokáží sami odpálit. To, že se sami záměrně nakazí a pak to půjdou roznášet mezi ostatní populaci, není taky úplně vyloučené.

Na druhou stranu jste sám zmínil, že vaše nemocnice tu zatím nenašla žádné využití pro případy nebezpečných nakažlivých chorob. Tím nutně vzniká otázka, nakolik má udržování takové nemocnice dlouhodobě smysl?

Je to taková periodická záležitost. Čas od času někdo přijde s tím, jestli Česká republika opravdu potřebuje takové zařízení, nebo ne. Je to podobné, jako když si platíte pojistku na dům. Vždy se musíte rozhodnout, jestli je riziko natolik velké a zda mu to stojí za to. Česká republika, vláda a Bezpečnostní rada státu dospěly k tomu, že toto zařízení potřebujeme a v případě, že by k něčemu došlo, budeme na to připraveni. Hrozba tu existuje, zejména v těch zemích, kde nejsou tato onemocnění běžná, a potom to může způsobit skutečně katastrofu velkého rozsahu. Je celá řada zemí v Evropě, které na to připravené nejsou. My ano.

Práce s nejvyšším rizikem

Obecně se mluví o nutnosti navyšovat rozpočet na obranu. Spadáte do toho i vy, nejen nákupy nových zbraní, děl či vrtulníků?

Snažíme se politiky přesvědčovat průběžně. V momentě, kdy ve světě probíhá nějaká epidemie, bývá úspěšnost větší, protože obavy jsou aktuálnější. Když se nic neděje, je to trochu obtížnější. Ale máme usnesení vlády, které nám tuhle činnost ukládá, máme dohodu mezi ministerstvy obrany a zdravotnictví. Naše existence už nyní není zpochybňovaná, samozřejmě potřebujeme nějaké peníze na investice, na nové vybavení, takže debaty průběžně vedeme.

Na samotném provozu se nic zásadního nemění, dřív to bylo kolem 120 milionů ročně, podařilo se nám to snížit na 70 – 80 milionů. V současné době připravujeme výstavbu nových výzkumných laboratoří. Výzkum je celosvětově zajímavá záležitost a jsme schopni ho provozovat celoročně . Nyní to kombinujeme s prostředím pro výcvik a pacienty, což není ideální, plánujeme proto zcela novou budovu s laboratořemi, kde budeme pracovat s nejrizikovějším biologickým materiálem.

Kolik podobných zařízení existuje, když ne ve světě, tak třeba v rámci zemí NATO?

V Evropě je to například Německo, Francie, Velká Británie, částečně Itálie. Pak je řada menších zemí, které na to připraveny nejsou, a řeší to ve spolupráci s jinými zeměmi a mají na to své krizové scénáře. Žijeme v civilizované společnosti a měli bychom být schopni se případně o takto nakažené pacienty nějakým kulturním způsobem postarat. Samozřejmě, dá se to řešit provizorně, tak jak se to řeší v Africe při jejich epidemiích, ale to by asi nebyl ten správný přístup.

Kolik lidí byste tu případně mohli léčit či izolovat?

Jsme jako ostatní zdravotnická zařízení v České republice, jsme registrovaní podle zdravotnických předpisů. Máme tady osm lůžek intenzivní péče; mohlo by tu být osm pacientů na přístrojích, dvacet lůžek pro infekční péči a až sto osob můžeme umístit do karantény. Někdo říká, že je to zbytečně moc, někdo zase, že je to málo. Ale smyslem našeho zařízení je zastavit šíření infekce od těch prvních pacientů. V momentě, kdy se to rozjede tak, že nakažených osob bude více než 30, 50 nebo sto, je to už krizová situace pro celou republiku a zastavit takovou epidemii není vůbec jednoduché. Jde o to, zachytit problém co nejdříve, podchytit první případy a umístit je v karanténě a v izolaci. Pokud se to nepodaří, je to už celorepublikový problém.

Pokud bychom měli vytipovat to, co v realistických obavách vede, byla by to již zmíněná ebola?

Faktem je, že ebola se v Africe vyskytuje pravidelně, i když epidemie jsou to v menším měřítku. To, co bylo v letech 2014 – 2015 v Sierra Leone, v Libérii nebo v Mali, byla už ale poměrně velká epidemie, která není běžná. Další jsou respirační onemocnění typu SARS, MERS, to jsou stále nějaké případy. Některé hantaviry způsobující krvácivé horečky se vyskytují i u nás. Jsou sice o něco mírnější, ale také pro to nemáme specifickou vakcinaci nebo léčbu. Pak je to anthrax, zejména plicní formy, které jsou velmi závažné. I pravé neštovice by se mohly objevit, i když by oficiálně měly být jen ve dvou laboratorních pracovištích v Atlantě v USA a v ruském Petrohradě.

Chřipka není z Těchonína

Je toto zařízení více pro izolaci nebo pro léčbu? Přeci jen jste sám řekl, že jste tu i pro choroby, které se léčit nedají.

Léčba by se teoreticky dala dělat i v jiných zařízeních. Jinde ale nejsou schopni dosáhnout takové míry izolace a zabezpečení okolí i personálu, aby nedošlo k dalšímu šíření. Izolace je tedy pro nás zásadní, ale léčit pacienta budeme tak, jak nejlépe umíme a jak bychom to dělali i v jiných zařízeních.

Když jste mluvil o velkých epidemiích eboly, zmínil jste i Mali, kam na mise jezdí čeští vojáci. Znamená to, že čeští vojáci po návratu ze zahraničních misí rutinně míří pro jistotu sem, do Těchonína?

Vojáci z epidemiologicky rizikových oblastí zpravidla procházejí Těchonínem. Teď to jsou všichni vojáci, kteří se vracejí z Afghánistánu, z Iráku a z Mali. Ročně je to 1000 – 1500 vojáků. Vyšetřujeme je komplexně, nejen kvůli možnému zavlečení infekcí, ale posuzuje se i psychický stav. I to je třeba podchytit předtím, než se vojáci vrátí zpět k rodinám a útvarům.

Pokud není zachycený žádný problém, odjíždějí nejpozději třetí den. Teď v srpnu se vracejí hned tři různé skupiny vojáků.

Nějaký problém se vyskytl?

Občas nějaké záchyty jsou, zpravidla jde ale jen o infekce zažívacího traktu, průjmové onemocnění. Měli jsme pár netypických onemocnění; z Afghánistánu přijeli vojáci s malárií. Berou sice antimalarika, takže neonemocněli, ale měli v těle protilátky. Měli jsme tu třeba vojenského pozorovatele, který rok působil na hranicích Ugandy a Konga, kde v té době byla epidemie eboly. Zůstal tu tři týdny v karanténě, dělala se dekontaminace veškerého jeho vybavení a materiálu, který si z Afriky přivezl, abychom mohli bezpečně říct, že není nakažený. Protože inkubační doba eboly může být právě až ty tři týdny.

Předpokládám, že lidé z okolí si na vás zvykli a už se nebojí, že jim tu rozšíříte nějaký smrtící virus.

Tady už od 70. let fungovalo výzkumné zařízení pro Varšavskou smlouvu na ochranu proti biologickým aerosolům. Byl to v okolí jeden z největších zaměstnavatelů, takže všichni místní vědí, že se tu za ty desítky let nikomu nic nestalo. Horší je to s chalupáři. Když dítě ve škole dostane chřipku, říkají, že to určitě něco uteklo z Těchonína.

Vy sám jste původem vědec?

Absolvoval jsem přírodovědeckou fakultu a původně jsem tu pracoval jako výzkumný pracovník, až pak jsme přešel do armády. K bádání se už moc nedostanu, v manažerské funkci na to není čas. Věda se nedá dělat půl hodiny denně. Ale třeba se k tomu jednou vrátím.