Rozhodnutí ostrovních voličů opustit členské šiky Evropské unie není možné svalit na jeden jediný důvod či fenomén. Šlo o shodu několika okolností, kdy se pochopitelně některé body dají vypíchnout jako zvlášť klíčové. Cena za brexit cena bude kažopádně vysoká a svoji daň si kromě ekonomiky vybere – možná nejvíc – v lidských vztazích.

Takřka smrtící bylo už samotné vypsání unijního referenda, které bylo do značné míry důsledkem toho, že tehdejší premiér David Cameron ztratil kontrolu nad vlastní politickou formací. Respektive se rozhodl získat Konzervativní stranu, umlčet rebely, a ztratil celou Velkou Británii…

Rozhodnutí schválené parlamentem, že o pokračování unijního členství rozhodne „prostý lid“, ještě nemuselo být samo o sobě fatální. Souhra několika domácích a zahraničních faktorů ovšem cestu k brexitu otevřela.

Být jako Chamberlain

Myšlenka, že by Británie mohla Evropskou unii opustit, byla dlouho sice líbivá, ale z hlediska realizace v podstatě obskurní. Politicky ji přiživoval v podstatě jen dlouholetý výřečný předák Strany pro nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigel Farage. Jenže v okamžiku, kdy se pod prapor brexitu přidal nejoblíbenější ostrovní politik, někdejší londýnský starosta Boris Johnson, se varianta odchodu z EU najednou legitimizovala.

Knihu bývalého zpravodaje ČRo v Londýně Jiřího Hoška Nová Británie vydal Radioservis. HlídacíPes.org zveřejňuje ukázky se souhlasem autora i vydavatelství.

I když Borisovy pohnutky asi byly vesměs zištné s cílem vylepšit si pozici v boji o předsednictví v Konzervativní straně, nezanedbatelná část veřejnosti si rázem pomyslela, že podpořit brexit asi není úplně marné, když tuto variantu podpořila taková politická „těžká váha“.

Boris se navíc (nikoli náhodou) rozhoupal přesně v den, kdy se premiér David Cameron, Johnsonův dlouholetý přítel ještě ze studií na Oxfordu, vracel z Bruselu s balíkem nově dojednaných podmínek britského členství v EU.

Cameron podle všeho doufal, že triumfálně sestoupí po schůdcích letadla jako Neville Chamberlain na podzim 1938 a televizní štáby jeho euforii přenesou do všech ostrovních domácností. Jenže právě tyhle televizní štáby už pár hodin hlídkovaly před domem Borise Johnsona v severním Londýně a čekaly na slova nového a nečekaného lídra euroskeptiků.

Soupeř nehrál podle pravidel

Na jednom z předních míst je třeba zcela jistě jmenovat taky pocit sebeuspokojení britského establishmentu, že se se brexit prostě nemůže stát. Ve své brilantní knize How Britain Will Leave Europe se o tom rozepisuje někdejší labouristický poslanec a ministr pro evropské záležitosti Denis MacShane.

Denis mi u oběda pár týdnů před osudným hlasováním řekl, že pro Brity je plebiscit „šancí říct Bruselu, že ho nemají rádi a že jim leží na srdci otázka přistěhovalectví“.

V referendu je prostě vždycky spíš důležitější pokušení někoho vytrestat než snaha ukázat pozitivní a racionální přístup k otázce, která se řeší. Prvek sebeuspokojení londýnských elit se projevil rovněž v podcenění celé hrozby a v tom, že proevropský tábor svou kampaň odfláknul a nenabídl pro svůj postoj patřičně šťavnaté argumenty, a hlavně emoce.

Hrál taky hodně podle pravidel, zatímco zastánci brexitu útočili na lehce xenofobní strunu a nabízeli sny o návratu země do podoby známé už jen z rozpraskaných fotografií. Daleko od pravdy nejsou ale ani ti, kteří upozorňují na fakt, že za odchod Velké Británie můžou vrcholní představitelé EU a jejich krajně nešikovná vystoupení.

Kdykoli se na televizní obrazovce objevil hlavně Lucemburčan Jean-Claude Juncker, naskákalo zastáncům brexitu, „brexiters“, několik desetinek procenta. Nebyly to ale jen povrchní výpady proti přebujelé unijní byrokracii a chytlavé slogany o „nikým nevolených papaláších z Evropské komise“ rozhodujících o dění v Británii.

Na mnoho lidí negativně zapůsobila krize v eurozóně a myšlenky na další prohloubení politické integrace EU, což bylo pro řadu Britů už těžce přes čáru.

Nespadlo to z nebe

„Potřebujeme se coby Británie vysvobodit ze struktur EU, abychom našli své přirozené místo ve světě. Když můj otec hlasoval v roce 1975 pro začlenění Británie do jednotného trhu, říkal, že to dělá pro své děti, aby už nemusely vést evropskou válku, abychom zničili nacionalismus v Evropě. Jenže když se dneska rozhlédnu po kontinentu, tak vidím nárůst extremistických stran. Co je dneska v Evropě nejlepší byznys? Prodej ostnatého drátu,“ říkal mi těsně před referendem konzervativec Liam Fox.

Podle někdejšího ministra obrany a brexitového ministra zahraničního obchodu není prý Evropa zdravý světadíl a EU zdravý politický systém. „Doufám, že až Británie z Unie odejde, tak to vyvolá dostatečný šok na to, aby se provedly zásadní změny, než lidem tahle politická konstrukce spadne na hlavu,“ věří Fox.

Je třeba připomenout, že britský euroskepticismus nespadl v 21. století z nebe. Je to trend, nebo podle MacShanea dokonce „národní politický projekt“, který odstartoval odchod Margaret Thatcherové v roce 1990. To vše mohutně přiživoval většinově protiunijní ostrovní tisk.

„Pětadvacet let jsme tu vlastně byli svědky každodenní propagandistické masáže proti Bruselu a proti Evropě. Můžou tenhle dlouhotrvající trend změnit zásadní články ve Financial Times?! Jistě, jsou to báječné noviny, ale britští voliči čtou plátky, které vlastní jeden pán, co ani naplatí v Británii daně. Jejich články jsou patologicky protievropské,“ dodává Denis MacShane.

Domluvit se na dvorku

Upřímně řečeno, když například několik let po sobě činí čistá migrace do vaší země přes tři sta tisíc lidí a vy víte, že přistěhovalectví z určité části světa, rozuměj Evropské unie, nemůžete regulovat, je to silná pohnutka takovýto „klub“ opustit. A nemusíte být latentní nebo otevření xenofobové.

Když se rodnou řečí nedomluvíte s devadesáti procenty rodičů na školním dvorku ve své vlastní ulici, cítíte se dost divně. Kdyby Evropská unie bývala oznámila ochotu reformovat systém volného pohybu osob, jednoho z pilířů samotné existence EU, Británie by se nejspíš na cestu brexitu nevydala.

Jenže David Cameron své unijní kolegy nedokázal přesvědčit, že něco takového jako brexit hrozí. On to vlastně ani pořádně nezkoušel, protože byl upřímně přesvědčený, že takový scénář prostě nenastane. Asi byl příliš uzavřený ve své bublině a nedostaly se k němu alarmující zvěsti o smýšlení Angličanů.

Píšu úmyslně Angličanů, a nikoli Britů, protože to byla entita s názvem „England without London“, Anglie bez Londýna, která referendum rozhodla.

Hlasovala pro brexit stejně jako poměrně nečekaně Velšané, zatímco britská metropole, Skotsko a Severní Irsko byly dost jasně pro setrvání v Evropské unii.

Jak dopadne Sunderland

V některých končinách se dalo vítězství euroskeptického tábora jednoznačně očekávat. „Kapsy“ severozápadní, severovýchodní a střední Anglie, kde vyšší nezaměstnanost, nižší platy a všudypřítomná frustrace tvoří toxický koktejl, byly právě takovými oblastmi.

Člověk ale i navzdory výše řečenému a s odstupem času žasne, jak se mohli v poměru 57 ku 43 procentům vyslovit pro brexit obyvatelé Cornwallu, čarokrásného hrabství v jihozápadním cípu Anglie, které je stejně chudé jako velmi závislé na čerpání peněz z nejrůznějších unijních fondů.

Těch peněz, které se teď cornwallští politici budou většinou marně snažit získat od londýnského ministerstva financí. „Většina lidí při podpoře brexitu nemyslela na peníze z EU nebo celkově na ekonomiku. Měli strach z imigrace a znělo jim v uších prázdné heslo Chceme zpátky svoji zemi,“ říká šéf cornwallské regionální správy John Pollard, který po plebiscitu s kolegy v domovském hrabství rychle založil pracovní skupinu Odolnost proti dopadům brexitu.

Jako vynikající vysvětlovací pomůcka pro pochopení brexitu slouží město Sunderland v severovýchodní Anglii. Už řadu let vyhlašuje jako vůbec první z větších měst výsledky voleb i jiných hlasování. Obě strany referenda věděly, že Sunderland, považovaný za hlavní město ostrovního automobilového průmyslu, bude lakmusovým papírkem toho, jak to celé asi dopadne.

Když se na televizních obrazovkách objevilo, že jednašedesát procent voličů se v Sunderlandu vyslovilo pro odchod Británie z Evropské unie, začal prounijní tábor tušit, že je cosi špatně. Na smýšlení obyvatel města nic nezměnilo ani varování Nissanu, suverénně největšího zaměstnavatele v Sunderlandu, jehož management se obrátil krátce před plebiscitem na dělníky s dopisem, že by brexit měl negativní dopad na automobilový průmysl a na jejich pracovní místa.

Pokud to tedy se zaměstnanci vůbec zahýbalo, pak měla iniciativa efekt přesně opačný. Dovedete si ale představit tu sílu, která vás přiměje vzepřít se doporučení vlastního šéfa a podpořit cestu, která může ohrozit a nejspíš taky ohrozí vaše vlastní pracovní místo?

Jako severní Čechy před 30 lety

„Lidi tady určitě ovlivnila problematika imigrace, i když v Sunderlandu máme jen asi tři procenta přistěhovalců. Když se lidí ptám, proč se cizinců bojí, tak odpoví, že mají strach o pracovní místa. Zatím jsem se ale nesetkal s nikým, koho by ekonomický imigrant o pracovní místo připravil. K lidem se taky nedostaly informace, co všechno se tady v okolí postavilo za peníze Evropské unie,“ vypráví šéf sunderlandské městské rady, labourista Paul Watson.

Jeho vysvětlení se nápadně podobá tomu, co jsem vyslechl v Cornwallu. Když vystoupíte v Sunderlandu na hlavním nádraží (mimochodem funkční toalety na něm nehledejte…), máte najednou pocit, že jste se přenesli do poloviny osmdesátých let a procházíte se ulicemi nějakého severočeského okresního města.

Snad vůbec největší koncentrace lidské frustrace na jeden kilometr čtvereční uprostřed ošklivých a většinou zanedbaných budov.

Už referendum o skotské nezávislosti v září 2014 zanechalo v tamní společnosti hluboké rány, které se budou hojit ještě hodně dlouho. Jedno hlasování dokázalo zničit přátelství, rozeštvalo lidi, kteří spolu dlouhá léta chodili sportovat, poškodilo rodinné vazby. Mám silný pocit hraničící s jistotou, že lidská cena za brexit bude ještě větší. Počet hluboce znesvářených skupin mi totiž připadá podstatně větší.

Senioři versus mladí lidé, Skotové a Severní Irové proti Angličanům, Londýn proti zbytku Anglie, městští liberálové versus maloměšťáci, Britové s rodinnými vazbami k lidem z kontinentu proti těm, kteří žádný vztah s Evropany nemají. A takhle bych mohl pokračovat.

Zastánci brexitu svádějí vinu na protivníka a tvrdí, že kdyby bývali prohráli, prostě by byli přijali porážku a dál by se v tom všem nepatlali. V pravicovém protiunijním tisku se pravidelně objevují karikatury strefující se do takzvaných remoaners, tedy prounijních brblalů údajně neschopných přijmout porážku ve férové soutěži.

Brexit je nesrovnatelně víc než sebekrutější sportovní prohra, a proto zažíváme tak dlouhé období, kdy se poražená strana odmítá pod výsledek klání podepsat. Jestliže po sobě obě strany během kampaně před referendem pálily hlavně ekonomickými argumenty, dopady odchodu Británie z EU, jehož podoba byla v době psaní těchto řádek ještě krajně nejistá, jsou podle mě v první řadě lidské.

Kromě výše jmenovaných vykopaných válečných seker zaplatí podle mě Spojené království neadekvátně vysokou cenu v podobě exodu desítek tisíc Evropanů, kteří by sice čistě papírově nakonec směli zůstat, ale pro které ta laskavá Británie 23. června 2016 prostě umřela. Přesvědčit je o opaku je podle mě úkol z těch nadlidských.