ESEJ. Konzervativním silám na Západě se asi málo připomíná jejich podíl na nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933. Dvaadevadesát let poté se totiž zdá, že mají opět problém s inklinací k fašizaci světa.

Politika vždy byla více či méně o tom, kam nasměrujete své peníze, moc a sílu. Představa světa bez konfliktů by určitě byla naivní. Tradiční (nejen česká) představa, že nějakou formu svobody si lze udržet i zbabělostí, je nesmysl.

Když konzervativní síly upozorňují na to, že na čestnou sílu bojující za svobodu a hodnoty není dobré zapomínat, je potřeba jim upřímně poděkovat. Jenže v politice jde i o to, jaké máte cíle.  A tady evropští a američtí konzervativci přehlíží, koho to vlastně podporují, když tak nadšeně souhlasí s Donaldem Trumpem.

Ten v případě Gazy i Ukrajiny ukazuje, že mu jde o řešení podle zájmů toho, kdo má více peněz a zbraní. O žádný princip či hodnoty mu nejde ani při používání celní politiky bez ohledu na to, zda jedná se spojenci. A k liberálním a progresivním hodnotám je otevřeně nepřátelský a násilnický.

Od dob osvícenství jsou konzervativní hodnoty na Západě upozaďovány velmi rychle a masivně. Řízení společnosti převzal od dědičné šlechty úřednický stát a náboženství bylo označeno za pověru.

Donald Trump totiž není konzervativní politik. Je to egomaniak, kterého zajímá jen darwinistický obchod. Víc než co jiného tak jeho jednání odpovídá tomu, že je obchodníkem s fašismem.

Toto tvrzení potvrzuje definice fašismu, jak ji formuloval v uznávané knize Anatomie fašismu Robert Paxton. Trump ji prakticky ve všem naplňuje: mobilizační vášně, které používá, šíří víru v nadřazenost jedné skupiny, kterou navíc přesvědčuje, že je oběť. A tento pocit pak využívá k ospravedlnění použití jakýchkoli prostředků proti protivníkům.

Počátky ponížení konzervativismu

Trump také cíleně šíří pocit možného rozkladu své voličské základny hodnotami tábora obhajujícího liberální demokracii a progresivní proudy. U jeho voličů navíc evidentně nechybí potřeba řízení společnosti velkým vůdcem a víra v nadřazenost instinktů takového vůdce vůči pravidlům, hodnotám i rozumu.

Ostatně události z 6. ledna a omilostnění všech účastníků útoku na Kapitol jasně ukazují, že Trumpova administrativa nechce jen odmítnout progresivní proudy společnosti, vadí jí i samotná demokracie.

Proč to konzervativní síly na Západě opět přehlížejí? Konzervativní elity měly v Evropě hlavní slovo ve středověku, kdy tvořily řád, udržovaly tradice a hierarchické uspořádání společnosti.

Různé malé pokusy o reformaci to začaly nahlodávat už někdy ve 14. století, aby pak česká a sto let po ní německá reformace obrátily v tomto směru kormidlo. Od samého počátku je přitom debata mezi konzervativci a liberály pojímána jako boj. Ten tak v Evropě trvá už sedm století a stojí i za husitskými válkami, třicetiletou válkou nebo druhou světovou válkou.

V neustále se měnících podmínkách a v systému stále se rozšiřujících osobních práv nemusí být těžké pochopit, proč se konzervativně orientovaní lidé cítí ztraceni, neužiteční a nakonec i znechuceni pro ně přílišnou progresivností Západu.

Od dob osvícenství jsou navíc konzervativní hodnoty na Západě upozaďovány velmi rychle a masivně. Řízení společnosti převzal od dědičné šlechty úřednický stát a náboženství bylo označeno za pověru. Speciálně římsko-katolická církev je se svými konzervativními postoji brána jako hodně zpátečnická.

Upozaďování konzervativních hodnot a ztráta společenského úkolu pro konzervativní elity způsobily postupné ideové vyprázdnění této části společnosti. Dnešní konzervativní strany jsou křesťanské většinou jen na povrchu a nové hodnotové zaměření si najít nedokázaly.

A k tomu si celkem logicky nedokázaly vybudovat nejvřelejší vztah k liberální demokracii. Ta totiž občas funguje jako chaos v přesýpacích hodinách, což lidem vyznávajícím disciplinované podřízení se řádu a tradici nemůže být vlastní.

Ve společnosti, která odsunula konzervativní hodnoty stranou a konzervativní elity připravila o společenský úkol a odpovědnost za něj, nezbylo než napřít své úsilí do oblasti ekonomiky. V ní však po osvícenství začala vládnout darwinistická soutěživost a Adamem Smithem vyhlášený materiální sebezájem.

Musí to skončit střetem?

V neustále se měnících podmínkách a v systému stále se rozšiřujících osobních práv nemusí být proto těžké pochopit, proč se konzervativně orientovaní lidé cítí ztraceni, neužiteční a nakonec i znechuceni pro ně přílišnou progresivností Západu.

Darwinistická idea vlády silného vůdce jim pak snadno může přijít jako poslední záchrana před chaotickou demokracií a progresivními hodnotami, které jsou konzervativcům vzdálené tak, že je mohou děsit.

Tak jako si středověké a novověké konzervativní elity nevšimly, že to v měnící se společnosti s řádem a tradicí už přehání, nevšimly si toho s progresivismem zjevně ani liberální elity v posledních desetiletích.

Každá společnost, zdá se, snese jen určitou míru liberalismu a jen určitou míru konzervativismu. Když se od sebe liberální a konzervativní tábory začnou příliš vzdalovat a staví se k sobě jako nepřátelé, nemůže to skončit jinak než střetem. I krvavým.

Navíc je dobré si připomenout, že obě strany liberálně-konzervativního sporu jsou potřeba a v jádru dobré. Vždy potřebujete na jedné straně řád, tradici i hierarchie a na druhé straně volnost, změnu a rovnost. Bez prvního ztratíte identitu, bez druhého vás čeká věčné násilí. Skutečná svoboda je možná pouze když se oba tyto principy navzájem umožňují.

Tak jako si středověké a novověké konzervativní elity nevšimly, že to v měnící se společnosti s řádem a tradicí už přehání, nevšimly si toho s progresivismem zjevně ani liberální elity v posledních desetiletích.

Než se současný konzervativně-liberální střet vyostří do fyzických konfliktů, bylo by dobré si uvědomit, že žádná společnost není schopná být pouze liberální, nebo pouze konzervativní.

Debata mezi oběma tábory by tak měla stát především na vzájemném respektu ke správnosti a potřebnosti obou přístupů i na touze společně udržovat svobodu, demokracii a právní stát. Otázka je, zda jsme toho ještě schopni.