Úvahy o zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média, které nedávno zazněly z úst prezidenta Zemana a některých dalších politiků, vyvolaly nejedno rozhořčené odmítnutí.

Premiér Sobotka dokonce vyslovil názor, že poplatky jsou zárukou nezávislosti České televize a Českého rozhlasu, to nejen na podnikatelských skupinách, ale i na vládě. A ta médiím umožňují hájit veřejný zájem.

Debata o zrušení koncesionářských poplatků je však zcela legitimní.

Jednoduché, jisté, ale nespravedlivé

Koncesionářského poplatky mají totiž své výhody i nevýhody. K těm druhým patří především skutečnost, že je musí platit i lidí, veřejnoprávní média nesledují, nebo je sledují jen minimálně. Z dlouhodobého hlediska je takový způsob financování zřejmě neudržitelný.

Neznamená to, že by nás k jeho změně něco bezprostředně nutilo. Nicméně v době masivních změn v komunikaci, technologiích a službách, požadavcích diváků a jejich chování, se v dohledné době stanou koncesionářské poplatky přežitkem. Neustále totiž přibývá možností, kde se dají získávat informace. Existují sociální média, která jsou interaktivní, mění se chování spotřebitelů, kteří stále častěji využívají několik multifunkčních zařízení najednou.

Koncesionářské poplatky mají celou řadu výhod. Jsou jednoduché, zajišťují předvídatelný a do určité míry dostatečný zdroj příjmů, poskytují nezávislost na vládě.

Reklama, předplatné, státní rozpočet

Alternativy koncesionářského poplatku však existují a jsou jimi financování prostřednictvím reklamy, předplatného nebo speciální daně, popř. kombinací všech těchto způsobů. Žádný z těchto způsobů není bez rizik.

Pokud by byla veřejnoprávní média financována z daní, rozhodovala by o jejich příjmech vláda, což by mohlo ohrozit její novinářskou nezávislost. Ministři by navíc s největší pravděpodobností jen stěží odolávali pokušení rozpočet České televize a Českého rozhlasu snižovat a ušetřené peníze utratit jinde.

Financování prostřednictvím daní by vyšlo levněji než vymáhání koncesionářských poplatků. Bylo by například možné vyčlenit pro Českou televizi část příjmů z již existujících daní, což by ale zřejmě znamenalo zvýšit sazbu některé z nich. Další možností by bylo zavést zcela novou „televizní daň“. Jednalo by se o daň do určité míry plošnou, protože příjemcem veřejné služby v oblasti televizního vysílání může být každý. Otázka, kdo by měl být poplatníkem takové daně a její případná progrese či represe, by zcela určitě vyvolala napjatou diskusi.

Mít tak víc peněz

Hlavním rizikem příjmů z předplatného a reklam spočívá v riziku, že by se z České televize mohlo stát v podstatě komerční vysílání, jehož hlavním zájmem je maximalizace zisku. Zavedení systému předplatného by také zcela jistě snížilo počet platících diváků, zvýšilo náklady diváků, kteří by si službu předplatili, a vyloučilo by z možnosti sledovat Českou televizi sociální slabé diváky. Předplatné by tedy do značné míry omezilo univerzálnost vysílání České televize.

Na druhé straně by vytvořilo prostor pro tvorbu vysoko nákladových projektů, protože vysílání by nemuselo být zaměřeno na všechny vrstvy obyvatel, ale pouze na předplatitele. Česká televize by se tak více mohla soustředit na kvalitu a méně se zabývat kvantitou. Většina současné produkce totiž není pokleslá, neboť je vytvářena profesionály, ale je na ní znát, že má omezený rozpočet a omezené ambice, což ve výsledku přináší i „omezený produkt“.

Mix předplatného a reklamy

Další z možností je, že některé základní programy veřejné služby v oblasti televizního a rozhlasového vysílání by byly financovány z veřejných prostředků a jiné – prémiové – služby by se hradily z předplatného. Veřejná služba v oblasti televizního vysílání by tak byla více personifikována, i když by zůstala zachována do určité míry její univerzálnost.

Financování z reklam by negativně dolehlo na komerční stanice, protože o reklamní trh soutěžila i veřejnoprávní média. A to ve zvýhodněném postavení, protože by jim příjmy – jak uvedeno – mohly plynout i z jiných zdroj.

V neposlední řadě je na místě obava z bulvarizace a pokleslosti obsahu podbízejících se co nejširšímu diváckému okruhu.

Komerční s veřejnoprávním obsahem

Za úvahu rovněž stojí koncept, kdy by o peníze vybrané pro vysílání veřejné služby soutěžily i jiní provozovatelé, což by naplňovalo požadavek konvergence médií a odpovídalo více současné době – lidé přijímají mediální obsah stále častěji z jiných zdrojů než jen televize.

Za úvahu by například stálo vytvoření neziskového poskytovatele veřejné služby v oblasti televizního vysílání, který by vyráběl pouze obsah a tento by distribuoval na soutěžním základě všem médiím bez rozdílu. Česká televize by byla jedním ze soutěžících, ale programy veřejné služby by mohly vysílat i jiní poskytovatelé mediálních služeb, a to např. regionální média, vydavatelé nebo subjekty zaměřené na kulturu, menšiny, vzdělávání či dokumenty.