Kolaborovali Češi s komunisty? Salónní historička Muriel Blaive by měla své bádání přenést do hospody
GLOSA. Historička Muriel Blaive se zabývá naší novodobou historií a přemýšlí o tom, proč Češi a Slováci s komunistickým režimem prý vyjednávali či dokonce i kolaborovali, proč bývalý režim i přes desítky tisíc politických vězňů a jinak perzekvovaných v 50. letech nebyl vlastně ani tak zlý. Na to má samozřejmě právo. Pouze by měla své výzkumy raději provádět mimo Ústav pro studium totalitních režimů, přímo v terénu.
Časopis Týden (38/2017) přinesl rozhovor s francouzskou historičkou Muriel Blaive, která se specializuje na poválečné dějiny střední Evropy s důrazem na naši republiku. Historička ve zmíněném rozhovoru mimo jiné říká, že většina lidí ve snaze přežít s režimem prostě tak či onak kolaborovala.
A ve stejném odstavci pak za fascinující téma označuje to, že lidé u nás tak dlouho přežívali v kolektivní lži a když se nakonec odhodlali, byl z toho listopad 1989.
V jiné části rozhovoru se Muriel Blaive zamýšlí nad faktem, že ze tří stovek zastřelených osob na československé hranici celou třetinu tvořili cizinci a jen menšina se snažila utéct „kvůli politickým motivům“.
Připomíná, že mezi zastřelenými byl i zubař, který chtěl utéct od manželky se svou těhotnou milenkou, zloděj prchající před policií nebo dva chlapci se špatným vysvědčením.
Opravdu objevné zjištění francouzské badatelky, která také dochází k „překvapivému“ závěru, že komunistický režim neměřil všem stejně. Zmiňuje přitom dva mladíky, kteří byli vyslýcháni Státní bezpečností, ale jen jednoho z nich pod nátlakem nutili ke spolupráci, zatímco druhého nechali na pokoji.
Lepší druhá půlka 50. let
Komunistický režim byl opravdu nevypočitatelný a v čase se i měnil. Můj otec byl na jaře 1959 odsouzen za neoznámení trestného činu podvracení republiky. V překladu do češtiny to v tomto konkrétním případě znamenalo, že nešel na příslušná místa oznámit existenci údajné protistátní skupiny řízené zahraničním agentem.
Udělal to za něj jeho kolega z kanceláře, který udal přitom i mého otce, že nic nenahlásil.
Panující komunistický režim byl koncem 50. let přece jen o něco méně represivní než v jejich první polovině. Otce, i když se po opakovaných výsleších na StB nepřiznal, odsoudili nakonec pouze k podmíněnému pětiletému trestu a byl také okamžitě vyhozen z místa technického úředníka.
Až do své rehabilitace v roce 1968 musel pracovat manuálně. Mohl být přitom rád, že ho z Tatry Kopřivnice nevyhodili definitivně.
Advokát, který mu tehdy důrazně opakoval, že se nesmí v žádném případě přiznat, oběma mým rodičům pak říkal, že v první polovině 50. let by za stejný trestný čin vyfasoval minimálně deset let natvrdo a přiznání by z otce vynucovali fyzickým násilím.
Výzkumy pro hospodu
Můj otec zemřel sedm let před vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů. Pokud by žil, o jeho činnost by se určitě zajímal a po přečtení rozhovoru s Muriel Blaive by se pravděpodobně rozčílil a vyzval by ji, ať jde bádat do pařížských kavárniček.
Salónní historičce z krásného města na Seině vadí termín totalita. A právě v tom si hodně protiřečí. Proč se tedy ucházela o místo ředitelky instituce s názvem Ústav pro studium totalitních režimů, kde dodnes působí ve funkci poradkyně ředitele?
Osobně bych byl k paní historičce mnohem tolerantnější než můj otec. Paní Muriel Blaive má samozřejmě plné právo zabývat se naší novodobou historií a přemýšlet o tom, proč Češi a Slováci s komunistickým režimem ve své většině prý vyjednávali či dokonce i kolaborovali, proč bývalý režim i přes desítky tisíc politických vězňů a jinak perzekvovaných v 50. letech nebyl vlastně, jak říká, ani tak zlý.
Pouze by měla své výzkumy raději provádět mimo Ústav pro studium totalitních režimů, přímo v terénu. Nejlépe v nějaké pražské hospodě.
Tam by se toho totiž o komunistickém režimu dozvěděla nejspíš nejvíce. V českých hospodách se totiž od nepaměti dělala politika, vyjednávalo se, udávalo nebo i občas kolaborovalo. Pro začátek však stačí přečíst si Haškova Švejka.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
Mimochodem a bohužel, pokud udělala paní Muriel Blaive chybu, že překročila zákonem dané omezení bádání v ÚSTR. Protože ten má sice v názvu Ústav pro studium totalitních režimů – jenže ve svém zřizovacím zákoně (181/2007 SB) má uvedeno : „.. zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii,“..
Toto zákonem dané omezení činnosti ústavu pouze na zkoumání nesvobody a zločinnost bolševického režimu a jeho orgánů omezuje šíři zkoumání celého režimu, ale co je horší, zamezuje (společensko) vědní diskuzi o práci tohoto ústavu – protože ani nesvobodu, ani zločiny bolševického režimu nikdo ani paní Blaive (kromě některých extremních komunistů) nepopírá. Ono by se dokonce dalo říct, že ani nemůže, protože právě nesvoboda a zločinnost režimu proti občanům a zejména odpůrcům patří přímo k axiomům totalitních režimů. Ale co, jak se říká my na to máme při vší té bídě když když není na platy učitelů a doktorů, financovat Úřad (pardon ústav) který zkoumá a potvrzuje to co všichni vědí, a jehož publikační činnost by snadno nahradila i tak existující činnost historiků, politologů, spisovatelů literatury faktů a skutečně investigativních novinářů.
A pokud se týče, paní Muriel Blaive? Ach ano, ta udělala tu chybu že zkoumala i něco mimo ty zákonem povolené zločiny bolševiků. Totiž běžný život většiny občanů. A skutečně musela dospět k závěru, že většina lidí s komunisty aktivně nebojovala, ani otevřeně nekritizovala – právě a proto že za to byly drakonické tresty proti kterým nebylo ochrany ani obrany.. Možná dodat, na co asi i autor zapomněl, totiž že za komunismu ztratili lidé i tu iluzi bezpečí švejkovských hospod. I ty hospody byly státní, hospodští i personál pod dozorem, inventář rovněž řádně ideově revidován. Nemohlo se tam tehdy stávat , že by třeba na obraz soudruha Gottwalda s*aly mouchy, ani že by si o tom socialistický hospodský činil před hosty protistátní poznámky.
Bez ohledu na Vaši analýzu problému „prohlášení paní Muriel Blaive“, a Vašim věcně správných závěrů, se naskýtá otázka, jaké národnosti tedy bylo těch zhruba 150.000 osob kolaborujících s nacisty za Protektorátu, o kterých se píše v literárních pramenech z doby dávno před vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů? Kdo to byl, když ne Češi?
O kolaborujících s StB se raději ani nezmiňuji.
Víte, potřeboval bych ten původní literální? zdroj na který se odkazujete, koho řadí mezi těch „.. 150.000 osob kolaborujících s nacisty za Protektorátu,“ . Přímé a zjištěné kolaboranty a udavače? Těch bylo řádově míň – a hlavně s těmi se poválečný režim vypořádal sám a brutálně hned po osvobození. A už tehdy docházelo k „politickým omylům“ – a byli takto označováni a likvidováni nevhodní oponenti. (Stačí si dohledat (kdo to neví), jak elegantně vyřešil Beneš problém druhého prezidenta, Háchy.
Takže snad se tím myslí ty tisíce, desítky tisíc lidí, kteří museli – pod hrozbou fyzické likvidace sebe i svých rodin na vyzvání vyšších míst formálně veřejně prohlásit svou loajalitu k Říši a rovněž formálně odsoudit její nepřátele? Těm to nekladu za vinu. Byli to bezbranní lidé, zcela v moci brutálního nacistického režimu, bez jakékoliv možnosti obrany a ochrany.
Nebo se snad pod pojmem kolaborace myslí samotný život v německém protektorátu, to že lidé chodili do práce, na úřady, starali se o své rodiny, posílali je do škol, poslouchali příkazy protektorátních úřadů a jim nadřazených nacistických pohlavárů? To by přece bylo příliš mnoho, potom co jejich „demokratičtí zástupci“ včetně většiny generálů utekli do bezpečí Anglie a nechali je Němcům na pospas?
Ten literární pramen se určitě najde v knihách o okupaci vyházejících v letech 1946 až1948. Kdesi jsem také četl, a bohužel už nevím přesně kde, že mnoho těch kolaborantů s nacisty se pak uchýlili do KSČ (KSS) a dokonce na Slovensku s exhlinkovci-členy KSS byl v snad v 70. letech minulého století jakýsi soudní proces. Neberte mě za slovo, ale možná něco o tom najdete v Archivu bezpečnostních sborů ve správě ÚSTR.
Pokusil jsem se vygooglit „počet konfidentů gestapa“ a našel jsem zajímavý údaj „Hlavním zdrojem efektivní činnosti gestapa a z ní vyplývající úspěchy se přičítaly husté síti udavačů a ochotných placených informátorů i z řad českých občanů, kteří si z těchto pravidelných příspěvků dělali výhodnou živnost. Nebylo jich sice tisíce, ovšem řádově se počítali ve stovkách.
Zdroj: http://miko.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473438
Co k tomu dodat…To co jsem napsal výše – do počtu kolaborantů se po válce započítávali lidé, kteří za války v protektorátu pracovali s Němci, v různých profesích, na různých pozicích. Od úředníkú až třeba po umělce…A spousta takových lidí byla po válce potrestáno nebo morálně odsouzeno. I když údaj 150.000 se zdá nesmyslný…Počítám že tehdejší poválečné elity dělaly to samé jako ty dnešní – zveličovaly svého ideové nepřítele (se kterým ale nemusely skutečně bojovat) aby tím zveličovaly svůj vlastní význam..
Oskare, vy nám tu předkládáte docela prolhanou dojmologii. Dojmologii, která slouží některým skupinám k obyčejnému prosperitnímu lhaní. A mimochodem před časem vyvrácenou na příklad Stehlíkem z VHÚ. Nejdůležitější a zdaleka nejpočetnější česky mluvící skupinou kolaborující s Němci byli sudeťáci.
Tady jen obecně k této diskusi… Může to být velmi, velmi komplikované, když se k těm údajně „zhruba 150.000 osobám, kolaborujícím s nacisty za Protektorátu“, náhle hovoří i o Slovensku, kde byla přece situace, vzhledem k existenci tzv. Slovenského štátu, úplně odlišná… A to nemluvě, což zde v diskusi také už zaznívá, o sudetských Němcích, kteří byli mimo Protektorát… A jestli bychom to nemohli vztáhnout obecněji i na české Němce…? A nebo dokonce i na Maďary z jižního Slovenska či Podkarpatské Rusi, kteří byli připojeni k horthyovskému Maďarsku…?
Do kedy sa budeme zaujímať po toľkých rokoch o takýchto vecia.Komu to pomôže bol taký zákon bolo to treba dodržiavať.
Nějak mi uniká, s čím autor vlastně polemizuje. Jestli bylo 200 000 spolupracovníků stb, těžko usuzovat, že národ nekolaboroval. A škoda,že k tomu česká studie nevznikla,a musí to dělat cizinci. Což ale já zas nevidím jako problém.
Kde máte tu zahraniční studii. O StB nic nikdy nenapsala.
Pokusil jsem se dohledat ten zdroj o 200 000 spolupracovnících STB, a výsledek zase není tak překvapivý – Cibulkovy seznamy. Cituji
„V těchto seznamech, jejichž 1. díl byl vydán 4. června 1992, jako první z postkomunistických zemí. Bylo zveřejněno 76 907 údajů zanesených v kategorii Agent (A) nebo Tajný spolupracovník – agent (TS – A) (jde o totožnou kategorii). Dále je zde 79 248 údajů o důvěrnících StB, 6085 držitelích propůjčených bytů (DPB) a 642 rezidentech (R). K tomuto počtu je třeba započítat 33 000 záznamů v různých kategoriích, u nichž ale není uvedeno datum narození. V kategorii Kandidát tajné spolupráce (KTS) nalezneme 70 000 údajů
Zdroj: http://zavladsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=457185
S tím tedy že hovoříme o evidenci za ca 40 let, jak se uvádí jinde, největší počet aktivních spolupracovníků, kolem 100 000 měla STB koncem 50.let Jenže právě předtím v době největší brutality mohla přinutit – pod vyhrožováním drakonickými tresty (včetně příbuzných ) ke spolupráci prakticky každého.
A ještě jedno si prosím uvědomit, za komunismu u nás měla KSČ vybudovanou paralelní organizační strukturu po celém státu odshora až dolů, od ÚV KSČ který kontroloval vládu až k ZO (základním organizacím) KSČ v každém podniku, na každé škole, ve většině řídících míst byli komunisté a měli informace o lidech na pracovištích, tehdejší „personalistky“ (kádrovačky) vedly na každého pracovníka kádrové spisy, na lidi se psaly posudky, atd.. Tedy i toto všechno měla STB k dispozici, takže měla dost jasný přehled za kým si zajít a co na něj použít aby tu spolupráci přijal…
K tématu článku, jakož i k diskuzi, která se jistě rozvine, dávám jeden veřejně dostupný pramen:
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no24/278-295.pdf
Vzkaz pro pana Koukala (jeho příspěvek viz výše): 200 000 spolupracovníků StB není celý národ.
Dvě poznámky lidem, kteří mají potřebu relativizovat zlo komunistického režimu:
1) Pravda se má vědět, aniž by její vyřčení vyvolalo nenávist. Protože slušný člověk, výjimečný i obyčejný, se zájmem o souvislosti anebo bez zájmu, člověk odchovaný kultivovanou dobou, v níž se systémově nevraždí, existuje svoboda projevu a uznávají se různé kultury, takový jedinec, pokud je navíc mírně naivní, si jednou může říci: „Mučení člověka člověkem, a mít z toho ještě navíc radost? Dobít vězně zraněného na útěku po dopadení? Nahnat lidi na otrockou práci, teror k rodinám odpůrců, ničení občanů? Toho by se lidská bytost vyspělé civilizace nedopustila. To přece nemůže být pravda. To odporuje přirozenosti.“ Svědomí takového člověka se bude vzpírat těmto představám, protože on by nikdy nemučil. A protože ne on, tedy ani ti druzí toho nejsou schopní. Tak upřímně si bude přát uvěřit v neexistenci zvěrstev, až třeba nakonec, i pod tlakem různých popíračů, zapochybuje. A neuvědomí si, že kam on by nezašel, jiný ano, a nejen o kousek, ale rovnou o moc, moc dál. Přikročí-li navíc davový efekt a masáž mozku, leckdo se pak ocitne ještě mnohem dále, v těch nejhorších vodách. Lidé všeho schopní vždy v dějinách útočili pohotově, mnohem dříve, než se slušní lidé začali bránit. … Různými logickými vývody lze zpochybnit vše. Pravdu to ale nezmění. Zvěrstva nacistických koncentráků a vyhlazovacích táborů už někteří lidé rozostřují i zpochybňují, přijdou i pochyby kolem zločinů komunistů.
2) Leckdo při pohledu na selhání minulého režimu tvrdí: „I dnešní doba zná spousty potíží.“ … Samozřejmě je potřeba se podívat na stinné stránky minulé doby i dneška. Je však nevhodné relativizovat a ospravedlňovat zločiny režimu KSČ dnešními složitostmi. Problémy současnosti jsou problémy relativně (?) svobodné společnosti, a ne totalitního policejního státu. Ostatně leccos z těch trablů pramení z dědictví komunismu. To komunisté a před nimi nacisté zdecimovali morálku a elity; obojí chybí i dnes.
Děkuji.
Já bych s Vámi tak nesouhlasil. Protože máte ve svém předpokladu zásadní (ale bohužel zásadní) logické chyby.
1) Ten slušný člověk vůbec nemusí pochybovat, dokonce mu nikdo nemusí ty brutální zločiny popírat. Protože – není a nebyl to jen znak uvedených totalitních režimů (nacismus a komunismus), k těmto brutálním útokům na lidské životy i jejich základní práva, dochází neustále a nadále v řadě lokalit světa . To přece víte sám a všichni jsou o tom médii dobře informováni. Dokonce i v našem nejbližším okolí států EU dochází k řadě teroristických útoků. takže to že to někdo může „mít radost, nebo dokonce i zájem brutálního vraždění a mrzačení lidí“ není zvrácená myšlenka, to je naopak realita se kterou se dnešní člověk musí smířit. Ostatně, jak jistě víte, sama německá (jistě demokratická) kancléřka Merkelová, vzkazuje svým občanům „Wir schaffen das“. to zvládneme, tedy natrvalo – zvykněte si na to lidi…
2) Když už napíšete větu „Je však nevhodné relativizovat a ospravedlňovat zločiny režimu KSČ dnešními složitostmi.“ – tak si prosím přiznejte že sama ta věta je důkazem zásadních chyb a nedostatků naší dnešní demokracie a právní ochrany jejich občanů. On totiž náš demokratický a právní stát nedokázal (kromě pár vyjímek) ty komunistické zločince legitimně právním (justičním) způsobem – tedy pravomocným rozsudkem soudů – odsoudit a potrestat..
Proč bylo za komanče lepší? Já si myslím jen o části žití kde bylo líp. Všichni nebo skoro všichni si hlavně na dědině pomáhali. Nebylo tolik podvodníků. A to nejvíce z řad vzdělaných. Nyní je tolik titulovaných podvodníků a nikdo je nesoudí. Za komanče bylo daleko více slušných lidí. Dnes vás nepozdraví dítě souseda. A ten soused ho ještě omlouvá. Dnes zajde rodič vynadat učitelovi že má děcko blba. A kdo za to může,stát a škola. Po revoluci se lidé zklamali v Havlovi a jeho kamarádech, kteří se zapletli s porevolučními zloději. A Havel když se nejvíce kradlo tak byl posraný vystoupit proti těm zlodějům a taky některým jeho kamarádům. A nazval to blbou náladou. Dnes se politici navzájem podrážejí a pomlouvají a když potřebují něco ukrást tak jsou znich hned kamarádi.
Koukám, jak se nám tady zase etablovala skupina „vlastníků“ jediné pravdy. Která nám chce předepisovat co si máme myslet, jak hodnotit fakta, historii a dokonce i svůj vlastní život. To už tady bylo a byl to jeden z důvodů, proč občané cinkali klíči. Asi zbytečně, už je to tady zas. Paní M.Blaive se dopustila jediného zásadního omylu. Domnívala se totiž, že pracuje ve vědecké instituci, jejímž cílem je zjišťování objektivní pravdy. Nic není dále od pravdy. I když má USTR některé atributy vědecké instituce jako je na př. vědecká rada, hlavním cíle USTR jsou výhradně ideologické a hlavním výstupem je jednostranná mediální masáž. Nic víc. Na to měli komunisti VUML, Katedry dějin KSČ a podobné instituce. Takže se vlastně zas tak moc nezměnilo. Kdo si chce udělat představu o etických a charakterových vlastnostech předních pracovníků ÚSTR, nechť si laskavě vyhledá a přečte denunciační elaborát zaslaný pány Vodrážkou a Blažkem do Senátu v souvislosti s kandidaturou
L. Procházkové do vědecké rady ÚSTR. Včetně pozadí jednání obou pánů. Oni s cítí vlastníky jediné pravé pravdy a jejich kruhy jim sakra nikdo rušit nebude. Autor článku by asi rád patřil do party vlastníků jediné pravdy. Asi se bojí , aby s ním vlastníci pravdy nepřestali chodit na pivo. Ale mohl si dát alespoň tolik práce, aby vyjádření M. Blaive příliš nezkreslil.
Jos: „Oskare, vy nám tu předkládáte docela prolhanou dojmologii. Dojmologii, která slouží některým skupinám k obyčejnému prosperitnímu lhaní.“ Já jsem tu dobu, na rozdíl od Vás prožil a senilní ještě úplně nejsem, nehledám brýle, když je mám na nose. V roce 1945 mně bylo 12 let. Netvrdím, že těch udavačů bylo přesně 150.000, ale psalo se to tak. Co jsem četl, tak to jsem si dovolil napsat.
Co se týká kolaborantů s komunisty, bych z vlastní zkušenosti těm 200.000 věřil, rodiče byli, co by kapitalisté zavřeni, aniž se kdy doopravdy dověděli vlastně proč , ovšem pokud pominuli jako důvod jejich majetek (ale byli za to odškodněni a to dokonce dvakrát – v roce 1969 a po listopadu 1989).
Ono totiž někdy stačilo, odpovědět na dotaz : „kdo to říkal, no přece Franta v hospodě“, ve správnou chvíli, na správném místě a správnému soudruhovi.
Je ovšem otázka, jak si kdo kolaboraci, spolupráci s tím či oním režimem, definuje. Já si ji definuji tak, že ta čísla považuji za možná, ba pravděpodobná. Ovšem mínění moje, ani ostatních diskutujících nic na tom, co bylo v e skutečnosti nezmění. Odestát se to stejně nemůže ani v počtech, ani v účinku.
Googlit nepomůže, stačí pokoušet se najít ucelené informace o čemkoli, třeba na Wikpedii; co najdete? Torza hledaného a nepravdy v podobě neúplných pravd.