Leopold Blauensteiner řídí 37 let rodinné vinařství u Wagramu v Rakousku, které má 180letou tradici. Na vinicích pozoruje důsledky klimatické změny, kromě extrémů v počasí révu ohrožují také noví škůdci. Snaží se vyvracet předsudky vůči konvenčnímu způsobu pěstování révy a brzdit nadšení z bio- a přírodních vín. „V Rakousku říkáme: když je osel bujný, jde tancovat na led. Tedy když se lidem daří příliš dobře, chtějí něco netradičního,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

„Různé lobbistické skupiny zprostředkovávají spotřebitelům představu, že jen bio plodiny a bio výrobky jsou kvalitní a zdravé, a že jen bio hospodaření je udržitelné. Lobbisté jsou v tomto směru zjevně úspěšní, ale není to pravda,“ tvrdí Blauensteiner.

Obliba takzvaných bio produktů v posledních letech roste. Nakolik se to odrazilo ve vinařství?

Bohužel spotřebitelé si myslí, že bio zemědělství se obejde bez postřiků, ale to není pravda, naopak. Při tomto způsobu hospodaření je nutné provádět ochranu rostlin nejméně dvakrát tak často, než u konvenčního způsobu, byť jinými postřiky. Ale do půdy se v důsledku toho dostávají těžké kovy, které tam zůstávají dlouhé roky, než jsou odbourány. Jde především o měď. Ani uhlíková stopa není u bio hospodaření nižší, vzhledem k častější potřebě ošetřování, k čemuž se opět používá traktor, který produkuje CO2. U všech způsobů pěstování najdeme stinné stránky, jak u konvenčního, u kterého je především hledáme, ale i u takzvaně bio, tedy takového, u nějž se předpokládá, že je šetrnější k přírodě.

Dalším předsudkem je představa, že konvenční způsob hospodaření ničí půdu. To striktně odmítám. Každý zemědělec, který má vztah k půdě a chce, aby na svém pozemku mohl hospodařit i další roky on i jeho následovníci, se chová k půdě tak, aby zůstala zdravá, a aby bylo jeho hospodaření udržitelné. To je přece základní předpoklad. Takže to, co je důležité, je zodpovědný přístup pěstitele.

Proč tedy podle vás bio výrobky získávají tolik na popularitě, mají spotřebitelé špatné informace?

Ano, konzumenti tento trend velmi dobře přijali, ale pozadí nebylo dostatečně dobře prozkoumáno. My, kteří hospodaříme konvenčním způsobem, jsme úplně stejně vázáni dodržováním lhůt pro ošetřování plodin různými přípravky, vedením evidence a dohledatelností termínů ošetření. A stejně tak hospodaříme udržitelně, jak jsem už zmínil.

Zároveň je zde ale ještě jeden aspekt tzv. bio produkce, a to jsou nižší výnosy. Je velká otázka, jaké množství zemědělských výrobců by vůbec mohlo přejít na bio hospodaření, aby zároveň nebylo ohroženo zásobování lidstva potravinami. Teď vidíme na příkladu války na Ukrajině, že nedostatek potravin se může stát reálnou hrozbou i za současných podmínek.

Zdražily lahve, etikety, uzávěry

Jak ovlivňuje vinaře současné zvýšení cen energií?

Velmi. Všechny vstupní prostředky masivně zdražily. Nafta je samozřejmě první věc, tu potřebujeme každý den pro provoz traktoru. Lahve zdražily v poslední době už dvakrát a není žádná cenová garance. Jsme rádi, pokud vůbec lahve seženeme, jsou velké výpadky v zásobování. Ceny letí nahoru také u kartonů, etiket, uzávěrů. Tyto problémy doslova explodovaly se začátkem války na Ukrajině.

Foto: se souhlasem Moniky Helm

Umíte si představit, že by se Evropa zcela odstřihla od ruských dodávek plynu a ropy?

Rakouský dodavatel plynu a pohonných hmot OMV vsadil v posledních letech na Rusko, zřejmě kvůli výhodným cenám. Bohužel nikdo nebral v úvahu, že se jejich prezident úplně zblázní a vystaví svět takovému teroru. Teď všichni vidí, že to byla chyba. Ale momentálně jsme na Rusku v tomto směru stoprocentně závislí a říct, že plyn a ropu ze dne na den vůbec nepotřebujeme, je samozřejmě velmi těžké. Pro mnoho podniků by to znamenalo konec.

Když odhlédneme od současné krize, bude možné se produkcí a prodejem vína z malého vinařství v Evropě uživit i v budoucnu?

Doufám, že ano. Problémem poslední doby, který se během pandemie ještě více prohloubil, je trend prodeje vína do maloobchodních prodejen potravin. Prodej vína se zde soustřeďuje na několik málo podniků, přičemž malé firmy nemají do systému přístup. Obrovský nárůst prodeje lze pozorovat v regálech s vínem ve velkých supermarketech. V důsledku toho rostou některé podniky nadprůměrným tempem a následně prodávají svá nadbytečná množství za srážkové ceny, což je jev, který rozhodně neprospívá celému vinařskému odvětví. Bohužel je ale realitou.

Jsou zemědělské dotace nástrojem, který může malým vinařům pomoci?

Myslím, že slovo „dotace“ je zcela nevhodné. Ti, kteří se v Rakousku účastní takzvaného programu „ÖPUL“ (program na podporu extenzivního zemědělství šetrného k životnímu prostředí a chránícího přírodní prostředí, pozn. red.), dostávají jen náhradu za práci navíc a omezení, která jim vzniknou. Patří sem například denní záznamy o všech prováděných činnostech a opatřeních, které musí být uchovávány pro účely sledovatelnosti. Existují také různá časová a množstevní omezení týkající se přípravků na ochranu rostlin a hnojiv z důvodů ochrany uživatele, spotřebitele a životního prostředí. V mnoha zemích ale naopak neexistují vůbec žádná omezení a dovoz do Rakouska nemusí být odpovídajícím způsobem označen.

Klimatická změna a noví škůdci

Jak velký je váš podnik?

Jsme malé rodinné vinařství, obhospodařujeme 8,5 hektaru vlastních vinic a zpracováváme výhradně vlastní produkci. Tradice vinařství sahá v naší rodině nejméně do roku 1842, kdy je naše jméno zmíněno na naší adrese a v souvislosti s vinařstvím v místní kronice.

Nakolik závazná je pro vás tak dlouhá rodinná tradice, je vůbec přípustné, aby další generace nepokračovala s produkcí vína? 

Ne, u nás v rodině to vždy bylo tak, že se podnik předával z otce na syna, a chceme u toho zůstat. I můj syn Christian vystudoval vinařskou školu a připravuje se, že jednou rodinný podnik převezme. Teď je mu 26 let. V tomto věku jsem já převzal firmu od mých rodičů, bylo to v roce 1985. Snažíme se udržet podnik tak, abychom nemuseli mít mnoho zaměstnanců, ale naopak zůstali rodinnou firmou a zvládali většinu prací sami. Zároveň je ale důležité udržet si radost z práce i ze života. Samozřejmě pravidelná osmihodinová pracovní doba není v rodinném vinařství možná, pracujeme někdy i 12 nebo 16 hodin denně. Musíme zvládat i byrokracii, které neustále přibývá. Ale máme svoji svobodu, můžeme si sami o všem svobodně rozhodovat, a to je pro mě osobně důležité.

Využíváte znalosti, které vám předali vaši předkové, nebo jsou dnešní podmínky tak jiné, že se vinař musí učit všechno sám?

Je to razantní změna. Znalosti, které jsem se naučil od předků nebo ve škole, už částečně neplatí. Člověk se musí neustále učit a každý rok se přizpůsobovat momentální situaci. Co dnes využívám především, je vlastní dlouholetá zkušenost. Ale s tím, že co platí letos, může být příští rok už zase jinak.

Jak se při pěstování vína projevuje klimatická změna? 

Máme zde choroby a škůdce, kteří se dříve vyskytovali jen v jižnějších zemích. Například japonská beruška, asijské octomilky, cikády, které přenáší virózy na révu, nebo dřevokazné houby. To vše jsme dříve neznali a je jasné, že výskyt těchto škůdců je příznak změny klimatu. Pozorujeme to už dobrých dvacet let.

Jak s tím bojujete, učíte se od vinařů z jihu?

Ti s těmito škůdci a chorobami také sami vedou mnohdy nerovný boj. Dřevokazné houby se například zbavit nedokážeme, pokud se vyskytne. Je to zřejmě výzva pro příští desetiletí, abychom se naučili tyto choroby či škůdce zvládat. A problémem začíná být také dlouhotrvající sucho v určitých obdobích, stejně jako přívalové srážky. To jsou všechno důsedky klimatických změn. Dalším důsledkem změny klimatu je ale například také to, že réva se začíná pěstovat i v místech, která dříve platila za nevhodné, například v Británii.

Když je osel bujný, jde tancovat na led

Nakolik podléhá vinařství různým krátkodobým moderním trendům?

Co se týká odrůd, tak určitě méně než ostatní plodiny. Když zasadíme révu, trvá to tři nebo čtyři roky, než je z ní nějaký výnos. Plodí ale i třicetileté nebo čtyřicetileté keře. Pokud tedy zasadíme jeden rok nějakou odrůdu, která by pak takzvaně vyšla z módy, je velmi těžké to nějak rychle měnit. Révu sázíme s výhledem na příštích patnáct nebo dvacet let. Ale je třeba také říct, že my se pohybujeme v oblasti vysoce kvalitních vín a součástí naší strategie je záměrné snižování produkce. To znamená, že po odkvětu ostříháme polovinu hroznů, abychom zvýšili kvalitu. Máme proto výrazně nižší produkci, než je průměr u vinařských podniků v Rakousku. Ale je to naše filozofie.

Jaký je váš názor na návrat některých vinařů k starým způsobům zpracování a produkci takzvaného přírodního vína?

To je takové vyvolávání duchů, takříkajíc zpátky ke kořenům nebo zpátky k přírodě. Pracovali jsme desítky let na tom, abychom dosáhli lepší kvality a chuti vína. Ale lidé chtějí stále něco nového, a teď tedy znovu objevují tato neošetřená, surová vína. Někdy se tyto záležitosti dají dokonce vypít. Ale někdy má člověk pocit, že je to spíš ublížení na těle a že je masochismus to pít. V Rakousku říkáme: když je osel bujný, jde tancovat na led. Tedy když se lidem daří příliš dobře, chtějí něco netradičního, nějaké „nakopnutí“.

A přispívají k tomu i některá média. Televizní reportérka vám řekne – ukažte mi něco netradičního, co jinde není. A lidé – producenti – si vymýšlí různé nesmysly, aby to bylo zajímavé, jako například víno, které zrálo v amfoře zakopané v zemi. A televize to podá tak, že lidé mají pocit, že to je super, že to musí zkusit. Jako producent si musím rozmyslet, jestli chci takové věci dělat, nebo jestli chci předvádět, že je to pro mě zajímavé, abych profitoval na trhu. To není naše cesta, my toto nechceme, rádi tento trh přenecháme jiným.

Vnímáte moravská vína jako konkurenci?

V Rakousku vůbec ne. V rakouské gastronomii vína z České republiky v podstatě nenajdeme, alespoň jsem to nezaregistroval. Konkrétně pro náš podnik je důležitý export, který tvoří zhruba dvě třetiny naší produkce. Vyvážíme vína do Holandska, Německa, Belgie, na Slovensko i do České republiky. Pamatuji se, že asi před deseti lety jsem byl v Mikulově a tehdy tam byl trend produkovat vína se zbytkovým cukrem. Nevím, jestli je to tak stále. My to tak ale neděláme.

Leopold Blauensteiner od roku 1986 vede rodinné vinařství v Gösingu am Wagram v Rakousku, které jeho rodina provozuje nepřetržitě už 180 let. Byl viceprezidentem Sdružení vinařů Dolního Rakouska a předsedou regionálního spolku Mezioborové komise IK Wagram. Vinařská oblast Wagram je s 2800 hektary vinic pátou největší z 16 vinařských oblastí Rakouska.