ANALÝZA. Bývalá chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovičová vykreslila pro západní Balkán a vlastně i pro celou Evropu docela temnou vizi: „Země jihovýchodní Evropy se velmi snadno mohou stát zdrojem chaosu, krize a krveprolití. Snad ne v rozsahu, jak jsme to zažili v 90. letech, ale dostatečně na to, aby to destabilizovalo Evropu i celé transatlantické společenství,“ nechala se slyšet na nedávné pražské konferenci Globsec.

Její země, Chorvatsko, má na Balkáně (či jak Kitarovičová raději říká, v regionu jihovýchodní Evropy) jednu nepopiratelnou výhodu: v roce 2013 byla po osmi letech přístupových jednání přijata do Evropské unie. Od té doby se ale žádná další země členem EU nestala, naopak – Unii opustila Velká Británie.

Ve vztahu k EU také vidíme zajímavý paradox. Ve stávajících zemích Unie žádné velké nadšení pro další rozšiřování EU nepanuje a roste tam naopak pocit, že Brusel „nám neustále něco diktuje“ a vymýšlí novoty, o něž ve skutečnosti lidé vůbec nestojí. Naopak země na Balkáně (i v blízkém okolí, například v Moldavsku či Gruzii) o členství v unijním klubu enormně usilují.

Jenže – jak plyne z řady zajímavých debat na letošní konferenci Globsec – se cítí stále zklamanější a demotivovanější. Politika rozšiřování EU v posledních letech v podstatě nefunguje, což může mít do budoucna dopad na bezpečnost Evropy. Už proto, že o region západního Balkánu má enormní zájem Rusko a Čína. A jejich vliv zde roste.

Jsme z toho vyčerpaní

Srbsko, Černá Hora, Albánie, Severní Makedonie či Bosna a Hercegovina mají status kandidátských zemí, Kosovo ani to ne. Existenci samostatného Kosova dosud neuznalo pět členských zemí EU, což mu mnoho nadějí na budoucnost v EU nedává. V rámci konference Globsec o své frustraci mluvila kosovská prezidentka Vjosa Osmaniová.

„My se nepřátelíme se zeměmi jako je Rusko, Čína nebo Severní Korea, orientujeme se na západní demokracie. Ale přesto zůstáváme stranou.“

„Jsme přitom nejsilnější demokracie v regionu, garantujeme lidská práva, spravedlnost pro všechny minority v multikulturním Kosovu,“ tvrdila s tím, že potenciální vstup do EU má podporu 95 % populace.

„My se nepřátelíme se zeměmi jako je Rusko, Čína nebo Severní Korea, orientujeme se na západní demokracie. A přitom Srbsko, které je na tom ve vztahu k plnění evropských standardů nejhůře, je kandidátskou zemí a má i nejvíce finanční podpory. My máme stoprocentní soulad s evropskou bezpečnostní a zahraniční politikou a přesto zůstáváme stranou. Nezachází se s námi rovnoměrně,“ postěžovala si.

Například Černá Hora má status kandidátské země už 14 let. „Jsme z toho vyčerpaní, naše administrativní kapacity nejsou velké, nejsme bohatá země, ale stále věříme v evropské hodnoty. Chceme být 28. zemí EU do roku 2028,“ říká ministryně pro evropské záležitosti Černé Hory Maida Gorgevičová. Vstup do EU podle ní podporuje 80 % populace.

Jak ale upozornil slovinský ministr pro evropské záležitosti Marko Štucin, jedna věc je chtít a druhá něco reálně dělat: „Za poslední tři roky nebyla uzavřena a dokonce ani otevřena ani jediná kapitola v žádné z kandidátských zemí. Progres je nula.“

Na druhé straně platí, že i s otevřením jakékoli kapitoly přístupových jednání musí být jednomyslný souhlas všech zemí EU a zde hrají roli některé letité spory a zájmy. Bulharsko například kvůli jazykovým sporům blokuje zahájení rozhovorů se Severní Makedonií.

Tato země je kandidátskou zemí EU od prosince 2005. Dosud ale neotevřela jedinou kapitolu přístupových jednání. „Je to dvacet let slibů ze strany EU a nic se neděje. Cesta zemí západního Balkánu do EU je do značné míry zdržována samotnou Unií,“ zlobil se v další debatě bývalý prezident země Stevo Pendarovski.

Podle něj není žádné překvapení, že za tu dobu nadšení lidí o dost kleslo. V jeho zemi se prý podpora vstupu postupně snižovala z původních 80 % někam pod úroveň 50 %. „Nevidím žádné světlo na konci toho velmi dlouhého tunelu. A bohužel v ekonomice i v demokratických hodnotách všechny země západního Balkánu klesají,“ říká.

Rusko dlouhodobě podrývá jakékoli snahy o sbližování s EU, propagandou, dezinformacemi, kybernetickými útoky i otevřenou korupcí, kdy „z Ruska přijíždějí lidé se spoustou hotovosti v kufru a odjíždějí bez ní“.

Baronka Ashtonová, někdejší britská politička a od prosince 2009 do listopadu 2014 vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, se vzrůstající frustraci nediví. „Před deseti lety bylo patrné, jak lidé v Srbsku i v Kosovu vzhlížejí k EU. Jenže tyto ani další země se ve vztahu k EU nikam neposunuly a chápu, že je to pro ně velmi frustrující.“

I český ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák připouští, že mezi kandidátskými zeměmi vidí rostoucí obavy z toho, že nakonec do EU nebudou moct vstoupit: „Mluvím se všemi: s Černou Horou, Albánií, Srbskem… A všude nespokojenost roste.“

Nepromyšlený a nepovedený přístup k rozšiřování je patrný na vztazích EU–Turecko. To mělo status kandidátské země tak dlouho (od roku 1993), až ho tahle hra přestala bavit a vydalo se vlastní Erdoğanovskou cestou a EU prakticky veškerá jednání o vstupu přerušila.

Kde se střetávají zájmy velmocí

„Od války na Ukrajině Rusko na Balkáně otevřelo novou frontu a znásobilo výdaje na šíření dezinformací a propagandy. Konkrétně – čelíme kyberútokům , hybridní válce vedené z Ruska, ale například i z Íránu,“ podotkla kosovská prezidentka Vjosa Osmaniová.

„Tam, kde nebude EU, tam bude Rusko. Rozšíření EU je v našem geopolitickém zájmu,“ shrnul to v debatě i český ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák.

„Západní Balkán nesmíme opomíjet. Je to zóna zájmu Ruska i Číny. I když ty země ještě nejsou připraveny na vstup do EU, musíme s nimi spolupracovat. I malé kroky vpřed (při práci na jednotlivých kapitolách přístupových jednání) jsou potvrzení, že jdou po správné cestě,“ doplnil.

Konkrétní zkušenosti s ruským vlivem má Moldavsko (země na severovýchodním okraji Balkánu). Mihai Pospoi, moldavský ministr zahraničí, srozumitelně popisoval, jak Rusko v jeho zemi dlouhodobě podrývá jakékoli snahy o sbližování s EU, propagandou, dezinformacemi, kybernetickými útoky i otevřenou korupcí, kdy „z Ruska přijíždějí lidé se spoustou hotovosti v kufru a odjíždějí bez ní“.

„Balkán je místo, které pořád silně žije svou historií, která má dopady na současnost. Je vidět nárůst nacionalismu, populismu a emocí.“

„Kreml cíleně útočí na již existující problémy a rozdíly ve společnosti. Rusko nechce, abychom se rozvíjeli, ekonomicky rostli, zneužívá naší závislosti na dodávkách energií. To je ten rozdíl mezi negativními a pozitivními pobídkami. Evropská unie slibuje podporu, technickou pomoc, finanční prosperitu, Rusko straší tím, že když nebudeme dělat to, co chce, vezme nám plyn a rozloží naši společnost,“ dodal.

Odrazem ruského světa na Balkáně je srbský nacionalismus. Pokud bychom v současní Evropě hledali místo, kde se na ulicích veřejně a ve velkém provolává sláva Putinovi a válce na Ukrajině, bylo by to právě Srbsko. Ostatně jedno z mála leteckých spojení, kudy se Rusové mohou do Evropy bez problémů dostávat, vede právě přes tuto balkánskou zemi.

„Srbsko usiluje o regionální dominanci a Rusko jej v tom silně podporuje. Balkán je místo, které pořád silně žije svou historií, která má dopady na současnost. Je vidět nárůst nacionalismu, populismu a emocí,“ říká bývalá chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovičová.

Část balkánských politiků prý ale o EU ani nestojí. Nechtějí, aby jim někdo koukal pod prsty, vnucoval evropské standardy, když oni mají svoje. „Řada politických představitelů zemí západního Balkánu ve skutečnosti vstup do EU nechce, i když lidé v zemi ano,“ myslí si slovinský ministr pro evropské záležitosti Marko Štucin.

Dělat oboje nejde

Je také nepochybné, že Evropská unie se za posledních dvacet let, co je i Česko jejím členem, znatelně proměnila. Směřuje k mnohem větší integraci a velkým společným závazkům a cílům jako je Green Deal… Globální konkurence zároveň roste a konkurenceschopnost EU je velkým otazníkem.

„Současný maďarský režim není kompatibilní s EU. Naštěstí zatím nemá politickou sílu a podporu na to, aby Maďarsko unii opustilo.“

Bývalý rakouský premiér Sebastian Kurz i proto v debatě upozornil, že EU má dva velké cíle, které jdou ale ve skutečnosti proti sobě: politiku rozšiřování, která přirozeně vede k vetší rozdílnosti a na druhé straně snahy o větší integraci. „Ale dělat oboje zároveň nejde,“ je přesvědčen.

Přizvukoval mu bývalý český premiér Mirek Topolánek, podle nějž by se EU měla vrátit k základním hodnotám založených na volném pohybu peněz, zboží a kapitálu a shodnout se na základních nejmenších společných principech a těch se držet.

O potřebě „reformy EU“ mluvili na Globsecu mnozí, jak přesně by ta reforma ale měla vypadat, to už méně.

Jisté je, že další rozšiřování EU má smysl jen tehdy, budou-li jednotlivé kandidátské země plnit dohodnuté standardy, uzavřou řádně všechny kapitoly přístupových jednání. To, že to není snadné, si dobře pamatuje i Česká republika.

Ani vstup do EU nicméně není žádnou zárukou, že demokratické standardy a vláda práva, k nimž se EU jako celek ještě stále snaží hlásit, přetrvají. „Současný maďarský režim není kompatibilní s EU. Naštěstí zatím nemá politickou sílu a podporu na to, aby Maďarsko Unii opustilo. Mezi lidmi má členství v EU stále podporu. Otázka je, co se stane, až zemi opustí velcí investoři jako jsou německé automobilky,“ nechal se slyšet bývalý maďarský premiér (poslední před nástupem Viktora Orbába) Gordon Bajnai.

Jak je zjevné, pověstný balkánský sud prachu je tu pořád s námi. A stejně jako dříve v historii má vliv i na evropskou budoucnost.