Jen samotný ČEZ vloni do sítě připojil rekordních 21 325 malých fotovoltaických elektráren. Pro srovnání: v roce 2021 to bylo 5870 a v roce 2020 celkem 4080. Nové elektrárny vyžadují i úpravy distribuční sítě i změnu zákonů – mimo jiné kvůli plánovanému vzniku systému komunitní energetiky, kde si lidé, ale i obce, budou moct elektřinu sdílet mezi sebou.

„V roce 2021 jsem založila Energetické družstvo vlastníků FVE, v podstatě start-up, máme nyní asi dvacet členů. Čekáme na to, v jaké podobě se zákon o obnovitelných energiích, takzvané lex OZE II a lex OZE III schválí. Zatím se počítá hlavně s pravidly pro lokální a regionální úroveň sdílení energie,“ říká Patrícia Čekanová, která působí i v čele Asociace komunitní energetiky ČR.

Na počátku byla myšlenka vytvořit energetické družstvo, které by v součtu jednotlivých malých slunečních elektráren vytvořilo největší tuzemskou fotovoltaiku. Z nápadu ale zatím sešlo. Mimo jiné proto, že klíčová novela energetického zákona, která nyní leží v Poslanecké sněmovně, nepočítá s tím, že by bylo možné elektřinu sdílet na větší vzdálenosti, napříč republikou.

Poznáte to na své peněžence

„Naší vizí je to, že budou vznikat energetická společenství lidí i samospráv, které mezi sebou budou sdílet energii na základě vlastní zúčtovací platformy a jako samostatní obchodníci s energií. Dnes se přebytky prodávají do sítě za velmi nízké ceny, komunitně by se mezi sebou dalo účtovat jednou ročně podle vzoru tys dodal mně tolik a já tobě tolik. Cenu by si určovalo samo společenství,“ vysvětluje Čekanová, podle níž bude pro proměnu tuzemské energetiky klíčové to, aby si myšlenku komunitní energie osvojily samosprávy a zejména obce.

Primárním cílem energetických společenství nemá být podle ní dosahování zisku, ale naplňování energetických potřeb; vyloučeny z možnosti vytvářet taková společenství proto mají být velké podniky a firmy již podnikající ve energetice.

Ideálem pak je, aby v družstvu byly k dispozici různé zdroje energie – sluneční, větrné, vodní či z biomasy – tak aby se vzájemně doplňovaly a vykrývaly.

Příklady ze zahraničí ukazují, že komunitní energetika dává smysl. Daří se jí například v Dánsku, kde většinu tamních větrných turbín vlastní právě komunitní společenství, či v Belgii, kde kupříkladu energetické družstvo Ecopower dodává elektrickou energii více než 50 tisícům domácností. Funkční příklady lze najít i v sousedním Německu a Rakousku. V Česku se za příklad obce, která je již nyní energeticky soběstačná, uvádí středočeské Kněžice.

„Dokážeme z obecní bioplynové stanice a spalovny dřevní štěpky vyrobit tolik tepla, kolik potřebují naši obyvatelé. Teplo jim přímo prodáváme, protože vlastníme teplovody. Dále vyrábíme i elektřinu, která v podstatě pokryje spotřebu našich 500 obyvatel. Tu ale nedokážeme prodávat na přímo, protože nevlastníme distribuční síť,“ vysvětloval už před lety starosta obce Milan Kazda.

Komunitní energetiku navenek podporuje i stát: ministerstvo průmyslu i ministerstvo životního prostředí. „Základní princip, který hlásáme, je blízkost výroby a spotřeby, chceme motivovat komunity, aby se tím vůbec zabývaly. K tomu musí být na daném místě, v obci, nějaká výroba – ať už vítr, bioplynová stanice nebo fotovoltaika – a koncový spotřebitel to musí poznat na své peněžence,“ vysvětloval na nedávné konferenci „Energetická svoboda: rok od ruské války“ ministr životního prostředí Petr Hladík s tím, že i nadále bude zaručena dodávka „tvrdé“ energie z velkých zdrojů.

„Ale bude tam bonifikace za vlastní zdroje. Když bude z jaderné elektrárny potřeba už jen 30 % spotřeby, tak za to musí být ta obec a lidé v komunitě, odměněni. A já pevně doufám, že to tak bude, v tomto smyslu také vzniká zákon OZE II,“ dodal.

Za prioritu označuje komunitní energetiku i ministr průmyslu Jozef Síkela: „Věříme, že to změní českou energetiku. Bude možné veškerou vyrobenou elektřinu sdílet mezi odběrnými místy, která budou členy energetického společenství a už nebude nutné posílat přebytky vyrobené energie zpět do sítě. Členy těchto společenství tak budou moci být například společenství vlastníků jednotek, domácnosti, obce, školy, úřady nebo například malé podniky.“

Ze střechy chalupy až domů

Již nyní sice energetická společenství mohou vznikat, k ničemu jim to ale není – zatím mezi sebou nemohou energii sdílet a od ERÚ nezískají licenci obchodníků s energiemi. To bude možné až poté, co pod správcem tuzemské přenosové soustavy ČEPS vznikne plánované Elektroenergetické datové centrum (EDC), které má sloužit k monitorování bezpečnosti sítě – když i při zapojení velkého množství i malých fotovoltaik hrozí ve slunečné dny velké přetížení, ale nabídka v síti se v každém okamžiku musí rovnat poptávce.

„Není to nic jiného než řídicí systém, kterým budeme řídit distribuční soustavy a přenosovou soustavu. Obsahuje to provozní data, kterými budeme sledovat toky elektřiny,“ komentoval to již dříve Martin Durčák, šéf společnosti ČEPS. Předpoklad dokončení EDC je nyní zhruba v lednu 2026, vyjít by mělo zhruba na miliardu korun, podle plánů by jej měl financovat stát z Národního plánu obnovy.

„Chápeme, že jde o bezpečnost energetické soustavy, ale rok 2026 je podle nás pozdě. Když toto bude, neměl by být výhledově problém sdílet energii i skrze celou republiku. Třeba si ze svých panelů na chalupě pošlete energii do městského bytu,“ podotýká Čekanová.

Očekávané výhody a úspory z komunitní energetiky pak může prodražit postoj „vlastníků drátů“, distributorů elektřiny. Ve hře je totiž vedle poplatků za distribuci i vysoký paušální poplatek za nezbytný chytrý elektroměr, či existence takzvané virtuální baterie, kde by z přebytků vyrobené elektřiny distributorům zůstávala větší část této energie.

Česko mělo podle evropské směrnice povinnost zajistit komunitní energetiku již od konce roku 2020, to se ale ani zdaleka nestihlo. Pokud novela, jíž se teprve bude zabývat vláda, projde, měla by platit od 1. ledna příštího roku. Není však jisté, nakolik je i tento termín realistický.