Média v mnoha případech nerespektují presumpci neviny a na osobu, jíž je sděleno byť jen obvinění z trestného činu, pohlížejí jako na vinného. Po případném zprošťujícím rozsudku pak jen omílají floskule o nedostatku důkazů, jako by právě nedostatek důkazů viny nebyl – ve smyslu trestního práva – důkazem neviny.

V poslední době se též stalo zvykem, označovat lidi, kteří byli zproštěni obvinění nebo jejichž trestní stíhání bylo zastaveno, za osoby mající problémy s justicí. Nestačí, že dotyční čelili třeba i několik let trestnímu stíhání za něco, co se třeba ani nestalo, ale mají mít i doživotně cejch toho, o nějž se zajímala justice.

To je taky pěknej ptáček

Jedním z nejnovějších příkladů je text internetového serveru neovlivni.cz, který přinesl informaci, že předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš „má malér“. Důvodem je skutečnost, že se v nočním centru Prahy zúčastnil uzavřené akce, na níž se setkal s různými lidmi, které server v infografice rozděluje do čtyř skupin: na politiky, vlivné právníky, vlivné v justici, a ty, které označuje jako vlivné v problémech s justicí. Z článku pak vyplývá, že právě Burešova účast na akci, na které se objevili „vlivní v problémech s justicí“ považují autoři za nevhodné.

Názory na tuto otázku mohou být různé, ale zarážející je seznam jmen, které zařazuje server neovlivni.cz za „vlivné v problémech s justicí“. Nacházíme zde jména bývalých ministrů Pavla Němce a Pavla Drobila, tedy osob, které nebyly odsouzeny, nebyly ani obžalovány, ba dokonce nebyly ani obviněny.

Jediný jejich „problém s justicí“ byly tedy úvahy médií o jejich vině, která ale očividně nikdy nedosáhla ani takové intenzity, aby existovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, a tedy k obvinění. To, že je někdo vinen, může konstatovat jen soud. Jakékoli spekulace médií ohledně viny před jeho pravomocným rozhodnutím soudu jsou nejen protiprávní, resp. protiústavní, ale též neetické a neprofesionální.

Dále v uvedené kategorii nacházíme bývalého ministra Martina Bartáka, který byl po několika letech nezákonného trestního stíhání zproštěn obvinění. Do stejné kategorie řadí autoři rovněž bývalé poslance Ivana Fuksu, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře, jejichž trestní stíhání bylo zastaveno.

Soud ho osvobodil, ale znáte to

Soudy jsou při trestních řízeních se známými osobnostmi vystaveny velkému tlaku veřejnosti a médií a referování o těchto kauzách často vzbuzuje ve veřejnosti dojem, že rozhodnutí soudu je jen formalitou, která má odrážet veřejné mínění. Jakýkoli jiný rozsudek je pak považován za selhání justice a za její neschopnost „poradit si s velkými kauzami“.

Takové zpravodajství neškodí jen obžalovanému, ale i soudnictví jako celku. Kriminalizace obžalovaného před odsuzujícím rozsudkem může zcela zničit osobní i profesní život takové osoby, i v případě, že je shledána nevinou.  Jedná se o svého druhu „viktimizaci“ – údajný pachatel trestného činu, který je obvinění zproštěn, se kvůli způsobu, jak o něm referují média, stává obětí. Je vystaven nedůvěře, podezřívání a ostrakizaci.

Popsaný postup ukazuje, že některá média princip presumpce neviny buď nepochopily, nebo ho neuznávají. Zproštění obvinění nebo zastavení trestního stíhání totiž neznamená, že se vinu nepodařilo prokázat, ale že se skutek nestal, není trestným činem a podobně. Presumpce neviny by měla pro média znamenat rovněž presumpci dobré pověsti, cti a důstojnosti podezřelého.

Pokud média označí nevinné osoby, které byly obvinění zproštěny, jejich trestní stíhání bylo zastaveno nebo dokonce nebylo ani zahájeno, za osoby „v problémech s justicí“, jsou tím porušena nejen jejich práva. Takové referování překračuje rámec novinářské etiky i obecné meze slušnosti. Novinář má získávat informace, ale vždy musí zvážit, zda jejich publikováním trvale nepoškodí nevinné.

Hlídejte, ale chovejte se zodpovědně

Dlužno poznamenat, že s respektováním presumpce neviny mají problém skoro všechna média. Existuje i judikát Nejvyššího soudu ve věci rozsudku proti vydavatelství MAFRA, a.s., který konstatoval, že pokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu.

Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu. O fyzické osobě jako o pachateli trestného činu je pak přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku.

Ústavní soud zdůraznil nezastupitelnou roli tisku v demokratické společnosti jako „hlídacího psa“, současně však připomněl i odpovědnost novináře za překročení především etických a morálních norem jeho povolání. V takovém případě musí existovat zákonná sankce, která odpovídá jak svojí přiměřeností, tak i společenskou potřebou chránit veřejný zájem sledovanému legitimnímu cíli.

Čemu pak věřit

Média hrají klíčovou roli ve formování postojů, názorů, přesvědčení a hodnot ve společnosti. Pokud se veřejnost nenaučí chápat pravou podstatu presumpce neviny, nemůže plnit trestní soudnictví svůj účel, tedy chránit společnost před skutečnými pachateli trestných činů. Pokud nabude veřejnost přesvědčení, že se mezi námi pohybují nepotrestaní zločinci, ztratí víru v trestní systém. Média hrají důležitou roli v udržování společenské soudržnosti, která bez funkčního justičního systému a jeho pozitivního vnímání nemůže fungovat.

Společnost je stále více a více založená na informacích. Z toho plyne zvláštní odpovědnost a zvláštní moc, která média mají. Pokud s ní neumějí zacházet, trpí tím celá společnost.

Autor byl deset let nezákonně stíhán.