Centrálu nadačního fondu Regi Base najdou v centru Prahy jen ti zasvěcení. Nachází se hluboko pod zemí, v bývalém bunkru civilní ochrany v Masné ulici. Stěny zdobí mimo jiné fotografie s popisem desítek příběhů lidí, kterým dosud pomohly peníze, zkušenosti, kontakty i zarputilost lidí kolem zakladatele fondu Hynka Čecha.

Na počátku, v roce 2011, byl těžce zraněný český voják speciálních jednotek Vojenské policie SOG přezdívaný Regi. Při sebevražedném útoku v Afghánistánu utrpěl v roce 2008 těžké poranění mozku a zůstal několik měsíců v kómatu. O tři roky později se stal prvním klientem nadačního fondu Regi Base. Díky zajištěné péči se rozmluvil a s pomocí speciálního robotického přístroje exoskeleton se dokázal alespoň na chvíli postavit na nohy. Postupem času se činnost Regi Base od novodobých válečných veteránů rozšířila i na policisty a hasiče.

„V současnosti pomáháme zhruba dvaceti klientům. Fungujeme tak, že se na nás obracejí sami ti lidé, respektive jejich rodiny, či kolegové. Obvykle poté, co všechno ostatní selže. Často volají příslušníci útvaru, že mají kolegu, kterému se něco stalo, a rodina si s tím už neví rady. My pak zjišťujeme, jaký je problém a jaké jsou potřeby – krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé. Každý příběh, který se podaří a zveřejní, dá rodinám naději, že není konec,“ říká Hynek Čech v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Takže kritérium pro vás není například vážnost zranění?

Kritérium je pro nás jen to, že ten člověk pracoval pro stát – jako voják, policista či hasič. Neposuzujeme to, jestli se nehoda stala v bojové zóně, během výkonu práce, nebo ve volném čase, jestli to byla jeho chyba, nebo chyba někoho jiného. My řešíme jen ten fakt, že klient má problém a to, zda jsme schopni mu pomoct. Nepřísluší nám soudit, jestli si za to třeba může sám.

Firmy, obchodníci i lobbisti

Dá se říct, že nastupujete tam, kde už selhává běžný mechanismus pomoci, ať už lékařské či jinak ze strany státu?

Tak bych to neřekl. My se považujeme za doplňkovou službu a terciální péči. Nejprve je tu samotná záchrana života, vrtulníky, ARO – a tady musím říct, že v Česku patříme v medicíně k absolutní špičce. Pak je tu nějaká následná rehabilitační péče, tam už to začíná váznout. A ten největší prostor, který my vykrýváme, je vysoce specializovaná následná rehabilitační péče pro pacienty se získaným poškozením mozku. Tomuhle typu úrazů už státní systém neumožňuje dále pomoct. My umíme zajistit robotickou péči, kmenové buňky, alternativní léčbu, speciální cvičení, máme odborníky, zkušenosti i mezinárodní dosah.

Hynek Čech, zakladatel Regi Base. Foto: se svolením Regi Base

Když tedy stát svým způsobem doplňujete, máte od státu také nějakou podporu?

Za jedenáct let naší existence jsme od státu nedostali ani korunu. Čím to je? Na ministerstvu obrany se za posledních deset let vystřídalo osm ministrů, tak jakou chcete mít koncepci? Existuje sice odbor válečných veteránů, který má mnohamilionový rozpočet i spoustu zaměstnanců a my tu práci děláme v pěti šesti lidech efektivněji a rychleji. Nastavujeme jim zrcadlo, že to jde dělat a možná je tam nějaká žárlivost. Díky nám třeba vznikl v roce 2015 při ministerstvu obrany Vojenský fond solidarity. Myslím, že se nám daří měnit pravidla, je jasné, že spoustě lidí i vadíme, protože ukazujeme, že to jde. Ale funguje to i díky široké síti partnerů, firem, obchodníků i lobbistů – lidí, kteří často nechtějí být zviditelňováni ani jmenováni.

To je škoda, protože to mne samozřejmě zajímá, kdo ti vaši podporovatelé jsou. Vždyť to jsou i hodně nákladné záležitosti: letecký speciál, léčba v USA, jako první jste v Česku koupili exoskeleteon…

Někteří se k tomu samozřejmě hlásí, podpořila nás třeba rodinná nadace Karla Komárka. Ale to je jeden z mnoha. My máme výhodu v tom, že jsme velmi transparentní, na našich stránkách najdete všechny výroční zprávy a lidé vidí konkrétní výsledky a konkrétní pomoc. Máme konkrétního vojáka, stalo se mu to a to a na to potřebujeme peníze. Ta pomoc je dohledatelná, my se tím rádi pochlubíme a vše zveřejníme.

Vy jste zmínil lobbistické cesty. Zaznamenal jsem, že jste právě těmito cestami významně pomohli k tomu, že syn jednoho policisty dostal extrémně drahý lék na spinální svalovou atrofii.

To je nejdražší lék na světě, stál 65 milionů a díky nám se zaplatil.

Jak jste to provedli? Pokud vím, angažoval se v tom prezident Zeman.

Bylo to tak, že nás před časem v Regi Base navštívila prezidentova dcera, účastnila se jedné z našich akcí. Když se na nás obrátili policisté, že jejich kolega má takto nemocného syna a jim se podařilo vybrat nějakých šest milionů, ale potřebují desetkrát tolik a čas k aplikaci se krátí, tak jsme začali jednat. A to byl ještě problém v tom, že v Česku to nebylo kde aplikovat, musel to povolit Státní úřad pro kontrolu léčiv (SÚKL). Působilo to velmi nereálně. Psali jsme dopisy předsedovi vlády, pojišťovně VZP, ale nakonec pomohlo až to, že jsme dal Kateřině Zemanové podklady, příběh toho chlapce i popis toho, jak by to šlo udělat. To byl čtvrtek, ona v sobotu jela za tatínkem do Lán a v neděli jsem viděl na Facebooku Čau lidi Andreje Babiše: „Domluvil jsem, že léky zaplatí pojišťovna.“

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Takže smetanu slízl pan Babiš?

My jsme mu poděkovali a musím uznat, že bez něj by se to asi nepodařilo. A od našich kontaktů v SÚKL vím, že to, co se jindy vyřizuje čtyři měsíce, bylo za dva dny vyřešeno a šlo to. A skutečně během 14 dní vojenský speciál ty léky přivezl, pojišťovna to proplatila a zachránilo to dětský život. Paradoxní je, že měsíc a půl poté, co tohle všechno proběhlo, přišla z VZP odpověď na původní dopis, kdy nám na dvě strany psal nějaký referent s tím, že si sice velice váží toho, co děláme, nicméně že získat platbu za tento lék je nemožné. V té době to přitom bylo dávno aplikováno. Bohužel ta míra byrokracie nám práci dost ztěžuje. Spousta věcí na Západě už funguje a tady to nejde prosadit, protože se tím nikdo nechce zabývat, je to práce navíc, nikdo se pod to nechce podepsat…

Asi by ale i pro vás bylo příjemnější, pokud byste nemuseli používat nestandardní metody, kdy něco zařídíte bokem, přes prezidentovu dceru…

To je těžké. Stát každé čtyři roky obmění po volbách svoje struktury, přicházejí noví lidé, nové způsoby a my se celou dobu snažíme pomáhat lidem, kteří se na nás obrátí. Často právě poté, co zjistí, že stát už jim nepomůže.

Na pomoc Ukrajině

Napadá mne, trochu cynicky, zda současná válka na Ukrajině nemůže vaší činnosti pomoct. Že stát, politici uvidí, že tu jste a že pomáháte, nyní konkrétně rozjíždíte pomoc pro zraněné ukrajinské vojáky.

Fotografie z výstavy, jíž organizace Regi Base představovala některé z lidí, kterým pomohla. Foto: se svolením Regi Base

Ono to není až teď. Nás už v roce 2017 oslovilo ukrajinské ministerstvo obrany s žádostí o pomoc zejména v oblasti rehabilitační, robotické oblasti. Podepsali jsme tehdy dohodu s oddělením válečných veteránů a v roce 2018 jsme přivezli první dva zraněné ukrajinské vojáky z války na Donbasu. Ovšem na sociálních sítích jsme poté zaznamenali dotazy, proč jako česká nadace pomáháme ukrajinským vojákům… Každopádně jsme si mysleli, že se tím rozjede větší spolupráce, financování přislíbil i tehdejší prezident Ukrajiny Porošenko, ale to se nestalo.

Peníze nepřišly?

No, nepřišly. Ony asi někam odešly, ale k nám – na pomoc obyčejným klukům – nedoputovaly. Asi tehdy na Ukrajině zafungovaly tamní oligarchické struktury, nebudeme si nalhávat, že to tak nebylo. Každopádně nepřišla ani koruna. Teď se situace opakuje v tom, že nás opět oslovili, ale tentokrát jsme peníze na tu léčbu zajistili sami.

Odkud?

Jde o peníze od soukromé české firmy, která se tím nechce předem chlubit, ale podle darovací smlouvy jí samozřejmě musíme vše spojené s léčbou doložit. Máme dva konkrétní vojáky s vážnými zraněními nohou. Oba jsou zatím na Ukrajině v nemocnici, přijde nám lékařská zpráva, dokumenty, my jim naopak dáme pozvání, které oni musejí doložit své vojenské správě. Je to hodně byrokratická záležitost. Čekáme teď na to, až ukrajinská strana připraví propouštěcí papíry. Protože platí, že buď utrpíte tak fatální zranění, že vás z armády vyřadí a pak už je jak voják nezajímáte, nebo je tu pravděpodobnost vyléčení a propustka na opuštění území Ukrajiny je pouze dočasná.

My jsme kompletně připraveni, personálně i kapacitou, máme zajištěnou dopravu, pojištění, léčit se mají v Darkově, kde už personál i nastudoval jejich lékařské zprávy tak, aby léčebný plán byl co nejefektivnější. Nejde o to, aby si sem někdo přijel do lázní odpočinout, ale aby se jako vojáci dostali opět do kondice.

Vytipováno máme dalších pět šest vojáků přes velvyslanectví, ukrajinské ministerstvo obrany i naši pobočku Regi Base Ukrajina a pracujeme na tom, abychom je dostali do českých rehabilitačních ústavů. Ukrajinská strana doveze vojáky na polsko-ukrajinskou hranici a tam si je přebereme a odvezeme do Darkova. Reálně by mohli dorazit někdy první druhý týden v srpnu.

České úřady se v tom nějak angažují?

Spolupracujeme s bezpečnostními složkami, které pochopitelně zajímá to, kdo sem takto přijede a my všechny potřebné informace samozřejmě poskytujeme. Takže to není žádná hurá akce, že si nějaký soukromý subjekt přiveze válečníky z bojové zóny.

Kolika ukrajinským vojákům byste podle vás dokázali pomoct, pokud by vše šlo ideálně?

Oficiálně se přiznává, že jen počet zraněných ukrajinských vojáků je 800 denně, osobně si myslím, že to číslo může být i dvojnásobné. Všem samozřejmě pomoct nemůžeme. Ale dokázali bychom – pokud by byly k dispozici příslušné finance – tady poskytnout péči realisticky zhruba 260 vojákům. Snažili jsme se do toho vtáhnout i velvyslanectví Ukrajiny v České republice, které tady úspěšně mezi lidmi vybralo skoro dvě miliardy korun na nákup zbraní. Napadlo nás, že by část peněz mohla jít právě na léčení vojáků, ale dostalo se nám odpovědi, že je to určené jen na zbraně.

Trochu mne zaráží, že na nějaký zdravotní fond nemyslí. Je jistě v zájmu ukrajinské armády, aby se jim do služby vraceli lidé, kteří mají bojové zkušenosti, jsou to profesionální vojáci, protože ty nakoupené zbraně také musí někdo obsluhovat. Troufám si tvrdit, že jsme díky svým zkušenostem a kontaktům jediní, kdo by to v České republice dokázal realizovat. Profitovali by z toho všichni. Nakonec i česká rehabilitační zařízení by se mohla hodně naučit o válečných zraněních.

Jak byste v Regi Base pohlíželi na české dobrovolníky, pokud by na Ukrajině utrpěli zranění? Pomohli byste jim i bez toho, že by měli punc válečného veterána tak, jak o tom mluví zákony?

Myslím, že mezi dobrovolníky, co na Ukrajinu šli, byli či jsou hlavně bývalí vojáci. Takže je to tak, jak jsem říkal na začátku – pokud i dříve sloužil českému státu, pomůžeme mu, protože nezkoumáme to, jestli se mu něco stalo při večerním grilování, nebo v Afghánistánu, nebo na Donbasu.

Vy sám nejste voják. Jak jste se vlastně k pomoci novodobým válečným veteránům dostal?

Když jsem sám hledal vhodnou péči pro rodinného příslušníka v rámci zajištění rehabilitační péče při poškození mozku, procestoval jsem skoro celý svět – od Izraele, Ruska, Kanady či USA a zjistil jsem, že všude funguje něco, ale ne všude všechno umějí. Znalosti, které jsem načerpal, jsem využil při pomoci prvnímu klientovi Regimu, po němž se jmenujeme. S ním jsme v roce 2011 odletěli do Oděsy a pak do sanatoria na Krym, kde mu během sedmi týdnů hodně pomohli, rozmluvili ho. To byly první kontakty, které se pak postupně nabalovaly. Pro mne je to práce na plný úvazek. Cílem a absolutním snem by bylo mít vlastní špičkovou rehabilitační kliniku.

Máte pobočku v Gruzii a na Ukrajině, tedy v zemích, které zažily, respektive zažívají ruskou agresi. To asi není náhoda?

Takhle jsem se na to vůbec nedíval. Vlastně mne to ani nenapadlo. Oni prostě znají naši práci a těší nás, že někdo chce využít našich zkušeností.