Kdyby vláda naslouchala, mrtvých bylo méně a ekonomika v lepší kondici, říká Daniel Prokop
Problémy s nedostupným bydlením, rozdíly ve vzdělávání nebo třeba fakt, že v exekucích je v některých regionech 25-35% lidí v produktivním věku, se v důsledku týkají celé společnosti. Sociolog Daniel Prokop se těmto tématům dlouhodobě věnuje a nabízí řadu konkrétních řešení, která se sice leckomu nemusí líbit, ale rozhodně má smysl o nich přemýšlet. Nejen před volbami.
Sociolog Daniel Prokop je členem Národní ekonomické vlády, majitelem výzkumné agentury PAQ Research a také autor oceňované knihy Slepé skvrny „o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti“. Stojí i za projektem „Život během pandemie,” který mapuje změny v sociálním chování Čechů od začátku pandemie koronaviru.
„V našem výzkumu je vidět obrovský pokles pracovní doby a omezení práce, což bylo na jaře 2020 z velké části ještě finančně nekompenzované. Dopadlo to hlavně na dohodáře a OSVČ. Práce v Česku je poloprekarizovaná, což umožňuje zaměstnavatelům omezit část výdajů. Hlavně na dohodáře a „ičaře“, kteří v Česku pracují občas jako zaměstnanci. To umožňuje flexibilitu, která sice krátkodobě dopadne na životní úroveň lidí, ale neodrazí se v nárůstu nezaměstnanosti,“ říká v rozhovoru pro ekonomický podcast MakroMixér (připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš).
Ten problém časem vyplave
Řekl jste, že práce u nás je „poloprekarizovaná“, můžete to vysvětlit?
Jde o to, že hodně lidí pracuje jako OSVČ, i když jsou reálně v závislých zaměstnaneckých pozicích. Myslím, že není dobře vyčíslené, jak velká část společnosti to je, a je to společné některým zemím východní Evropy a Středomoří. Máme také jeden z největších rozdílů zdanění zaměstnanců a OSVČ v Evropské unii a i přes různé nevýhody se to OSVČ finančně obvykle výrazně vyplácí. Asi sedm procent zaměstnanců pracuje jen na dohody, nebo rovnou dostávají peníze na ruku, a jsou tak v jistém segmentu šedé ekonomiky. Tím se vykrývá naše vysoké zdanění práce. Lidé tím také pracují za menší mzdu, je možné je snadno propustit a ještě se to neodrazí ve statistice nezaměstnanosti. Kvůli tomu také nevidíme ekonomické dopady na konkrétní lidi a rodiny. Žijeme v pocitu, že se nic neděje, jenže ono to časem najednou někde vyplave.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Statistiky a realita jsou často dva různé světy. Třeba pohostinství a hoteliérství není ani náhodou tam, kde před krizí, na druhou stranu obor IT proplul celým covidem naprosto nerušeně. Jsou tu zásadní rozdíly a je vidět pokračující trend nárůstu lidí, kteří sice nejsou vyloženě chudí, ale jsou opravdu nízkopříjmoví a pracují třeba za 40-70% mediánové mzdy. Je to trend, který se ještě dál vyostří?
Narostl počet lidí, u nichž jsme zaznamenali omezení práce a nárůst chudoby, i když třeba jen těsně nesplňují kritérium příjmové chudoby, což je do 60% mediánového příjmu domácnosti, a zároveň nemají úspory. Ohrožená část lidí byla hlavně ve službách, kde je často nestabilní pracovní pozice a byl tam i největší přímý úder covidových restrikcí, a tak i největší ekonomické dopady.
Zajímavé je, že to mělo vliv i na vývoj pandemie. Lidé, kteří nejsou chráněni na trhu práce a nemají nemocenskou, tedy OSVČ a ti, co pracují na podlimitní dohody, nejevili ochotu se testovat, nechodili na nemocenské a do karantén. To také do jisté míry vysvětluje, proč s covidem nejvíc prohrála právě postkomunistická Evropa a Středomoří. U nás je společná ta prekarizace práce, nestabilita, která vás nechrání jako v případě zaměstnanců. Myslím si, že to může souviset i s regionálním šířením covidu v České republice. Ta ohniska byla na Tachovsku, Karlovarsku a v oblastech, kde jsou odštěpné závody a agenturní pracovníci. Takže šíření epidemie může souviset s podobou české ekonomiky. Souvisí to i s tím, že Češi nemohou tolik chodit na home-office. Ten sice u nás narostl, ale možnosti jeho využití jsou v naší průmyslové ekonomice omezené.
V tomto smyslu se asi nic moc nezměnilo, myšleno směrem do budoucna. Pokud nás tedy překvapí nějaká nová vlna, tak to s ohledem na to, co říkáte, dopadne dost možná stejně jako vloni.
Nepochybně existuje souvislost mezi podobou ekonomiky a dodržováním opatření. Nejen v ochotě se nechat testovat a v tom jít na nemocenskou, ale také v tom, že největší odpor vůči opatřením byl právě mezi lidmi, kteří ekonomicky utrpěli v oblasti služeb, obchodu a podobně. Na jedné straně jsou ideologičtí odpůrci, na straně druhé je tu ale i velká skupina, která prostě ekonomicky utrpěla, a proto vzdorovala. Na tom se ukazuje, že kompenzační opatření měla smysl i z epidemiologického hlediska, což podle mě vláda dlouho podceňovala.
Exekuce destabilizuje rodiny, všichni jsou rezignovaní, výrazně zaostává i vzdělávání. V chudších regionech asi šestina lidí nedokončí střední školu nebo učňák. Místo absolventů učňáků tu je najednou skupina mladých lidí úplně bez kvalifikace.
Mimochodem, opět jste použil to slovo prekariát. Můžeme si ho přeložit jako „proletariát v prekérní situaci“?
Prekariát se vyznačuje nestabilitou pracovních podmínek. Mohou to být i lidé, kteří mají nějakou krátkou dobu relativně vysoký příjem, ale nestabilní. Asi bych tam ale neřadil živnostníky v oboru IT, ale spíše agenturní pracovníky a do jisté míry i lidi, kteří pracují hodně na dohody a jsou v exekucích, takže mají příjmy na ruku. To je relativně velká část českých pracujících a exekuce to vše ještě komplikují.
Jak to tedy vypadá s počtem lidí v exekuci během pandemie? Podle čísel, co jsme dohledali, je tu jistý pokles, ale stále je to nějakých 850 tisíc lidí, což je pořád hodně.
V exekucích byl skutečně pokles. Teď jsou dokonce odhady na nějakých 760 tisících, takže od roku 2017 je to o nějakých sto tisíc méně. Je to ale dané hlavně tím, že z exekucí vypadli lidé, kteří měli jen jednu. Naopak stagnuje počet lidí s mnohonásobnými neřešitelnými exekucemi, kdy mají čtyři až pět exekucí a už si zvykli operovat v té pololegální šedé ekonomice. To se moc nemění.
Po letech konjunktury jsme byli schopni trochu osekat skupinu lidí, kteří byli schopni svou situaci vyřešit, ale to jádro 400 až 500 tisíc lidí, kteří to sami nevyřeší, zůstává. Otevřel se trochu i systém oddlužení. Zjemnily se některé podmínky, ale pořád do oddlužení chodí málo lidí. Za poslední rok to bude nějakých 30-35 tisíc, místo původních dvaceti tisíc.
I po legislativních změnách, které měly pomoct, tedy platí to, že lidé, kteří jsou v exekuci, mají malou motivaci s tím něco dělat?
Myslím si, že podceňujeme jednu věc. Část expertů se zaměřuje na to, aby oddlužení bylo na tři roky a byl tedy jasnější jeho konec, jenže je velká část lidí, kteří neví o tom, že je nějaké oddlužení vůbec možné. Neví, jak se přihlásit, nechtějí platit za nějaké zpracování návrhu. Bariéry jsou tedy už na začátku, jak znalostní, tak motivační. Víc, než by asi člověk čekal, by pomohlo, kdyby se všem dotčeným poslal vysvětlující dopis. Což by myslím pomohlo i při vakcinaci proti covidu, u níž stále hodně lidí váhá: kdyby všichni dostali dopis od VZP. My podceňujeme to, jak jsou lidé odrazeni už samotnou neznalostí, což se jen zhoršuje v kombinaci s absencí vlastní motivace.
Jak „vyrábět“ rezignované lidi
Exekuce mají zjevný ekonomický dopad na některé regiony, kde je skoro 20% práceschopné populace v exekučním řízení. Jaký to může mít odrazující dopad na zahraniční investory, ve chvíli, kdy tato pracovní síla není oficiálně zaměstnatelná?
Hodně lidí má třeba čtyři až pět exekutorů a pro zaměstnavatele není administrativa spojená s těmito zaměstnanci vůbec jednoduchá. To jsou o stovky hodin práce měsíčně navíc. To může odrazovat i mezinárodní velké firmy, ale zejména je to velmi zatěžující pro malé firmy, které by tam mohly vznikat. Administrativa se mzdami, když vám tam přibude za každého člověka řízení šesti exekutorských úřadů, je opravdu náročná.
Druhá věc je, že tito lidé preferují platby na ruku a nejsem si jistý, jestli třeba firmy jako Škodovka chtějí platit lidem takto neoficiálně, to si asi nemůžou dovolit. Třetí věc je, že lidé v exekuci nejsou nijak motivováni ke kariérnímu růstu, nereagují na zvýšení mzdy, protože velká část z ní jde stejně exekutorům. To všechno může odrazovat investice do regionů.
Celkem máme asi devět procent dospělých lidí v exekuci, ale u lidí mezi 25 až 65 lety je to nějakých 15%. V těch nejchudších regionech je to 25-35% pracovní síly, což už je opravdu veliký podíl. Destabilizuje to rodiny a vytváří to prostředí, kde nezažijete úspěch, všichni jsou rezignovaní, a tak výrazně zaostává i vzdělávání. Exekuce u rodičů vysvětluje nějakých 50% vzdělávacích problémů. To vede k tomu, že v těchto regionech asi šestina lidí nedokončí střední školu nebo učňák. To zase omezuje na trhu práce absolventy, které by firmy potřebovaly. Místo absolventů učňáků tu je najednou skupina mladých lidí úplně bez kvalifikace.
Podařilo se nám prosadit, aby na jaře bylo součástí řešení epidemie testování ve firmách a vyšší nemocenská, aby se zabrzdilo šíření viru na pracovištích. Navrhovali jsme to už od října. To pětiměsíční zpoždění stálo život docela dost lidí a i ekonomické ztráty.
Ve své knize Slepé skvrny píšete, že jsou odhady, podle nichž odpovídá šedé ekonomice suma až 500 miliard, což je tedy obrovské číslo, k němuž jste i vy sám vyjádřil skepsi. Ale i kdyby to bylo výrazně méně, pořád to je nezanedbatelné. Co to tedy vypovídá o stavu české ekonomiky?
Zmíněných 500 miliard je extrémní odhad. Ale v našich průzkumech mezi pracujícími lidmi, kteří jsou v exekucích, nám lidé přiznávají, že mají příjmy na ruku a nebo nějak na černo. Ztráty, které to působí na odvodech a daních, jsou nezanedbatelné a je to pořád jen malá část šedé ekonomiky. V té se ztrácí mnohem víc a řešit to je lepší cesta než takové ty mediálně oblíbené úspory typu propouštění úředníků.
Téma, které v poslední době hodně rezonuje i rozděluje společnost, je bydlení. Dostupnost vlastnického bydlení, pokud jde o ceny, je u nás jedna z nejhorších v Evropě. Na průměrný byt 70m2 je třeba kompletně vynaložit – statisticky – přes třináct ročních platů. Sice je to do značné míry spíš problém slabé nabídky, ale určitě i poptávka dělá své. Vidíte vy nějaký recept, jak na to jít, jak zlepšit dostupnost bydlení?
V bydlení vidím dva základní problémy. Jeden je zmíněná nedostupnost a druhý je sociální bydlení. To, že samoživitelky končí v azylových domech; to jako sociolog řeším více. Problém je i to, že i nájemní bydlení je u nás relativně drahé, a ořezává hodně peněz z platu. Když se odečtou náklady na nájem, tak čas, kdy si průměrný pracující může vydělat aspoň na 20% z hypotéky, je velmi dlouhý a třeba v Praze v podstatě nedosažitelný.
Je to silné politické téma, ale řešení je velmi komplikované. Myslím, že musí zahrnovat stranu nabídky, zjednodušení stavebního řízení, výstavbu obecních bytů, ale i zjednodušení příměstské dopravy, aby víc lidí mohlo bydlet mimo Prahu s jednoduššími náklady na dopravu. Může to zahrnovat i daň z nemovitosti. Nemám iluze o tom, že daň sama o sobě může nějak zlepšit bydlení, ale jsou třeba studie z Francie o tom, že daň z prázdných nemovitostí uvolní na trh zhruba 13% těch prázdných bytů. To sice je nějaký efekt, ale je to zároveň administrativně složitá a politicky nebezpečná daň. Na druhou stranu někde musíme vybrat peníze na to, aby se dal uvolnit potenciál, že budou mít na nájmy chudší lidé, kteří na vlastnické bydlení nikdy mít nebudou. A to je nutné hledat i v majetkových daních.
Na jedné straně je tu problém slabé výstavby, na straně druhé tu byl přesun části bytového fondu do krátkodobých nájmů, hlavně v případě Prahy a některých jiných center. Co myslíte, že bude s těmi odhadem deseti až dvaceti tisíci byty, které byly v Praze na krátkodobé pronájmy. Budou na prodej nebo k dlouhodobým nájmům?
Určitě by to bylo dobré. Dlouhodobé nájmy jsou v Česku výrazně podceněné. Myslím, že bychom měli spíše hledat daňové pobídky, jak podpořit nájmy. Třeba snížení daně z pronájmu, nebo nějaké incentivy na podporu nájemního bydlení, protože to vlastnické je v Česku jednak velmi hodnotově zakotvené a zároveň je i daňově podporované.
Určitě bych nepodporoval dotace na vlastnické bydlení, protože to by vytvořilo jen další vychýlení trhu a mělo by spíše negativní efekty. U nízkopříjmových je problém výše nájmu a pak je tu specifický problém hlavně u samoživitelek – nájemní kauce, kdy na jejich splacení často nemají. Tam vidím prostor, aby stát pomáhal lidem udržet se v komerčním bydlení. Je to výrazně levnější, než poté platit azylové domy za 25 – 30 tisíc měsíčně. Prostě jim pomoci s dvouměsíční kaucí.
Země, kde vypadly miliardy
Nepřijde vám, že ekonomika, tím spíše takto konkrétně pojatá, není tak velké téma, jak by si zasloužilo teď v předvolební kampani?
Mám pocit, že se to vyprázdnilo tím, jak minimálně dvě hlavní strany, tedy ANO a SPOLU, navrhují program, který má deficit 200 až 250 miliard. Tím skončila veškerá diskuze o tom, jaké daně zvyšovat, jak racionálně měnit daňový mix. Zároveň se ani nemůžete moc bavit o výdajích, protože prostě všichni ví, že sice můžeme říct, že 5,6 % HDP půjde na školství, ale že v kontextu navrženého rozpočtu je to nereálné, takže budeme rádi když se to udrží tak, jak to je.
Ten fiskální populismus, který převládl, zablokoval tedy jak debatu o daních, tak debatu o výdajích. Myslím si, že nemůžete udělat daňové změny za mínus 120 miliard, to jsou ty, na kterých se vedle vlády podílela i ODS, a potom ještě říct, že se zruší dva procentní body ze sociálních odvodů, že procento půjde na důchody rodičů, sníží se zdanění rodičů, že budou mít daňové prázdniny a zároveň se zvýší výdaje na obranu a vzdělávání asi o 60 – 70 miliard. To byste pak musel přijít s hodně velkými úsporami jinde. To by se třeba muselo sahat na rodičovské či důchody a to by byly velmi neoblíbené věci.
Vy jste nadále i člen Národní ekonomické rady vlády. Jaká je – z vaší zkušenosti – ochota politiků naslouchat argumentům a datům, když je máte podložené nějakými fakty a promyšlenými dopady?
Když to reflektuji zpětně, tak třeba antivirus C se podařilo zlepšit i na základě našich analýz o tom, jak to funguje v zahraničí. Podařilo se podle mě správně nastavit i daňovou vratku tak, že tam vznikl strop, aby se nedaly uplatňovat velké ztráty z předchozích let. To mohl být velký průšvih. Podařilo se prosadit i to, aby na jaře bylo součástí řešení epidemie testování ve firmách a vyšší nemocenská, aby se zabrzdilo šíření viru na pracovištích, což jsme mimochodem navrhovali už od října. To pětiměsíční zpoždění stálo život docela dost lidí a i ekonomické ztráty.
Snažili jsme se v NERVu ovlivnit i změnu superhrubé mzda, měli jsme návrhy a analýzy, jak to udělat. Šlo by o méně nákladnou reformu, která by pomohla těm nižším příjmovým skupinám, ale tam od politiků nebyla jakákoliv ochota naslouchat. Myslím si, že v tom byl politický pragmatismus: snaha ANO vyjít vstříc skupinám, které jsou volebně důležité, a také vytvoření tlaku na ODS, aby se k tomu přidala a vlastně si zničila fiskální politiku v roce před volbami.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihu
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Lež má vždycky náskok, vznikne hned. Pravda potřebuje čas, říká vědec
Vyšetřování poválečného masakru v Postoloprtech byla jen kamufláž, říká učitel Petr Zemánek
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
28 komentářů
Z hlediska pandémie bylo velice špatné, když Babiš před rokem zrušil protipandemická opatření navrhovaná epidemiology, ale ještě mnohem horší bylo, když opoziční strany nepovolily vládě prodloužit mimořádný stav a tím i nezbytná protipandemická opatření a to v době, kdy na koronavirus umíraly stovky pacientů. Zajímalo by mne kdo takto nezodpovědným stranám může dát svůj hlas.
Pandemická opatření jsou vázána na pandemii a covid parametry pandemie prostě nesplňuje.
Naskakujete na rozšířenou Babišovu propagandu o tom, že opoziční strany nepovolily vládě prodloužit mimořádný stav. Uvědomte si, že vláda je sice formálně menšinová, ale celou svou existenci se opírá o podporu komunistů a s touto podporou většinu má. Takže jaké opoziční strany? Pokud jste přesvědčen o tom, že by mimořádný stav situaci zlepšil (o čemž lze úspěšně polemizovat, protože jsme měli v podstatě nejpřísnější a nejdelší protipandemická opatření na světě a stejně jsme dopadli dost nelichotivě), pak nadávejte především na vládu, potažmo na komunisty. Vinit z tohoto stavu opozici je nelogická a chybná úvaha.
Je otázka, jestli ten lockdown pomohl, nebo naopak uškodil. Obávám se, že spíš to druhé.
V tom s vámi naprosto souhlasím.
Kdyby tady byl socialismus a státní vlastnictví, byli bychom nejbohatší země Evropy a bez dluhů. Před 30letyjsme byli hospodářská veelmoc a uměli jsme vyrobit vše od špendlíku až po lokomotivu, včetně letadel a lodí, měli jsme svou námořní flotilu a náš textil jsme exportovali do Asie. Úroveň zdravotnictví nám všichni záviděli. Dnes jsme kolonií a montovnou, oblékáme se u asiatů a jíme hnusný druhořadý odpad z Německa. Už ani tomu cikánovi nebo černochovi nemůžeme říci, že je cikán nebo černoch. To jsme to dopracovali, bída a hlad, kam oko dohlédne a k tomu neskutečný dluh. To cinkání nás přišlo pěkně draho!!!
Škoda, že s výrobou hajzlpapíru byl tenkrát problém.
A nejen hajzlpapíru. Když člověk něco potřeboval, musel to SHÁNĚT nebo vystát frontu. A o jižních mořích jsme si mohli jenom nechat zdát. Aby dnes člověk byl ve srabu, musí být ukázkový blb.
… no právě a proto v novém systému je všeho dost, máme tady přehršli exekutorů a politologů a neziskových organizací, které jsou všem občanům jen a jen ku prospěchu… A to nám za socialismu také chybělo a právě proto jsme pro to také prahli (tedy někteří)… A ještě lidská práva máme neskutečně narovnané, že můžeme (někoho) poučovat…
Jen škoda, že tohle jsou je fantasmagorie „hnusného druhořadého komunistického odpadu“.
Bída a hlad kam oko dohlédne? To si děláte legraci, že?
Za zásadní problém považuji skutečnost, že Indie s 10% proočkovaností populace srazila pomocí Ivermectinu úmrtnost na 1 člověka na 10 milionů obyvatel za 6 dní. (Schválně jsem to přepočítal takto, aby se do dalo bez dalších kejklů porovnat s ČR.) Přitom skuteční odborníci na to upozorňovali a byla už víc než před rokem k dispozici data z afrických a jiných zemí, kde bere populace Ivermectin (nebo jeho analogy) průběžně, jako prevenci proti parazitům.
Očkování prokazatelně moc nepomáhá, i po druhé dávce je spousta očkovaných (desítky procent) bez účinné hladiny protilátek i bez buněčné imunity. To samé se děje i po prodělání onemocnění, takže představa že to vylepší třetí (čtvrtá, pátá, šestá …) dávka je prostě mimo realitu. Opět, odborníci (skuteční) tohle věděli opět už asi před rokem.
Problematické je i očkování dětí a mladistvých (kteří navíc mají v případě onemocnění výrazně lehčí průběh), protože pokud se objeví (třeba) za dvacet let nějaká usmrcující komplikace na některé vakcíny (zcela jistě není tato možnost stoprocentní, ale není ani naprosto nulová), tak se jí významná část očkovaných důchodců nedožije, a ten zbytek přijde o relativně malou část života, zatímco vlna úmrtí mezi 30 a 40 roky věku … To samé je i očkování těhotných, případně kojících (část protilátek dostává dítě od matky kojením, vstřebávají se hlavně v ústech).
Covid není ebola, u níž je smrtnost kolem 70 %, a proto je riziko z málo zkoušené vakcíny u ní přijatelné. A to ještě zlí leč dobře informovaní jazykové soudí, že vakcína proti ebole byla vyvinuta a vyzkoušena už před delší dobou a onen „vývoj vakcíny“ během poslední velké epidemie spočíval v jednání s vojáky, aby ji vytáhli z armádních skladů. A abych těm vojákům nenasazoval psí hlavu: Oni tu vakcínu měli nachystanou pro případ nějakého masového teroristického útoku tímto virem a teď je více-méně jasné, že pokud takový bude proveden, tak nebude použita ebola (proti níž je vakcína), ale něco jiného, proti čemu vakcína v armádních skladech možná není.
Tedy bohuźel se obávám že zrovna ta rada mnohem driv masově povinně testovat ve firmách by príliŠ nepomohla, jak se pak ukázalo, když se prováděly, tak těch takto zjiŠtěných nakažených bylo minimum. Ta zásadní chyba byla ve Špatném trasováni, nedarilo se dohledávat klustery a pohyby nakażených od jednoho k dalŠim.
Tudíž s touto zkuŠeností, asi tak nejlepŠi reŠení by bylo naridit povinne vsem používat aplikaci typu eRouska k rychlê identifikaci blízkých kontaktů s nakaženým – ale pozor, jako výměnu za to, żádná dalŠí omezení, żádné lockdowny. žádné zavrené śkoly provozovny obchody, mnohem menŠí počet testovaných a lidí v preventivní karanténě. Nestálo by to za to? No, pokud se někdo bojí że by ho soudruh stát Šmíroval, tak tu możnost uż má dneska i bez toho..
E-rouška byla opakovaně zneužita a lidé k ní ztratili důvěru. Excesy prosazovatelů roušek a lockdownů (mj. jistá hospoda na Vyšehradě) taky udělaly svoje. Prostě lidé, kteří toto prosazují se presentují (a sami) jako naprosto nedůvěryhodné osoby. BIS už dávno měla profilcovat pohyby na jejich kontech + jejich rodinných příslušníků široko daleko.
Tak za prvé, nepamatuji se, že by se někdy publikovalo, že by by e-Rouska byla zneužita. Jistě, teoretické úvahy a značná nedůvěra tu byla. Nicméně, co se pamatuju, verze 2 vydaná na podzim vůbec údaje o poloze neukládala, aniž někoho „sledovala“, ale „pouze co ukládala byla informace o kontaktu s nakaženým, nic víc. I toto by v podstatě stačilo a hodně, pokud by ovšem platila ta druhá strana rovnice, kterou jsem uvedl, totiž bez takto zjištěné informace o kontaktu s nakaženým, žádné lockdowny, žádné zákazy, žádné testy a ani karantény. žádné zákazy vycházení. Potom by to za to stálo? Ono totiž, jestliže příkazem státu při vyjímečném stavu sedíte zavřený doma a nesmíte stejně nikam, tak je Vám ta svoboda že „Vás stát při tom sezení doma ještě nesleduje prakticky k …..:))))
Jo – vlastně prosím, na závěr, nepleťte si prosím sledování s pomoci eRousky se sledováním přímo mobilu dotyčného, to totiž soudruh stát může udělat (přes operátory i jinak) i bez toho :)))))
Je naivní si myslet,že se tento systém změní vůlí poslanců.Lítá v tom tolik peněz,že se i zákony přikloní vždy na stranu exekutorů a všech profitujících z dluhové pasti.
Nezávidím lidem v exekuci systém,který z nich udělal otroky v demokracii.
Ve Francii změnili před pár lety podobný systém velice rychle poté, co pár zoufalců své exekutory postřílelo. Faktem je, že ti naši jsou tak stupidní, že čekají na to, až se něco podobného stane i jim. Prostě schopnost poučit se = čistá nula.
Mimochodem, co se týče historické zkušenosti, sluší se taky připomenout jak dopadl pokus „Maggie“ Thatcherové o zavedení daně z hlavy na počátku devadesátých let . Ve Skotsku vypukla prakticky občanská válka a zorgnizovaly se oddíly Anti-Poll Tax Unions (APTUs) které silově bránily občany před zásahy vládních úřadů a exekutorů při výběru těch daní.
A vzhledem k tomu že se masové demonstrace děly i v Anglii (a lidé už se tam zcela otevřeně rvali s policajtama), tak nezbylo než Železné lejdy rezignovat, a to tedy úplně, tímto politicky skončila.
To jen pro přípomínku, že to jde a že jde takto ten občanský potenciál se dá takto využít. Takže i v tomto by stálo zanalyzovat, proč se toto u nás neděje, nebo nejde..
To pamatuju, když jsem byl na začátku devadesátek v GB na letní škole, že i univerzitní činovníci měli na autech lepicky „Anti Poll Tax“ .
Interview, které mnoho vysvětluje. Bohužel, po jeho přečtení nezbyde čtenáři nic jiného než přesvědčení, že si Češi nedovedou vládnout, hromadí-li takové chyby bez snahy o důkladnou nápravu. Nebo snad existuje volební program nějaké strany počítající s nápravou v tomto směru nastíněnou s argumenty uvedenými v tomto rozhovoru nebo podobnými? Pan Prokop uvádí příčiny vysokého počtu zbytečně mrtvých na covid-19 v ČR: hloupost českého obyvatelstva, specielně finanční negramotnost, v kombinaci s tvrdým exekučním zákonem. A to platí až po nejvyšší patra státu, protože primárním úkolem vlády, parlamentu by měla být ochrana státu a jeho obyvatel.
Vyvodit z obsahu článku, že je české obyvatelstvo hloupé (tedy hloupější než jiné) a že si nedokáže vládnout, to chce mít v sobě opravdu nepotlačitelnou nenávist. My jsme jediní na světě s podobnými problémy, že?
No, pokud se na to ptáte, tak samozřejmě žádný takový konkrétní a již připravený program neexistuje. U nás totiž neexistuje to co v Anglii, totiž systém stínových vlád. Což tedy značí že ta nejsilnější opoziční strana má po celou dobu v opozici připravený a dohodnutý tým lídrů kteří se stanou ministry, a ti po celou tu dobu v opozici se svými odborníky, nikoliv jen navrhují mlhavě, ale již sepisují konkrétní, podrobné řešení problémů. Takže, pokud pak vyhrají volby, zasednou na ministerstva, vytáhnou ty návrhy z kapsy a může se to spustit.
Zatímco u nás, no řekněme že se napřed bude dohadovat vládní koalice, pak se v rámci ní budou navrhovat a dohadovat různá jména ministrů pro konkrétní rezorty, tito lidé o svém resortu nevěd´í ani páru, takže se budou řadu měsíců „seznamovat“, potom vytáhnou z volebního programu nějaký slip, ten se pak bude další dlouhou řadu měsíců politicky projednávat, než z toho vyjde legislativní návrh zákona, který se možná za další rok protlačí parlamentem – j
Jenže, pozor, ty konkrétní nutné podrobnosti tam stejně nebudou, ty se budou další měsíce projednávat a
vytvářet na ministerstvu jako prováděcí vyhlášky k zákonu. Sumasumárum, je to proces na dlouhou řadu let, který je nepoužitelný na řešení větších aktuálních problémů, jako je třeba covid.
Jenom poznámku k exekutorům – jsme jeden z mála států, kde jsou exekutoři „soukromí podnikatelé“. Jsou placeni procentuálně z částky, kterou vymáhají. Je snad jasné, že je bude zajímat částka co nejvyšší. Dovedete si představit, že by podobně fungovali třeba soudci? To by justice vypadala… Dokud nebude exekutor státní zaměstnanec, jehož úkolem bude především hájit zájmy obou stran, tedy věřitele i dlužníka, a hledat pro oba vhodné řešení (nejlépe smír), situace se nezlepší.
A teď konkrétně: V roce 2000 mi vznikl dluh ve výši necelých třicet tisíc korun. Díky exekuci a našim zákonům mi k tomu „přihodili“ asi patnáct tisíc korun poplatků a zhruba půl milionu úroků… Teď čekám na další jednání soudu ohledně zastavení této exekuce. Samotný soudní spor trvá přes dva roky, z toho jsem u soudu byla pouze dvakrát. Kam by soudy spěchaly, jejich peníze to nejsou. Budu ráda, když tu exekuci nakonec zastaví. Ale že bych dostala nějaké peníze zpátky, v to nedoufám. Myslíte si, že jedenadvacet let na řešení dluhu je přiměřená doba?
… no právě za „právní stát“, kterým se tak „honosíme“, byste měla být zejména „šťastná“ ( u Vás tedy dvojnásobně, když jste sama Šťastná…), ale skutečnost a zkušenost osobní je více jak smutná, bohužel… Já s Vámi soucítím, sám jsem byl osobně přítomen u „konce nemocničního“ dluhu 30,-Kč, že se na konci „dluhové mašinerie“ „přihodilo“ skoro 6300,-Kč (ale v té době už s tím nešlo nic udělat). Je to sice znatelně méně (než Váš „případ“), ale v tomto mém uvedeném případě, si „stát“ jen na DPH přišel z 30,-Kč na více jak 1000,-Kč (tedy brutto)… Ve Vašem případě to budou „jen“ u DPH už desetitisíce a „poroste“ HDP pro „blaho všech“ a rating republiky bude lepší… , ke smíchu to ale rozhodně není…
V Česku je řada systémových problémů, mimo jiné vymahatelnost práva. Je hezké, že chce někdo danit prázdné byty a podobně a zní to logicky, ale když vám nájemník neplatí, tak dostat ho z bytu, je neskutečný problém a v podstatě se po vás chce, abyste mu dál platili celý servis, než to soud zúřaduje. A exekuce taky. Nezaplacená pokuta za puberťáka v MHD vyleze klidně na 20 nebo 30 tisíc. Žádné upomínky, hezky se počká, až se na to nabalí veškeré náklady a přiživí se na tom všichni, kdo se přiživit mohou. A covid? To je opravdu zklamání z této společnosti sobců a blbců. Být mezi úplně nejhoršími na světě jako vcelku bohatá země uprostřed Evropy a s tak robustním zdravotnictvím, to byl opravdu pozoruhodný „výkon“.
Ten covid ukázal naprosto jednoznačně systémový problém socialistického zdravotnictví, v němž je pacient objekt s nulovými právy rozhodovat o tom, co se s ním bude dělat. A někde v pozadí sedí někdo, kdo o tom rozhoduje a nemyslím si, že by rozhodoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, spíš podle toho, co mu která firma zaplatí (nebo jinak přihraje). V onkologii se tohle děje už od devadesátek. Hlavním zádrhelem bylo zglajchšaltování zdravotních pojišťoven v jehož důsledku máme fakticky jednu megapojišťovnu, ale s řadou ředitelů a dalších šéfů, které si platíme. Původní záměr byl, že každá pojišťovna bude nabízet jiné portfolio toho, co u ní pokryje povinné pojištění a toho, co se dá připlatit. V podstatě nemáme ani to, co mají v Německu, tj. tři druhy pojištění u jedné pojišťovny, odstupňované výší pojistného a tím, co se z něj hradí.
To „zglajchšaltování“ zdravotních pojišťoven vzniklo až jako důsledek překotného počtu vzniku těchto pojišťoven – těch bylo 27, mnohé z nich ale vůbec nedokázaly vybrat částky za pojištění, respektive případně zkontrolovat, že částky zaslané jim od zaměstnavatelů, jsou správné… Naopak – v porovnání s ČSSZ, které dokázalo vybrat přes 99,5 % předpisu pojistného, byla samotná VZP „sanována“minimálně 2x ze státního rozpočtu a třeba Hornická ZP „skončila“ v konkurzu,protože vůbec nedokázala zdr.pojištění vymoct… Covid naopak prokázal nefunkčnost nastaveného zdravotnictví po r.1989, protože faktická záchrana zdravotnictví v této době byla až poté co stát se stal „hlavním pilířem“… Jako „státní zdravotnictví“ tady jsou pouze fakultní nemocnice a některé specializované ústavy… A podřazení hygienických stanic po r.1989 na vedlejší kolej se ukázalo v plné nahotě…
„Hrozilo“ to, že budou nabízeny různé typy pojistek s různou výší a různým plněním. Je jasné, že např. spoluúčast by se dala velice snadno diferencovat podle příjmů klienta (pro někoho je tisícovka za nějaký úkon nebo lék prkotina, pro jiného je to rozhašení rodinné pokladničky na několik měsíců), „hrozilo“, že pacienti si vyberou pojištění i podle druhu zajišťované léčby.
Zglajchšaltováním byla obnovena jednotná fronta firem a institucí, působících v oblasti zdravotnictví, proti zájmům pacientů.
Kousek výš jsem konstatoval, že se Indie dokázala dostat prakticky bez očkování na podstatně nižší úmrtnost, než byla u nás, Ivermektinem. U nás byl zakázán, protože farmaceutické koncerny potřebují cpát do populace neúčinné sračky (včetně vakcín) a lék, který silně snižuje pravděpodobnost onemocnění a v případě onemocnění riziko těžkého průběhu, a navíc se nedá patentovat, je prostě nepříjemná konkurence.
To samé se týká i onkologie: Od začátku 90. let existuje metoda, jak zjistit, zda nádor zabírá na chemoterapeutika (v podstatě na podobném principu jako když se testují bakterie izolované z pacienta na citlivost vůči antibiotikům, která se pak podávají cíleně; akorát je pěstování vzorku z nádoru technicky náročnější, ale podařilo se to vypracovat). Dodnes (tedy skoro 30 let) nebyla zavedena do praxe, protože by u řady pacientů prokázala neúčinnost toho, co se do nich podle „zavedených postupů“ cpe zcela na slepo, a výrobci by těžce prodělali.