Postoj USA podporující Izrael v jeho současné válce oživil a dokonce prohloubil starý mýtus, že vedoucí světovou mocnost ovládají Židé, kteří jsou proizraelskou lobby. Extrémní verzí této představy je, že Americe vládnou mudrci z této malé země z Blízkého východu.

Výbuch diskusí následoval po nedávném prohlášení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského: Amerika a její spojenci používají doslova „dvojí metr“: sestřelili íránské drony letící směrem k Jeruzalému, zatímco ukrajinské nebe před ruskými raketami neuzavřeli.

Je příznačné, že ukrajinský prezident tato slova pronesl před novináři z Brazílie, tedy země s poměrně silnými protiamerickými náladami. A její prezident Luiz Inacio Lula da Silva je v konfliktu s Izraelem a neostýchá se tuto zemi hlasitě přirovnávat k Třetí říši.

Je možné, že se Zelenskyj snaží získat sympatie vůdce a části obyvatelstva největší země Latinské Ameriky a v budoucnu i globálního jihu, ukázat, že ne vše, co je proti Rusku, je pro USA, a nejlépe nastartovat proces rozpadu BRICS, v němž se spojují dvě diktatury se třemi demokraciemi.

Autor těchto řádků je do tématu poměrně ponořen, neboť absolvoval stáže v americkém Muzeu holocaustu ve Washingtonu, v památníků obětí hrdinů holokaustu Jad vašem v Jeruzalémě, spolupracoval s Centrem pro židovská genderová studia Hadassah-Brandeis v Massachusetts a zúčastnil se příslušných tematických konferencí v Evropě, Asii a Americe, kde se v neformální části akcí aktivně diskutovalo o aktuálních politických otázkách.

Právě tyto rozhovory vedly k závěru, že tento mýtus, nebo alespoň přehánění vlivu americké židovské komunity na americkou zahraniční a vnitřní politiku, se vyskytuje nejen mezi reakcionáři, ale i mezi liberály střední třídy, včetně Izraelců a severoamerických Židů, včetně rodáků ze SSSR i rodáků z vyspělých hlavních měst.

Proti náckům, ne za Židy

S největší pravděpodobností jde o určitou setrvačnost ve vnímání současné blízkovýchodní politiky USA, která byla pevně proizraelská pouze čtyřicet let – od roku 1967 do roku 2007. Ani v tomto období, stejně jako za tři a půl století amerických dějin, nebyl v čele Bílého domu ani viceprezidentem jediný Žid nebo Američan židovského původu.

Připomeňme, že Spojené státy, přestože měly židovskou diasporu z Evropy, nešly do války proti Hitlerovi, který jim sám vyhlásil válku koncem roku 1941.

Později, s vědomím genocidy, americké úřady s ohledem na různé formy antisemitismu mezi svými voliči téma „konečného řešení“ v masmédiích upozadily. Podle prezidenta a jeho kumpánů měli vojáci věřit, že bojují za bezpečnost své země a osvobození Evropy od nacismu, nikoli za Židy.

Tehdy – v prvních dvaceti letech existence Izraele – se mnoho amerických Židů obávalo, že budou obviněni z dvojí loajality – k současnosti a k historické vlasti. Mimo jiné byla čerstvá vzpomínka na internaci japonských Američanů v letech 1942–1945.

A americká politika na Blízkém východě byla vedena pod praporem antikolonialismu, v jehož rámci byl na jedné straně uznán Izrael – proti vůli bývalé americké metropole – Velké Británie, a na druhé straně aspirace okolních arabských států na nezávislost na evropských státech, opět včetně Británie.

Apogeem izraelsko-amerických rozporů byla sinajská neboli druhá arabsko-izraelská válka v letech 1956–1957, jejímž výsledkem bylo, že USA donutily Izraelce stáhnout se ze Sinajského poloostrova, který vítězně obsadili.

Židé vládnou Americe?

Šestidenní válka v roce 1967, kdy IDF porazily prosovětskou arabskou koalici, znamenala zlom v zahraniční politice USA na Blízkém východě.

Brežněv začal třetímu světu dodávat zbraně mnohem intenzivněji než Chruščov, čímž jeho země postavil proti Americe a jejím spojencům, a Amerika učinila z Izraele, který prokázal vlastní vojenskou sílu, svého strategického partnera na Blízkém východě.

Právě v tomto okamžiku se mezi americkými Židy stalo možným a dokonce módním být sionistou a americkým vlastencem zároveň. Ještě že současná a historická vlast byly v těsném spojenectví.

Počátek tohoto čtyřicetiletého období se shodoval s revolucí ve Spojených státech v roce 1968, která zpochybnila dominanci tehdejší konvenční „základny“ Ameriky – bílých anglosaských protestantů – WASP, což vedlo k větší integraci židovské menšiny do politického života celé země i jednotlivých států.

Nejvýraznějším příkladem byl Henry Kissinger, ministr zahraničí USA v letech 1973–1977.
Během několika let se tak Židé otevřeně podporující Izrael stali významnou součástí amerického establishmentu, což se stalo jedním ze základů jednoduché politologické konstrukce „Židé vládnou Americe, proto podporuje Izrael“.

Ale ani během těchto čtyřiceti let neexistoval a nemohl existovat žádný náznak rovnosti mezi americkou židovskou komunitou a izraelskou lobby. Židovské přísloví má nesporně pravdu: dva Židé – tři názory. Zejména v otázce historické vlasti.

Za prvé, mezi židovskými intelektuály, resp. vzdělanými Američany s aškenázskými kořeny, bylo mnoho levičáků, kteří buď sympatizovali se SSSR, nebo pro něj měli pochopení, a Izrael se jim nelíbil z důvodů bratrství národů nebo dokonce rovnosti náboženství – alespoň tak, jak tyto hodnoty chápali.

Za druhé, a to částečně souvisí s předchozím jevem, většina Židů v USA volila a volí spíše Demokratickou stranu než republikány – ale právě ti zaujímají proizraelštější postoje. Připomeňme si například, že Trump uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele. Stabilní voličskou základnu konzervativců tvoří již zmínění bílí protestanti anglosaského původu.

Za třetí, ve Spojených státech je poměrně dost představitelů konzervativního či dokonce ultrakonzervativního judaismu a také židovských fundamentalistů a v tomto prostředí jsou antisionistické a často i protiizraelské nálady normou.

Vousatí tučňáci

Sionismus vznikl jako opozice vůči židovskému klerikalismu. Nejhorlivějším odpůrcem Izraele je malá židovská sekta Neturei Karta (strážci města), která otevřeně spolupracuje s íránskými islamisty.

Přestože její stoupenci kolísají mezi popíráním holocaustu a jeho ospravedlňováním jako zaslouženého božího trestu za sionismus, má sekta své pobočky v Jeruzalémě i v New Yorku. Jedná se však o marginální skupiny.

V této souvislosti zmiňme dvě nejpočetnější proizraelské lobbistické organizace v USA – židovský Americký výbor pro veřejné záležitosti Izraele (AIPAC) a protestantskou organizaci Sjednocení křesťané pro Izrael (CUI), v jejímž čele stojí texaský pastor John Haigy.

Ten sice tvrdí, že jeho lobbistická organizace je největší, ale jeho účet na X má 50 tisíc sledujících, zatímco AIPAC 150 tisíc, tedy třikrát více. Jak je vidět, tato čísla nejsou srovnatelná s celkovým počtem Židů ve Spojených státech, kterých je několik milionů.

Nejpočetnějším a poměrně úctyhodným proudem ortodoxního judaismu je Chabad-Lubavič (lubavičtí chasidé), který vznikl ve Smolenské gubernii Ruského impéria v druhé polovině 18. století a od samého vzniku sionismu – tedy od počátku 20. století – až do současnosti je antisionistický.

Chasidé obvykle nosí černá dlouhá saka nebo kaftany, černé klobouky a bílé košile, pro které jim sekularizovaní Izraelci žertem přezdívají tučňáci. Muži mají dlouhé pejzy a neholí si vousy.

Tento vzhled nemá žádný posvátný nebo náboženský význam. Takové oblečení je obvyklým oděvem měšťanstva západních oblastí ruského impéria na konci 18. století a staromódnost je způsobena obecnou úctou k minulosti, neochotou měnit mravy a zvyky všude tam, kde je lze zachovat.

Lubavičtí chasidé jsou sice tolerantní k existenci Izraele, ale neschvalují sekulární charakter tohoto státu a jeho politiku. Proto ty z nich, kteří žijí ve Spojených státech, nelze obecně zařadit do proizraelské lobby.

Značný počet lubavičských chasidů žijících ve Svaté zemi nevolí v izraelských volbách a neslouží v IDF. O svátcích se lubavičtí chasidé řídí zvykem získaným v Rusku – pitím vodky.

Podobný vzhled mají i představitelé další, ještě konzervativnější větve judaismu, satmarští chasidé (Satu Mare je město v Rumunsku), kteří na rozdíl od lubavičských souvěrců rádi nosí válcovité kulaté plstěné klobouky.

Jejich vysoká religiozita, někdy přecházející až ve fanatismus, způsobuje, že nemají rádi Izrael, ať už žijí na jeho území, nebo ve Spojených státech.

Podle názoru jejich náboženských vůdců je současný židovský stát přinejmenším špatnou parodií na židovský stát, jehož znovuvytvoření slibuje Písmo svaté, a nanejvýš je pouhým přežitkem představy o příchodu židovského království, který odvádí pozornost od modliteb za jeho příchod a vlastně oddaluje naplnění tohoto staletého snu.

Satmarští chasidé ve Spojených státech tedy nejsou proizraelskou lobby, ale protiizraelským hnutím, i když jeho představitelé v Americe neprovádějí vědomou a systematickou protiizraelskou politiku.

Důvodem je izolovanost této komunity, která se obecně staví k volbám a veřejným debatám v jakékoli zemi pobytu spíše zdrženlivě a často je považuje za bezcenný povyk.

Nemoderní postoj

Dokonce i v období „líbánek“ mezi Spojenými státy a Izraelem v letech 1967–2007 starší bratr nedovolil mladšímu překročit určité hranice.

Například v roce 1987 byl americký Žid, analytik námořní rozvědky Jonathan Pollard, odsouzen na doživotí za špionáž pro Izrael. V roce 2015 byl podmínečně propuštěn.

A od roku 2007 do současnosti druhá libanonská válka neboli červencová válka proti Hizballáhu výrazně zhoršila obraz Izraele v USA, který byl obviněn z nadměrného přibližování síly. Intelektuální mainstream začal být vůči židovskému státu trvale kritický a proizraelské tendence v rámci amerického establishmentu začaly být vnímány jako zpátečnictví.

Od 11. září 2001 navíc USA vyvíjely titánské úsilí o vybudování konstruktivních vztahů s většinou arabských zemí v regionu, a to jak v otázkách bezpečnosti, tak v oblasti rozvoje hospodářských vazeb, zejména v energetice.

Jinými slovy, bezvýhradně proizraelský postoj se v pestré washingtonské elitě, přinejmenším mezi demokraty, stal od roku 2007 nemoderním a nepohodlným.

Události posledního půl roku ukazují, že ani republikáni nepodporují Izrael: několik měsíců blokovali mnohamiliardový balík vojenské pomoci Izraeli, stejně jako Tchaj-wanu a Ukrajině.

Ti, kdo rádi hovoří o židovské lobby ve Washingtonu, z nějakého důvodu neříkají, že Bílý dům řídí ukrajinská diaspora, čínští nebo dokonce tchajwanští přistěhovalci. Neříkají to proto, že je to nesmysl zřejmý každému.

Není však každému jasné, že stejnou kuchyňskou analýzou se řídí i úvahy o židovské Americe.

Zahraniční politiku vedoucí mocnosti svobodného světa neurčují etnické nebo náboženské menšiny, ale kombinace ekonomických, politických a strategických zájmů, nesmělé hlasy internacionalizované vědecké komunity, přání ne několika milionů amerických Židů (kteří jsou sami labutí, krabem a štikou), ale stovek milionů anglicky a španělsky mluvících voličů, a žádosti, návrhy nebo dokonce požadavky tolika různých sousedů na planetě.

Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.