POLEMIKA. Ve svém minulém komentáři publicista Jan Urban napsal, že se bude ministerstva kultury ptát. Sice se to nestalo, ale i tak na jeho druhý komentář zareaguji, protože je opět nutné nechat promluvit fakta.

Ministerstvo kultury „nepřebírá projekt pod nekorektní záminkou“. Ministerstvo kultury pouze zcela v souladu s platnou legislativou vypsalo výběrové řízení na pozici ředitele/ky příspěvkové organizace Památník ticha. Po dvou a půl letech, kdy organizace neplní jeden ze svých hlavních cílů, tj. vybudování Památníku ticha.

Text je reakcí na tento komentář Jana Urbana publikovaný na stránkách HlídacíPes.org:

Jan Urban: Ministerské opomenutí, byrokratická ekvilibristika, nebo vědomá sabotáž?

Zřizovací listina říká k účelu zřízení Památníku ticha toto: „Památník ticha je zřízen pro naplňování funkcí státu v oblasti péče o kulturní dědictví a prevenci projevů extremismu. Památník ticha je zřízen k zajištění péče o místo paměti železniční stanice Praha-Bubny.“ Hlavním předmětem činnosti příspěvkové organizace je „zpřístupnění nádraží veřejnosti.“

Miliony na rekonstrukci

Realita dnešních dnů je taková, že místo přístupné není a rekonstrukce, která zpřístupnění musí předcházet, ještě ani nezačala. Garanční rady příspěvkových organizací jsou poradními orgány ministra kultury. V případě Památníku ticha to není jinak.

Garanční rada má, cituji opět zřizovací listinu Památníku ticha: „dbát o naplňování účelu, pro který je Památník ticha zřízen.“

Ministerstvo kultury odborníky resortu Památníku ticha poskytlo. „Čerpat další finanční prostředky, které mezitím vláda Petra Fialy na projekt určila,“ –300 milionů korun na investici, Památník ticha prostě nemohl, protože nejsou určeny na nová místa či krátkodobé akce a výstavní program, jak naznačuje autor, nýbrž jsou účelově vázány výhradně na rekonstrukci, ke které dosud vůbec nedošlo.

Autor komentáře uvádí i informace ze Zprávy NKÚ „Peněžní prostředky státu určené na kulturní aktivity z rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury,“ která se věnovala administraci dotačních titulů.

Ale čísla, která pan Urban uvedl, neznamenají navýšení zaměstnanců ministerstva kultury. Říkají pouze to, že počet zaměstnanců, kteří se dotacím musí věnovat, stoupl. Ze 17 na 29 osob mezi lety 2018–2022. V roce 2018 mělo ministerstvo kultury 279 zaměstnanců, v roce 2022 274.

Počet zaměstnanců MK ČR se tedy nezvýšil, pouze více stávajících zaměstnanců mělo na starosti nově i dotace. Prostor pro růst počtu tabulek prostě nebyl. Ani na ministerstvu, ani v příspěvkových organizacích.

Odvážná konstrukce

Stejně tak je vytržena z kontextu i informace o výběru administrátora veřejné zakázky Památníkem ticha. Památník ticha sice odeslal zprávu o dokončení výběru administrátora, ale ta nemohla být brána jako finální kvůli pochybením.

Dotazování na jednotlivé potenciální administrátory neprobíhala standardním způsobem, dosažené nabídky nebyly porovnatelné, a nebylo tak možné objektivně vyhodnotit nabízené ceny a rozsah služeb. I přes podporu ze strany zřizovatele a Národního muzea, aby byl dodržen postup dle zákona o zadávání veřejných zakázek.

A podobných opomenutí je v textu více. Co jiného totiž říci o označení standardních kontrolních procesů za „byrokratickou ekvilibristiku“ či „sabotáž.“ Předpoklad autora komentáře, že je snad ministr kultury, který se tématu osobně věnuje od svého nástupu na ministerstvo a získal pro něj financování, manipulován svým úřadem, je odvážnou konstrukcí, která však nemá žádný základ.

Autor textu, Vlastislav Ouroda, je vrchní ředitel sekce kulturního dědictví Ministerstva kultury České republiky