Píseň skupiny Ortel před lety použila jako svoji hymnu Dělnická strana. Teď kapela slavila úspěchy v soutěži Český slavík, jejíž vyhlašování běželo na televizních obrazovkách. Právník Aleš Rozehnal pro HlídacíPes.org rozebírá rozebírá šance stížnosti jednoho z poslanců.

Sociálnědemokratický poslanec Jan Chvojka podal stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání na vysilatele pořadu Český slavík, neboť v něm byla prezentována skupina Ortel, která je dle jeho názoru neonacistická, podporuje xenofobii, antisemitismus a obecně nesnášenlivost, neboť texty jejich písní jsou plné rasismu, a to přesto, že v tomto pořadu žádné rasistické výroky nezazněly.

Co může vysílací rada

Podle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je provozovatel televizního vysílání povinen zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti mimo jiné z důvodu rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství a národního původu. Na plnění této povinnosti pak skutečně dohlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

I kdybychom vycházeli z toho, že tvrzení, že texty skupiny Ortel jsou xenofobní, je pravdivé, porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nastane tehdy, pokud je vysílán pořad, který podněcuje nenávist z výše uvedených důvodů, a nikoli pokud ukazuje osoby, které se možná mimo vysílání chovají xenofobně, nicméně v daném pořadu své xenofobní názory neprojevují.

Je logické, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dohlíží na plnění povinností vysilatele v rámci vysílání, ale nevykonává žádný dohled nad tím, jak se osoby, které se v tomto vysílání objeví, chovají mimo vysílání. Plnění takové povinnosti jí neukládá žádný zákon, a bylo by zřejmě i nad rámec možností jakéhokoli mediálního dozorového orgánu.

Svoboda urážet i znechutit

Obecnější otázkou, která se v této souvislosti nabízí, je ta, zda by měl existovat zákaz umělecké produkce, kterou bychom mohli označit za rasistickou či xenofobní, a to bez ohledu na rozdílné názory o kvalitě této produkce. Někdy je skutečně třeba upřednostňovat závažnější posuzování verbálních projevů před jejich zlehčováním.

Nicméně v tomto případě se jedná o projev umělecké, popř. rádobyumělecké svobody projevu. Na tuto uměleckou svobodu projevu není možno nahlížet stejně, jako na svobodu projevu jakožto jedno z politických práv, které má myriádu hranic a omezení.

Umělecká svoboda projevu více než politická svoboda projevu zahrnuje právo šokovat, znechutit, útočit či urážet. Svobodná společnost je založena na principu, že každý má právo volby, jaké umění nebo zábavu chce či nechce užívat, být jí vystaven, nebo jí tvořit. Neexistují navíc žádné důkazy, že by názory obsažené v uměleckých dílech ovlivňovaly názory občanů a byly schopny v nich například vzbudit xenofobní či rasistické názory.

Stát nemůže limitovat umělecký projev za to, že je útočný, byť i na většinu společnosti, protože pouze posluchač, čtenář či jiný uživatel umění nebo zábavy rozhodne o tom, zda je dílo útočné, nechutné nebo pouze špatné.

I vrah Manson se hájil Lennonem

I malé děti poznají rozdíl mezi realitou a fikcí vyjádřenou v umění. Vliv umění a zábavy na občany je minimální ve srovnání s výchovou, vzděláním či osobní zkušeností. Není možné omezovat svobodu slova pouze na projevy, které se nám líbí, a vylučovat z nich projevy, které považujeme za pokleslé. Pokud se někomu názory obsažené v uměleckém díle nelíbí, je třeba s nimi polemizovat, ale nikoli je umlčovat. Umění musí být podrobeno spíše sociální, nežli právní kontrole.

Umění a zábava je odrazem společnosti. Pokud chce někdo umění měnit, musí změnit společnost a nikoli zavírat ústa producentům umění a zábavy. O složitém vztahu mezi uměním a společností může svědčit fakt, že hudba pacifisty Johna Lennona byla použita vrahem Charlesem Mansonem k ospravedlnění vražd, jejichž byl iniciátorem.