Na přístupové evropské fondy PHARE si dnes vzpomene jen málokdo. Pro Radima Špačka, kdysi poradce na ministerstvu pro místní rozvoj, se ale staly důvodem, proč skončil ve vězení. Také časy, kdy byl ministrem a poté i premiérem Jiří Paroubek, se mohou zdát už hodně vzdálené. Přesto jsou stále aktuální – v kauze, která se táhne už déle než 15 let. Pro někoho skončila vězením, pro jiné podmínkou, další se ve stejné věci soudu stále úspěšně vyhýbají. Na jiné pak tuzemská spravedlnost neukázala vůbec, i když asi měla…

Případu Radima Špačka, peněz z Evropské unie a Nadace pro rozvoj regionů jsme na HlídacíPes.org už dříve věnovali. I když si Špaček už svůj trest odseděl, trvá na tom, že nic neprovedl a stal se obětním beránkem v kauze odklánění peněz pro lidi kolem tehdejší vládnoucí ČSSD. Stručně si okolnosti připomeňme.

Když Česká republika v roce 2007 v tichosti uzavřela smír v arbitráži s nizozemskou společností K+Venture Partners, mělo to být údajně k „vzájemné spokojenosti“ .

Nezvyklé bylo, že okolnosti arbitráže byly na základě usnesení vlády Jiřího Paroubka utajené. Až o skoro deset let později HlídacíPes.org zjistil, že stát firmě zaplatil zhruba 40 milionů korun. V době arbitráže se také „záhadně“ ztratily některé důležité dokumenty. Dokumentaci spojenou s případem podle tvrzení Ministerstva pro místní rozvoj zničila povodeň z roku 2002. Kompletní dokumentaci přitom bez potíží u bývalých likvidátorů objevili v roce 2007 reportéři České televize. V té době už ale bylo dávno po arbitráži a peníze byly pryč.

Nebyly to zdaleka jediné veřejné finance, které K+Venture Partners, respektive její česká dcera Czech Venture Partners (CVP), získala z veřejných peněz. CVP si původně stát, Ministerstvo pro místní rozvoj, najal jako správce peněz z přístupových fondů PHARE. V rámci podezřelých účetních operací jen na správcovských poplatcích a provizích postupně zmizelo přes sto miliónů korun. Bez zájmu politiků či policie.

Radim Špaček (vlevo) a bývalý náměstek MMR Petr Forman u soudu v lednu 2011. Tehdy je ještě soud osvobodil.

Peníze z fondů PHARE Česko získalo ještě před vstupem do EU na podporu malého a středního podnikání v chudších regionech v severních Čechách a na severní Moravě. Pro tento účel založil stát celkem tři „firmy“: Nadace pro rozvoj regionů a její dvě dceřiné společnosti; Regionální podnikatelský fond a Českomoravský podnikatelský fond.

CVP státu dále radila a inkasovala poplatky a provize od roku 1997 až do roku 2003.

Až pak nový náměstek MMR Petr Forman – víceméně náhodou – zjistil, že na ministerstvu něco jako Nadace pro rozvoj regionů vůbec existuje, zadal si její audit a po něm smlouvy s CVP ihned vypověděl. Správci ale nechtěli o své peníze přijít a našli si cestu k nově jmenovanému ministru pro místní rozvoj Jiřímu Paroubkovi, pozdějšímu premiérovi.

Tím se rozjel kolotoč událostí, které zainteresované stály 15 let soudů. Náměstek Forman si verdikt vyslechl až vloni, dostal podmíněný trest, s nímž nesouhlasí, a odvolal se. Jeho kolega, poradce a likvidátor ministerské Nadace Radim Špaček však na třetí pokus dostal čtyři roky natvrdo. Po uplynutí poloviny trestu byl v roce 2017 propuštěn s povinností uhradit – údajnou, leč soudně potvrzenou – škodu ve výši 27 milionů korun.

Kauza si zaslouží připomenout i proto, že se Jiří Paroubek nyní částečně do politiky vrací jako poradce předsedy ČSSD Jana Hamáčka. A svou roli v případu má i dnešní česká eurokomisařka Věra Jourová.

Až soudce dostane rozum

Po deseti letech soudů a odvolání jste byl odsouzen natvrdo na čtyři roky do vězení. Trváte na své nevině a zároveň říkáte, že jste důkaz toho, že se v Česku dá poslat takto do vězení kdokoli. Že k tomu stačí jen dva lidé. Můžete to rozvést?

Důvody mohou být různé. Buď někomu vadíte, šlápnete mu do kšeftu, nebo se vám chce někdo pomstít, najít obětního beránka, jak jsme to viděli v případu Opencard a radních, kteří chtěli problém napravit. Pak je tedy třeba najít státního zástupce, kterého nějak namotivujete, nemusí to být vždycky penězi, třeba i tím, že získá pocit, že se na tom případu takzvaně udělá. Ten si pak vede vyšetřování jako absolutní pán. Když si on něco usmyslí, policisté si ani neškrtnou a musejí dělat to, co on chce. Ten to pak takto dovede až k obžalobě.

Pak vás ale soud zprostí v první instanci viny, jak se to stalo i u vás. Takže jak dál?

To je právě ten druhý člověk, kterého potřebujete: soudce odvolacího soudu. Ten může prvoinstančnímu soudu případné příznivé rozsudky vracet tak dlouho, až nalézací soud vyměkne, soudce „dostane rozum“ a rozhodne tak, jak chce ten odvolací, což byl náš případ. Nebo věc prostě odebere a nechá přidělit někomu „rozumnějšímu“. Na kriminál tu tedy skutečně stačí jen dva lidi: státní zástupce a soudce odvolacího soudu. Když to udělají formálně dobře, tak to projde i Nejvyšším soudem. A u Ústavního soudu, kam doputovala i moje kauza, už závisí na náhodě a na tom, ke kterému soudci či soudkyni se to dostane.

Jak se tedy na váš případ zpočátku dívali vyšetřovatelé?

Trestní oznámení na nás přišlo v březnu 2005. V květnu jsem podával vysvětlení na policii. Všechno jsem vylíčil, přinesl jsem odhady, expertní posudky a oni říkali, že mají dostat ještě podklady z ministerstva. Za pár dní jsme spolu mluvili a říkali, že z MMR dodali stejný posudek, co jsem přinesl já. Dokonce mi tehdy říkali, že až to zastaví, že bych podle nich měl podat naopak já trestní oznámení za křivé obvinění.

Vypadalo to tedy, že policie případ odloží. Co se pak ale stalo?

To už byl Paroubek premiérem a vstoupil do toho nový ministr pro místní rozvoj Radko Martínek. Domluvil se s tehdejší Nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou a převedli případ z městského státního zastupitelství na vrchní. Byla to politická objednávka trestního stíhání jako vyšitá. Ministr Martínek se vůbec netajil tím, že zavolal státní zástupkyni Benešové a domlouval to s ní, říkal to i do médií, i u soudu. Takže se případ náhle převedl z Městského státního zastupitelství na vrchní. S tím to odešlo i k jinému vyšetřovateli, konkrétně ke Gejzovi Rakašovi. Nový státní zástupce Boris Havel pak musel vymyslet nějakou konstrukci, aby tam byla škoda velkého rozsahu, aby odůvodnili, proč je to na vrchním státním zastupitelství. Tak ji vymyslel.

Faktem je, že podivné finanční toky spojené s penězi přístupových fondů PHARE na ministerstvu byly – ale ještě před tím, než jste tam přišel vy a náměstek Petr Forman, který si vás přivedl. Byl to on, kdo upozornil na problémy.

Přišel jsem chvíli po něm, nejprve neformálně jako jeho poradce a měl jsem se starat o to, co se kolem těch fondů děje. Měl jsem zkušenosti ze státní správy i s tématem fondů rizikového kapitálu. Bylo tam kolem těch fondů několik velkých podivností, které bych i nazval podvodem. Hlavně to, že najatý externí správce prováděl operace, které byly v neprospěch těch fondů. Zjevným cílem bylo, aby dostal výkonové odměny.

To teď mluvíte o smlouvě s česko-holandskou firmou Czech Venture Partners s.r.o?

Ano. Bylo jim svěřeno asi 300 milionů. Když tam Petr Forman nastoupil a nechal si udělat ohodnocení, měly fondy majetek už jen asi 200 milionů. Zároveň si za dobu svého působení správci z Czech Venture Partners vyplatili dalších sto milionů. Pak tam byl ještě Fond rizikového kapitálu, který začínal asi se 115 miliony a skončil na patnácti. Petr Forman byl první, kdo na to začal upozorňovat na poradě s ministrem. Tehdy tam ještě seděl ministr Pavel Němec, nechal si to raději prověřit od externí advokátní kanceláře a ta dospěla ještě k tvrdším závěrům než my. Ukázalo se, že na MMR v tichosti stále existuje Nadace pro rozvoj regionů, která by ve skutečnosti už šest let existovat neměla.

A jejím likvidátorem jste byl jmenován vy.

Byl schválený transformační plán, struktura se měla proměnit do akciovky ve 100% vlastnictví státu. Jenže pak nastoupil jako nový ministr Jiří Paroubek a k němu našli cestu bývalí správci, lidé z Czech Venture Partners, které předtím Petr Forman odstavil.. Moje přesvědčení, které ale bohužel nemohu nijak dokázat, je, že se dohodli s Paroubkovými lidmi, že dostanou zpětně proplacené správcovské odměny, na něž sice podle našeho přesvědčení neměli nárok, ale oni je stále vyžadovali.

Paroubek? Bezskrupulózní člověk

Nakonec jste se obžalovaným stal vy sám. Jak to?

Hlavní prvek té zmíněné transformace bylo vytvoření akciové společnosti, která se darem převede na ministerstvo. Šlo jenom o to, aby Paroubek podepsal smlouvu a díky tomu by ministerstvo získalo jednu hromadnou akcii. Jenže uběhl měsíc, dva a Paroubek to stále nepodepisoval, vůbec jsme nechápali, co se děje. Převzetí akcie se pořád odkládalo, ale v transformaci bylo potřeba pokračovat podle Transformačního plánu. Když tedy podle plánu došlo na prodej ČMPF, dohodli jsme, že akcie bude uložena do úschovy. Jenže to se nestalo – ten, kdo ji měl uložit, si ji nechal u sebe, což nám ale „opomněl“ sdělit. Po dalším převodu ČMPF se náhle zjevila nová nabyvatelka akcie a to pak úředníci začali kmitat a tu smlouvu, co jim tam tak dlouho ležela, jednoduše antedatovali. To je jedna rovina průšvihu, druhá je pak to, že jsem jako likvidátor prodal poslední aktivum, které mělo nějakou hodnotu a tím jsem nejspíš šlápl někomu do kšeftu. Takže dílem to chápu jako pomstu, dílem jako cestu, jak zakrýt pochybení Paroubka. Podali na nás trestní oznámení a udělali z nás organizovanou skupinu.

Jak je možné, že vy jste byl odsouzen, trest jste si dokonce už i odseděl a někteří další tehdejší spoluobvinění na soud teprve čekají?

Na samém počátku bylo deset obžalovaných. Tvrdili sice, že jsme ta organizovaná skupina, ale já některé z nich viděl poprvé až u soudu. Dva odsoudili hned napoprvé. Osm nás ale osvobodili, včetně mne. Odvolací soud to ale všechno vrátil. První odsouzený, Ondřej Dvořák, se často omlouvá na nemoc, takže ho ze společného případu vyjmuli. V druhém kole Městský soud už vynesl podmíněné tresty. Já se na místě odvolal, státní zástupce taky. A napotřetí jsem dostal čtyři roky. Petra Formana soud také viny nejprve zprostil, pak to rozdělili a on nakonec až v prosinci 2019 dostal podmíněný trest, proti čemuž se Forman odvolal, ale státní zástupce už naštěstí ne.

Dá se říct, že je to díky tomu, že přečkal to období, kdy vliv měli nadále lidé, kteří měli zájem na tom, aby se našel jiný viník jejich pochybení?

Myslím, že politické vlivy postupně ustaly. Nakonec šlo hlavně o to, aby neprohrál státní zástupce Boris Havel. Pokud by prohrál, měl by velký problém, jak vysvětlit svoje kroky. Ještě když jsme byli ve vazbě, napsal totiž osobně do Bruselu, Evropské komisi, že se tu stal zločin a že byly porušeny ekonomické zájmy EU. To bylo v době, kdy ještě ani nezačal soud, nic nebylo prokázané a také se nic takového nestalo. Navíc nebyl ani v pozici, aby se mohl takto na Evropskou komisi obracet, to mohlo jen Nejvyšší státní zastupitelství. Evropská komise se tím ale začala zabývat a vláda nakonec musela vrátit 240 milionů. Nebyl přitom důvod cokoli vracet. Pokud tedy státu vznikla nějaká škoda, tak tady. A rozjel to státní zástupce.

Když jsme o případu už dříve psali na našem webu, chtěli jsme i vyjádření Jiřího Paroubka, ale reagoval slovy, že si to po mnoha letech už nepamatuje a že ho to ani nezajímá. Měl jste šanci, ať už při vyšetřování nebo později, mluvit přímo s Paroubkem?

Vůbec ne.

Teď to vypadá, že se do politiky trochu vrací jako poradce předsedy ČSSD Jana Hamáčka.

Paroubek je člověk s minulostí v komunistických Restauracích a jídelnách, ten v tom uměl chodit už za bolševika. Je to absolutně bezskrupulózní člověk.

Za škodu může stát

Ve vězení jste strávil dva roky, propuštěn jste byl podmínečně v roce 2017 v polovině trestu. Co s vámi to vězení udělalo?

Musím říct, že jsem byl v tom asi nejméně hrozném zařízení v této zemi, ve věznici Pouchov. Je to areál, kde se člověk může pohybovat i venku, není pořád zavřený. Třetina lidí tam byli „autíčkáři“, co někde někoho srazili. Kdybych já někoho přejel a dostal dva nebo tři roky a věděl jsem, že jsem něco zavinil, bylo by to v podstatě snesitelné. Pro mne bylo ale strašné to vědomí, že jsem nic neprovedl, státu jsem naopak uchránil pět, možná deset milionů a teď tohle. Nebyly to jen dva ztracené roky, je to zničený život už od roku 2005. Profesně mne to popravilo. Měli jsme s kolegy vymyšlené zajímavé projekty, ze všech kvůli mému vyšetřování protistrana vycouvala a pak jsem ještě skončil ve vězení.

Co děláte dnes?

Pracuji jako úředník na rektorátu Univerzity Karlovy, odbor vědy a výzkumu.

Máte tam cejch odsouzeného?

Naštěstí můj šéf Jan Konvalinka mne zná už dlouho. Sledoval i celou kauzu, dokonce byl jedním z těch, kdo podepisoval protesty proti mému odsouzení a dopisy na podporu, takže tam žádný cejch nemám.

Když rekapitulujete to, kdo vám ty roky života a nastartovanou kariéru vzal, na koho byste ukázal? Na celý systém, nebo na konkrétní lidi?

Systém. A to v tom smyslu, že je nesystémový a umožňuje takovéto excesy. Kdyby na státním zastupitelství fungovala nějaká kontrola, což prokazatelně víme, že za pánů Rampuly a Grygárka nefungovala, tak se to nestalo. Respektive by Boris Havel nemohl tu svou konstrukcí dotáhnout tak daleko. On tam opakovaně manipuloval, lhal.

Například?

Pořád třeba mluvil o tom, že jsme neoprávněně nakládali s likvidačním zůstatkem. Ten ale ve skutečnosti nikdy nevznikl. Opakovaně jsme mu vysvětlovali, my i svědci, že likvidační zůstatek je to, co zůstane, když se vše zlikviduje, což se nestalo. Ale jako by nic nezaznělo. Nebo záměrně uváděl jiná data smluv podle toho, aby mu to do sebe zapadalo. Takových věcí byla celá řada. A nakonec tam asi byla i nějaká vazba k soudci na vrchním soudu, sedí tam ostatně společně ve stejné budově.

Z čeho to dedukujete?

Kdyby to v mém případě mysleli úplně vážně, tak by ta údajná škoda 27 milionů odpovídala trestu takových sedm osm let v nejtvrdším „céčku“ – ve vězení s ostrahou. Já jsem ale dostal čtyři roky a rovnou v nejmírnějším áčku. Když jsem to tam pak říkal muklům, strašně se divili, jak to, že jsem dostal rovnou áčko. Přijde mi to, že dohoda mezi státním zástupcem a soudcem byla ve stylu: dobře, já tě Borisi podržím, ale zase to nebudeme přehánět, dáme ho do áčka a za dva roky, v půlce trestu, bude doma.

V čem měla ta škoda 27 milionů spočívat?

Já na to moc neumím odpovědět. Ale popíšu vám události. Existovala Nadace pro rozvoj regionů. Její dcera byl Regionální podnikatelský fond (RPF) a vnučka Českomoravský podnikatelský fond (ČMPF). V tom měla zůstat nezpochybnitelná aktiva a z něj pak měla vzniknout akciová společnost, která se daruje ministerstvu. Stačilo jen to, aby ministerstvo tu akcii převzalo. V dceři, RPF, měly zůstat pohledávky i pochybnější aktiva plus nějaké finance, protože bylo ve hře vyplacení peněz původnímu správci CVP. Paroubkovi lidé na ministerstvu totiž v radě Nadace rozhodli, že se jim má vyplatit 34 milionů, bez ohledu na to, že jsme si byli jisti, že na to nemají nárok.

Role Věry Jourové

To nikdo na ministerstvu kromě vás a náměstka Formana neprotestoval?

V radě Nadace se proti tomu ozvala jako jediná tehdejší náměstkyně Věra Jourová. Vzápětí ale dostala SMS, že musí jít za ministrem Paroubkem, tak odešla, dvě hodiny čekala na sekretariátu a pak jí řekli, že už nic. Nakonec ji z rady Nadace odvolali. Když se tedy započítal tento schválený závazek, spolu s dalšími menšími, ve fondu zbylo účetně zhruba 52 milionů. Měl jsem na to znalecký posudek soudní znalkyně s kulatým razítkem – dokonce na tržní cenu ve výši 48 milionů. Já to jako likvidátor prodal soukromému zájemci za 58 milionů a byl jsem přesvědčen, že jsem pro ministerstvo získal pět až deset milionů k dobru.

V čem tedy spočívá ta škoda?

V tom, že CVP svoje nároky už neuplatňovalo na na novém majiteli Regionálního podnikatelského fondu (RPF), který jsem prodal, ale opět na ministerstvu. Místo toho, aby je ministerstvo odmítlo s tím, že to už není jeho věc, že to je spor mezi dvěma s.r.o., začalo vymýšlet, jak jim ty peníze přihrát, což se později v arbitráži stalo. Důsledkem bylo, že člověku, kterému jsem RPF prodal, Robertu Hrdinovi, díky tomu zůstalo na účtech navíc nějakých 27 milionů. A to je ta škoda, kterou jsem prý způsobil. Byl jsem za to odsouzený já i pan Hrdina a tu sumu máme ministerstvu společně splatit.

Zmínil jste Věru Jourovou. Ona 30. května 2016, tehdy jako eurokomisařka pro spravedlnost, v přítomnosti tehdejšího premiéra Sobotky a na záznam na mezinárodní konferenci veřejně prohlásila: „Vím, že je Radim Špaček nevinen, ale nemůžu s tím nic dělat.“ Což tedy od právničky a tehdy nejvyšší představitelky Evropské komise pro otázky spravedlnosti zní jako silný odsudek české justice…

Tehdy měla pravdu, že s tím už nic dělat nemůže. Bohužel s tím ale mohla něco udělat v době, kdy byla ministryní po volbách v roce 2013. Tehdy ještě běžely soudy a ona velmi dobře věděla, o co tam tehdy šlo, sama měla i zkušenost s neoprávněnou vazbou. Automaticky jsem tedy předpokládal, že když nastoupí na MMR a rozhlédne se, pozve nás a řekne, pojďme to uzavřít s tím, aby mne to nějak politicky nepoškodilo, protože to bylo ministerstvo, kdo celou dobu uplatňovalo tu údajnou škodu. Ona dobře věděla, že žádná škoda nebyla a pokud byla, tak jsme ji nezpůsobili my. Když jsem jí ale zavolal, kdy bychom se nad tím sešli, tak reagovala, jestli snad chci, aby podala rezignaci?

Takže když jste se před chvílí ptal, komu to celé zazlívám, tak vlastně jména řeknu: státnímu zástupci Borisi Havlovi, ale nakonec i Věře Jourové. Té stačilo jen to, aby řekla pravdu. Místo toho se pohodlně podržela té lži, kterou si vedlo ministerstvo celé roky. To je pro mne veliké zklamání. Kdyby ministerstvo přiznalo, že se žádná škoda nestala, tak se celé to obvinění rozsypalo jak domeček z karet. Bývalo by stačilo i jen to, aby MMR případ předalo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, kterému to ostatně příslušelo. Jsem přesvědčen, že kdyby si to nezávisle prověřili, poznali by, že to bylo celé jinak.