Dobré zadavatele veřejných zakázek je třeba pochválit, je přesvědčen expert na veřejné zakázky ze společnosti EconLab Jiří Skuhrovec. Tuzemské problémy s veřejnými zakázkami jsou podle něj do jisté míry nechtěným důsledkem protikorupčního boje.

Web zIndex proto české zadavatele – tedy ty, kdo z veřejných peněz nakupují zboží a služby – hodnotí podle řady kritérií. Leckoho možná překvapí, že mezi státními firmami nyní patří mezi ty s nejlepší praxí Lesy ČR.

Co v zakázkách chybí

Kde hledat věrohodné informace o veřejných zakázkách?

Zejména pro potřeby veřejnosti jsme vytvořili web Všechny zakázky. I když teď jsou tam data do konce září loňského roku. Je to proto, že pracuje s daty z Věstníku veřejných zakázek a ten se spustil v nové podobě právě vloni v září. Řešíme tedy novou konfiguraci. Každopádně Všechny zakázky je transparence ex post – abychom věděli zpětně to, kdo komu a co zadal. To uchazeče o zakázky nezajímá. Ty zajímá, jaké jsou vypsané zakázky a tečka. Oproti oficiálnímu věstníku veřejných zakázek snadno vyfiltrujete zakázky, které vás zajímají.

Web Všechny zakázky je hodnotově neutrální. Tam jen vezmeme Věstník veřejných zakázek, který zrcadlíme a nabízíme v uživatelsky přívětivějšímu prostředí. Naopak zIndex zaujímá výrazně silnější pozici. Tam hodnotíme, říkáme to je dobře, to je špatně.

Co znamená dobře?

Dobře, to znamená například v souladu s dobrou praxí definovanou třeba Transparency International, Evropskou komisí nebo OECD. Kupříkladu – nezadávejte zakázky bez soutěže, pokud to není nezbytně nutné. My si ta různá doporučení vezmeme a poměřujeme zadavatele třeba právě tím, kolik procent zakázek zadají bez soutěže. Na zIndexu pak ukazujeme statistiky za jednoho zadavatele za tři roky, vydáváme žebříčky, srovnáváme je mezi sebou. Nyní končí vláda, která tam skutečně vydržela sedět tři roky v kuse, což se historicky moc často nedělo. Chceme v první polovině září publikovat nové velké srovnání ministerstev.

Na svém blogu na Aktuálně.cz jste nedávno napsal, že prakticky všechny nemocnice v ČR zadávají své zakázky špatně. Jak to?

Máme v zákoně hloupou výjimku, která se pak zneužívá – když nakupujete zboží s proměnlivou cenou, můžete ho nakupovat od jednoho dodavatele po kouskách a je to v pořádku. Jenže se stává, že nemocnice takto od jednoho dodavatele bez soutěže nakoupí třeba za 100 milionů. S tím, že všechno jsou to zakázky malého rozsahu (tedy do dvou milionů) a nemusí to tedy soutěžit. My jsme tuto praxi zmonitorovali. Například nemocnice Na Homolce – jen pět procent nákupů jde přes veřejné zakázky a 95 % mimo.

Když mluvíme o webech, které pomáhají novinářům, či komukoli jinému, kdo má zájem, hlídat veřejné finance, pak je nutné zmínit asi i Hlídač smluv Michala Bláhy.

Hlídač smluv, či šířeji Registr smluv, má tu výhodu, že se v něm objevují všechny smlouvy od 50 tisíc korun výše. U velkých smluv, velkých zakázek informace najdete, ale síla Registru smluv je právě v tom, že tam najdete i zakázky do dvou milionů. Ukázalo se to zrovna na zmíněném příkladu nemocnic. Podnět na Evropskou komisi vznikl právě tak, že jsem si porovnal registr smluv oproti zakázkám a viděl jsem třeba to, že od jedné firmy nakoupila Thomayerova nemocnice za půl roku po malých kouskách celkem za 80 milionů. V tom je registr smluv velká přidaná hodnota – ukazuje to, co v zakázkách chybí.

Kolik vlastně platíme?

Co to ale vypovídá o státu, že musejí přicházet soukromé iniciativy jako je ta vaše, aby překládaly do srozumitelné podoby informace o tom, jak stát hospodaří s veřejnými penězi? Proč to stát neumí dělat uživatelsky přívětivě?

To je nutné rozdělit. Třeba Registr smluv funguje na bázi otevřených dat. Stát se nemá snažit budovat uživatelsky přívětivé aplikace, protože to stejně nedokáže. Když vyhrne data ven tak, aby to mohl někdo relativně snadno zpracovat a nabídnout, jako to udělal Michal Bláha, tak stát více méně splnil svou roli. Problém je s kvalitou dat. Tu by měl stát garantovat a zajišťovat. Jenže není schopen zajistit ani to, aby všechny smlouvy byly strojově čitelné, i když takové podle zákona mají být. Aby obsahovaly všechny podstatné informace. To samé a ještě silněji platí u veřejných zakázek, kde roky panuje s odpuštěním bordel. Zakázky jsou dlouhodobá neřešená bolest. Máme kupříkladu velké množství zakázek, které sice byly vysoutěžené, ale nelze zpětně dohledat, že byly vypsané.

Jak pak tedy sám stát ví, kolik veřejných peněz na zakázky vydává?

Když ministerstvo pro místní rozvoj vydává prohlášení typu – vloni se vysoutěžilo veřejných zakázek o 10 miliard víc, tak jim to absolutně nevěřím. Protože kultura, s níž zpracovávají data, je tak nízká, že je to spíše jen hádání s pomocí národních účtů. Největší neznámou jsou zakázky malého rozsahu. Říká se, že se ročně vypíší zakázky za 500 miliard, ale ve věstníku veřejných zakázek je jich evidovaných jen asi za 250 miliard. Přičemž MMR předpokládá, že je tam dalších 250 miliard zakázek malého rozsahu, ale absolutně nemají potuchy. Vloni jim to vytkl Nejvyšší kontrolní úřad – napsal MMR, že jejich informační systém o veřejných zakázkách obsahuje absolutně nespolehlivá data. Ale možná vás překvapí, že třeba takové Německo je na tom mnohem hůř než my – tam není centrální databáze veřejných zakázek vůbec žádná.

Bavíme se teď hlavně o kontrole veřejnosti, ale co hledisko dodavatele – co je pro ně ten hlavní zdroj informací?

Dodavatelé v tuto chvíli musí sledovat 12 tisíc profilů zadavatele, pokud chtějí malé zakázky. I když v režimu malých zakázek je to plně na rozhodnutí zadavatele, jakým způsobem bude dodavatele oslovovat, nemusí dělat otevřené výzvy. Limit je dva miliony, pro stavební zakázky šest milionů. I když by bylo poměrně snadné vytvořit program, který by všechny ty profily proletěl, problém je v tom, že málokdo dodržuje zákonem stanovené standardy. Když jsme si na to stěžovali ÚOHS, jediný výsledek byl, že se zpoplatnily stížnosti. Vyšli jsme z toho jako ti, kdo zatěžuje jejich činnost. My jsme přitom poslali jeden excelový soubor se seznamem chyb na profilech zadavatele, dělejte s tím něco. Od dvou milionů výše je tím zdrojem Věstník veřejných zakázek, i když je uživatelsky nepřívětivý. Jsou pak některé komerční služby, které ten věstník pro dodavatele přívětivěji sledují.

Souvisí to všechno asi s dobře míněnou snahou o elektronizaci veřejných zakázek… Trend je tedy dobrý, provedení kulhá?

Trend je dobrý, ale ten jsme si nevymysleli. Do roku 2018 musí být všichni zadavatelé z titulu evropské směrnice schopni přijímat veřejné zakázky skrze elektronické nástroje. Je za pět minut dvanáct, tlačíme se do Národního elektronického nástroje (NEN), který to neumí a zahazujeme nástroje, které to umějí – elektronická tržiště a profily zadavatele. Stát nejprve před čtyřmi lety rozdá koncese, řekne, budou tady konkurující si hráči a teď říká, zrušíme to, bude NEN. Kdyby NEN fungoval, přijde mi to sice pořád jako hloupý krok, ale budiž. Jenže on nefunguje a ještě je dražší.

Nenakupujte, když to neumíte

Je vůbec na poli veřejných zakázek podle vás v Česku koho pochválit?

O to my se právě snažíme. Veřejnost žije v tom, že ten, kdo dělá veřejné zakázky, ten krade. A to má šílený dopad na lidi, kteří zakázky zadávají. Proto se pořád tak soutěží na cenu, proto se všichni snaží nevybočovat, být šedé myši, hlavně ať si naší zakázky nikdo nevšimne. Proto má smysl vyzdvihovat, že existují dobří zadavatelé. Typově – staví se někde silnice, obchvat – kritérium nemá být jen to, že to někdo udělá nejlevněji, ale také, jak dlouho bude silnice uzavřena, zda se bude pracovat v noci. V Čechách to nikdo neudělá, protože cítí, že když dá do zakázky takové složitější podmínky, bude mít průšvih. My se na zIndexu dlouhodobě snažíme vytipovat ty dobré zadavatele. Říct, že třeba Lesy České republiky zadávají výborně.

Opravdu?

Skutečně, posledních pět let veřejné zakázky zadávají opravdu špičkově. S nimi se táhne špatná pověst z minulosti, ale v tuto chvíli je to vzorový zadavatel. Když se na to podíváte v kontextu ostatních státních zadavatelů, tak zlaté Lesy ČR. Totéž lze najít mezi městy, vloni vyhrál Jindřichův Hradec, mimo jiné proto, že rozumně soutěžil koncese na autobusy, na celou dopravní obslužnost celého okresu. Zákon vám dává meze, v nichž se můžete pohybovat. Ukázkou dobré praxe je třeba i to, jak se vám daří vzbuzovat o zakázky zájem, jaká je u nich konkurence, jestli si děláte průzkum trhu, zjišťujete podmínky, ceny.

A co když se dostatek zájemců, potenciálních dodavatelů prostě nepřihlásí?

Když vydáme zIndex, vždy mi volá spousta zadavatelů a vyhrožuje, že mne zažaluje. Že prý není jejich starost, kolik se ozve dodavatelů, že to nemohou ovlivnit. A já jim říkám – můžete. Mohou oslovit širší okruh firem, i nový zákon počítá s předběžnou tržní konzultací a vyzývá zadavatele, aby to tak dělali. Všichni se toho ale bojí, protože si myslí, že tím někoho zvýhodní. Je to částečně vyhrocené i tím protikorupčním tažením. Já s ním souhlasím, ale někdy se obrací hloupým směrem. Třeba právě tlakem na soutěžení na cenu. Zadavatelé se také strašně bojí být nějak ve styku s dodavateli, což je špatně. Zaplať pánbůh, že teď s tím zákon explicitně počítá. Většina problémů vzniká tak, že se špatně připraví zakázky.

Jak byste tedy popsal ideální dobrou praxi?

Základem je důsledná příprava zakázek. Britové říkají: zakázka se dva roky připravuje a rok realizuje. U nás se zakázka připravuje měsíc, jsou tu eurofondy, tak to honem honem musí být. Ideálně se má pořádně připravit projekt, udělat architektonickou soutěž, průzkum trhu. S trhem je nutné komunikovat. Žádná soukromá firma přeci nenakupuje tak, že počká, až jí přijdou obálky, pak jednu vybere a tím to skončí. To je strašný nesmysl, do kterého jsme tlačení tím, že jen tupě opisujeme, co je napsané v zákoně a nic navíc. Dobrá praxe tedy je – udělat si průzkum trhu, nakupovat to, čemu rozumím a když tomu nerozumím, sehnat si lidi, kteří tomu rozumějí. Když zadavatel neví, co chce, když máte mizerně definovaná kritéria, nemůže přeci soutěžit.

 Sérii textů k problematice veřejných zakázek
podporuje Nadační fond nezávislé žurnalistiky.