Když autor tohoto textu novinářskému kolegovi sdělil, že právě pořídil rozhovor s někdejším disidentem a dlouholetým polistopadovým politikem Janem Rumlem, přišla překvapená reakce: „Ten ještě žije?“ Myšleno to bylo tak, že o dotyčném už dlouho nebylo slyšet, ale vyznělo to o dost cyničtěji. Jan Ruml totiž po těžkém úraze doslova přežil svou smrt, znovu se učil chodit i mluvit. Rozhovor níže je důkazem, že to zvládl.

V polistopadové politice byl Jan Ruml dlouhou dobu známou tváří. I když z nejvyšších pater odešel už před lety, pořád ještě zůstával aktivní – za STAN například působil v zastupitelstvu Prahy 2. V posledním roce ale zcela zmizel z veřejného života. Donutily ho k tomu okolnosti: vážný úraz hlavy, po němž lékaři jeho blízkým otevřeně sdělovali, ať se připraví na to, že přežít to, by byl ryzí zázrak.

I zkušení lékaři říkali, že nemám šanci. Měl jsem otevřenou frakturu lebky a tvrdili, že i kdybych to přežil, nebudu chodit, nebudu mluvit a nebudu jíst, že mi do břicha budou muset zavést nějakou sondu.

Pokud jde o váš vážný úraz – co a jak se vám stalo?

Asi poslední okamžik, kdy jsem byl normálně na veřejnosti, byl pohřeb Karla Schwarzenberga. Seděl jsem v katedrále v poslední řadě, málem jsem tam zmrzl. Pak jsem byl na tryzně ve Španělském sále, potkal jsem se tam se spoustou lidí. Vybavuji si, že jsem tam někomu slíbil, že napíšu knížku – a dnes už nevím komu… A to bylo na dlouhou dobu všechno. Jednoho dne v lednu jsem si šel koupit cigarety, scházel jsem po schodech dolů, zamotala se mi hlava a spadl jsem z prvního patra dolů – rovnou na hlavu. Odvezli mne do Vinohradské nemocnice, kde mě operovali a mojí manželce pak řekli, že umřu. Ona to tak nechtěla nechat být – s tou svou pečlivostí a jemností to odmítla přijmout. I když spolu nežijeme – protože bývalo i období, kdy jsem toho hodně vypil – je to pořád moje manželka a má v sobě dost zarputilosti. Řekla, že neumřu a začala na mne v tom kómatu mluvit. Já na ni začal reagovat, to bylo něco úžasného.

Přesto, že jste byl ve stavu, kdy nad vámi lékaři už, jak se říká, zlomili hůl…

Tak to bylo. I zkušení lékaři říkali, že nemám šanci. Měl jsem otevřenou frakturu lebky a tvrdili, že i kdybych to přežil, nebudu chodit, nebudu mluvit a nebudu jíst, že mi do břicha budou muset zavést nějakou sondu. Moje žena si vzala za své, že budu chodit a budu mluvit.

Tento rozhovor je důkazem, že se to nakonec podařilo.

Ale trvalo to. Převezli mne do Vojenské nemocnice, kde jsem byl v paliativní péči a docházel tam za mnou farář. Pořád ještě to se mnou vypadalo nevalně. Moje žena za mnou denně chodila. Nejen, že mi zachránila život, ale dostala mne do stavu, v němž jsem teď. I když ještě potřebuji nějakou péči a jsem teď tady, v Domovu sociální péče na Hagiboru, i když nejsem žid, jsem věřící křesťan. Ostatně to, že jsem ten svůj pád nakonec přežil, přisuzuji i vyšší moci.

Vím, že vás sem chodí pravidelně navštěvovat přátelé, namátkou Martin Fendrych nebo Jan Urban. Ten vás prý pomohl rozchodit.

Je to tak. Jezdil za mnou na chalupu, k Táboru a naučil mne znovu chodit. Zbytek zařídila moje milující žena, které jsem strašně dlužný. Denně o mne pečovala, vařila, prala…

Dnes mi přijde, že poněkud zapomínáme, že se svobodou se pojí i zodpovědnost. Projevuje se to i tím, že zejména na okrajích společnosti se lidé často nedovolají spravedlnosti.

Dá se říct, že tenhle úraz je vaše nejhorší životní zkušenost?

Takhle ouvej mi ještě nikdy nebylo. Jsem vděčný pánubohu, že mne zachránil. Kdyby si řekl, že mám umřít, tak umřu. A jsem samozřejmě vděčný i za všechny přátele, kteří mne podporují. Zrovna před chvílí mi volala manželka Martina Fendrycha, že se zastaví. Ta dělá v neziskovém sektoru, někde na Škroupově náměstí, tam, kde byla v prosinci 1988 za bolševiků ta první povolená demonstrace. Tam jsem tehdy taky chvilku mluvil a pořád jsem pak čekal, kdy přijede Veřejná bezpečnost a zbije nás a ono se nic nestalo.

Tím jste nás hezky přivedl k pohledu na těch 35 let, které uplynuly od listopadových událostí. Na co z toho období rychlých změn vzpomínáte nejraději?

Rozhodně zajímavé bylo období, kdy jsem byl ministrem vnitra. Vzpomínám na to rád, byť vím, že jsem udělal i spoustu chyb. Vzpomínám si na tu překotnost událostí a na to neuvěřitelné nadšení, s nímž jsem přijímal nově nabytou svobodu. Přišlo mi to jako zázrak. Dnes mi přijde, že poněkud zapomínáme, že se svobodou se pojí i zodpovědnost. Projevuje se to i tím, že zejména na okrajích společnosti se lidé často nedovolají spravedlnosti. Tam vidím i svoje chyby – svého času jsem řídil všechny okresní úřady, ale neměl jsem vlastně ponětí, co se tam děje. To, že je z centra těžké tam dohlédnout, platí dodnes.

Vy jste se v minulosti pohyboval i kolem médií: od samizdatových Lidových novin, Originálního videojournalu, přes politickou revue Sport, byl jste pak i první šéfredaktor Respektu, který jste pak o dvě desítky let později pomáhal zachraňovat před krachem. Angažoval jste se v televizní krizi… Jaký je z vašeho pohledu stav dnešních médií?

Mediální scéna odpovídá obrazu, který vytváří všichni, kdo tady žijí. Píše se o hromadě banalit a nesmyslů, kterým se dává neúměrná pozornost a vedle toho máte podstatná témata a kauzy, které často zaujmou jen úzkou část lidí. Ve vaší knize České průšvihy 1989–2024 je třeba kapitola věnovaná Lex Schwarzenberg jako ukázka trvající nespravedlnosti v této zemi. Jsem rád, že je to konečně popsané takto podrobně. Je prostě spoustu témat, která jsou přehlížená a je to škoda.

Divím se, kolik prostoru dostal Klaus v souvislosti s těmi 35 lety od pádu komunismu. On pořád tvrdí, že to nezařídila žádná opozice, žádní disidenti, ale obyčejní lidé, kteří na všechno kašlali. Tím ve skutečnosti komunistický režim udržovali u moci…

Když jste zmiňoval, že si uvědomujete, že jste udělali i spoustu chyb, říkal jste si zpětně, že jsme se měli radikálněji vyrovnat s komunisty, s komunistickou stranou?

To jsme rozhodně měli. Tehdy tomu bránil hlavně Václav Havel, který přišel s ideou, že komunisté stejně vymřou a že nemá smysl jít cestou zákazu. To byla chyba a myslím, že se nám později vymstila. Komunisté tady pořád jsou. Podívejte se, na jakém principu funguje Andrej Babiš: je to neuvěřitelný populista. Z komunismu si odnesl zkušenosti a kontakty, na kterých zbohatl a teď láká lidi na nějaký vysněný lepší svět. Obávám se, že Petr Fiala se už nevzpamatuje a Babiš bude jasným vítězem příštích voleb. Pak se spojí s Okamurou nebo třeba Motoristy a zbytkem komunistů a bude to příšerné. To vnímám jako velké nebezpečí, byť věřím v to, že demokracie je už tady natolik zažitá, že se nevydáme ani slovenskou, ani maďarskou cestou. Problém je ale v tom, že současná vláda lidi nedokázala přesvědčit a má už jen málo času. Měla pracovat od samého počátku, vysvětlovat, co dělá a co se tady děje, za co je vinna a jak to napraví…

Dohledal jsem některé vaše starší výroky, kdy jste mluvil o tom, že nutnou podmínku úspěchu politické strany je „vůle k jednotě a její čitelnosti u voličů“, plus „schopnost politika jednat podle svého svědomí a vytvářet vedení své strany kritické prostředí pro trvalou sebereflexi“. Jak s tímto vědomím pohlížíte právě na podnikatelská hnutí Andreje Babiše nebo Tomia Okamury, kteří svá hnutí řídí dosti autoritářsky?

Je chyba, že lidé tohoto typu dostali u nás takovou šanci vyrůst. Vnímám to jako nebezpečí. Chybí nám tu někdo s autoritou jako měl Václav Havel. Já ho obdivoval. Zejména to, jak nás zastupoval hlavně navenek, v zahraničí. To se pak v kontrastu ukázalo, když jsme měli dvakrát za sebou za prezidenta Klause a Zemana.

Není vlastně fascinující, jak dlouho se zrovna tihle dva jmenovaní drží ve veřejném životě, když už ne přímo v aktivní politice?

Je to až nevídané. Divím se, kolik prostoru dostal Klaus v souvislosti s těmi 35 lety od pádu komunismu. On pořád tvrdí, že to nezařídila žádná opozice, žádní disidenti, ale obyčejní lidé, kteří na všechno kašlali. Tím ve skutečnosti komunistický režim udržovali u moci, ale Klaus si pořád vede svou. Kromě toho mluví do kde čeho, podporuje německou AfD… Přijde mi, že není poučen ničím, ale pořád něco káže a předkládá vlastní verze událostí.

To je také ta hlavní věc, za niž jsem vděčný této vládě, že se tak jednoznačně postavila k ukrajinskému utrpení, že tam posílá zbraně a odsuzuje Putinův režim.

Kdybyste měl tu moc a jednu polistopadovou věc mohl udělat se znalostí dnešních věcí úplně jinak, co by to bylo?

Rád bych býval změnil celé období hospodářských změn a privatizace, kdy se k moci dostali lidé, kteří se k ní nikdy neměli dostat, ale my jim k tomu dali příležitost. Člověk tehdy ekonomice moc nerozuměl a obrovským způsobem se tady rozdal majetek, dalo se jen bránit těm největším nebezpečím. Když v roce 1999 přišla Dřevíčská výzva a známí ekonomové tam vyřkli nad českou ekonomikou poměrně tvrdý ortel, Klaus reagoval jen tím, že to jsou knížecí rady. Já tam ale tehdy byl jako předseda Unie svobody a zanechalo to ve mně naopak hluboký dojem. A to, o čem se tam tehdy mluvilo a psalo, by se dalo překlopit i do dnešní doby.

A ještě pokud jde o privatizaci: osobně jsem třeba poslal svazek Václava Junka na vládu. Byl to agent Státní bezpečnost a vadilo mi, jaké šance a jaký prostor dostává. Nakonec si s ním zadal i Václav Havel. A myslím, že v některých ohledech ten systém, kdy z něj těží hlavně někteří vyvolení, pokračuje dál.

Na druhé straně má dnes část společnosti pocit, že oni jsou ti „novodobí disidenti“, že je někdo cenzuruje, že je svoboda slova v ohrožení, protože se oni se svými názory nedostanou do médií… Dost často jsou s tím spojené různé konspirační teorie. Odkud se to podle vás bere?

Myslím, že je to spojená nádoba s tím už zmíněným populismem. To jsou lidé, na které se obracejí politici jako je Babiš, Okamura, Motoristé. Vždyť oni sami rádi opakují, že je někdo umlčuje… Třeba Babiše, který do nedávna měl svoje vlastní noviny. Plus to, na co se ptáte, myslím úzce souvisí s proruskými vlivy. Přitom je úplně jasné, kdo je ve válce proti Ukrajině agresorem. To je také ta hlavní věc, za niž jsem vděčný této vládě, že se tak jednoznačně postavila k ukrajinskému utrpení, že tam posílá zbraně a odsuzuje Putinův režim. Spousta lidí říká, že si má Ukrajina pomoct sama, že se do toho nemáme nechávat zatáhnout, ale tak to není – Ukrajině musíme pomáhat.