Navzdory svému věku 51 let je Marek Benda (ODS) nejdéle sloužícím českým poslancem. Členem sněmovny, dříve České národní rady, se stal už 6. února 1990; od té doby s výjimkou let 2002 – 2004 „poslancuje“ nepřetržitě. Nyní svolává ostatní žijící kolegy a kolegyně, kteří se stejně jako on již před 30 lety, po listopadu 1989, stali doslova z ulice členy parlamentu.

Slavnostní setkání je v plánu v Poslanecké sněmovně ve čtvrtek 6. února od 16 hodin, tedy právě 30 let poté, co komunistické členy České národní rady, kteří složili mandát, vystřídali noví poslanci.

„Zvali jsme všechny, zhruba třetina lidí je už po smrti, přeci jen je to 30 let a někteří tam vstupovali už ve starším věku. Myslím, že dorazí tak do třiceti lidí,“ odhaduje Marek Benda.

Pozvánku dostali například Martin Bursík, Jan Kalvoda, Stanislav Křeček, Jan Kasal, Ivana Janů, Karel Kříž a další.

Tesilové obleky, pletené svetry

První kooptace do někdejšího komunistického parlamentu proběhly už dříve, na konci roku 1989 v tehdejším Federálním shromáždění. „Já ale zvu někdejší kooptované členy České národní rady,“ upřesňuje Benda. „Jednak jsem ve federálu nebyl, a bylo by to asi i s ohledem na Slováky komplikovanější zorganizovat,“ vysvětluje poslanec, který v únoru 1990 jen o pár měsíců překročil nutnou věkovou hranici 21 let.

„My jsme si občas tu kooptaci připomněli s těmi, kdo ve sněmovně ještě byli, ale zhruba od roku 2006 už ne. Na 20. výročí tu byly zmatky spojené s rozpuštěním sněmovny, takže si to chceme důkladně připomenout aspoň teď, na 30. výročí,“ říká Benda, který tehdejší okolnosti vstupu do parlamentních lavic popisuje jako „zvláštní dějinnou událost“. Kooptace jako takové se už staly i předmětem práce historiků.

Nikdy předtím se v jeden okamžik nesmísili vystrašení komunističtí poslanci a funkcionáři s těmi, kdo ještě donedávna z vůle soudruhů topili v kotelně, či myli výlohy; v poslaneckých lavicích tak vedle sebe zasedla nevšední směs tesilových obleků a pletených svetrů a dlouhých vlasů.

„Komunističtí poslanci byli až na několik málo výjimek úplně vykolejení a z většiny z nich naopak vyzařoval spíše strach, co s nimi my uděláme. Lidé, o jejichž skálopevném marxisticko-leninském přesvědčení jsem do té doby jen slýchal v rádiu či je viděl v televizi, najednou chodili jako tělo bez duše. Nejtrapnější bylo, když se nás někteří snažili plácat po zádech, jak je to vlastně fajn a jak si celou dobu nepřáli nic jiného, než to tady rozpohybovat,“ vzpomínal třeba Libor Kudláček, spoluzakladatel Občanského fóra v Pardubicích, který byl jedním z prvních kooptovaných poslanců do Federálního shromáždění.

Důkladně téma kooptací zpracoval Petr Roubal v textu Starý pes, nové kousky: kooptace do Federálního shromáždění a vytváření polistopadové politické kultury (vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2013). Z jeho textu v následujících řádcích faktograficky čerpáme.

Lux, Grebeníček, Jansta…

Před rokem 1989 poslanci v komunistickém Československu neměli žádnou reálnou moc. Nešlo ani o práci na plný úvazek, i když poslanecké náhrady dosahovaly tehdy poměrně slušných dvou tisíc korun.

Kooptace (tedy náhradu poslanců, kteří dobrovolně, či pod tlakem okolností složili mandát novými lidmi) usnadnil fakt, že už v průběhu první poloviny prosince 1989 postupně rezignovala řada prominentních poslanců Federálního shromáždění: Miroslav Štěpán, Marie Kabrhelová, Vasil Biľak či Milouš Jakeš, většinou na nátlak vlastní strany.

První vlna kooptací přišla už 28. prosince 1989; do lavic Federálního shromáždění tehdy zasedlo dvacet jedna nových poslanců za Občanské fórum a slovenskou Veřejnost proti násilí. Jeden nový muž přibyl i za komunistickou stranu: šlo o Miroslava Janstu, později podnikatele a právníka blízkého ČSSD, dnes je mimo jiné předsedou České basketbalové federace.

Jako nový poslanec na sebe Jansta upozornil hlavně v listopadu 1990, když ve Federálním shromáždění jako jediný hlasoval proti zákonu, který měl vrátit „majetek KSČ všemu lidu“. Komunističtí poslanci tehdy na protest opustili sál, osmadvacetiletý Jansta ale zůstal.

Do parlamentu zasedla ale především řada postav disentu: Jaroslav Šabata, Ladislav Lis, Tomáš Hradílek, dále zástupci kultury jako Michael Kocáb, studenti jako Jan Bubeník, ale i zástupci nekomunistických stran, mezi nimi Václav Benda (otec Marka Bendy) či Emanuel Mandler.

Rezignace komunistických zákonodárců postupně pokračovaly, a do poslaneckých lavic tak zasedali další noví lidé, dodnes známí politici. V lednu 1990 například hornického úderníka Lumíra Sakmara nahradil dnešní ministr kultury Lubomír Zaorálek.

Do politiky se prostřednictvím kooptací poprvé dostal i dnešní prezident Miloš Zeman, tehdy budoucí předseda lidové strany Josef Lux nebo dva pozdější předsedové KSČM Jiří Machalík a Miroslav Grebeníček.

Celkově po listopadu 1989 rezignovalo nebo bylo odvoláno 160 poslanců Federálního shromáždění z 350 poslanců zvolených ve volbách 1986. Na jejich místa nastoupilo celkem 155 kooptovaných poslanců a poslankyň. Žen bylo ovšem mezi kooptovanými pouze šest.

I zde jde často o známá jména: Dana Němcová, Vlasta Parkanová, Jana Petrová, Elenóra Sándorová,  Magdaléna Kačicová a Božena Fuková. Poslední jmenovaná se po letech „vrátila na místo činu“ – patřila k pouhým čtyřem poslancům komunistického Národního shromáždění, kteří hlasovali proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk a o mandát přišla hned v roce 1969.

A už vám bylo 21?

Kooptace probíhaly i do národních komor parlamentu: České a Slovenské národní rady. Jak píše Petr Roubal ve své práci o kooptacích, „podle svědectví zaměstnanců Kanceláře Federálního shromáždění dorazili někteří kooptanti místo do České národní rady omylem do Federálního shromáždění, zřejmě v domnění, že je parlament jako parlament.“

Unikátnost doby ilustrují i detaily, jako třeba to, že v lednu 1990 se na společnou schůzi sněmoven Federálního shromáždění (jehož prvním bodem bylo projednání zákona o odvolávání poslanců) dostavil na galerii hostů i známý hudebník Frank Zappa s televizním štábem, který údajně natáčel (zřejmě nikdy nedokončený) hodinový dokument o československé revoluci pro Financial News Network.

Kooptace provázely i mnohé zmatky, problém byl vůbec dodat seznam kandidátů i to, aby sněmovna byla usnášeníschopná. Občas se jedno parlamentní místo dostavilo více kandidátů, někteří z nových poslanců dorazili do parlamentu pozdě a nestačili složit poslanecký slib.

Jiní naopak zasedli do poslaneckých lavic dřív, než byli zvoleni. Zvolen byl také Szilárd Samogyi, kterému ještě nebylo 21 let, a jeho volba musela být zpětně prohlášena za neplatnou.