Právě odtajněné dokumenty z moskevských archivů umožňují osvětlit jednu z nejznámějších operací roku 1941, která se opět stala aktuální během nynější ukrajinsko-ruské války: zničení Dněperské vodní elektrárny (Dněprogesu).

Ke zničení tak důležitého zařízení byly 15. srpna do Záporoží vyslány letadly z Moskvy výbušniny a specialisté. Hlavním vykonavatelem byl vojenský inženýr 1. stupně Boris Epov – a autor těchto řádků měl jako první přístup k materiálům z jeho vyšetřování o výsledcích operace, které bylo vedené od 18. srpna do 14. září 1941.

Boris Epov (1900–1991). Foto: archiv autora

Epovovi pomáhali při zaminování přehrady dva nadporučíci Rudé armády, kteří přijeli s ním – Georgij Bezrukov a Andrej Poběžimov .

Bezrukov připravil první výbuch mostu – přes výpustní komoru vedoucího z pravého, západního břehu Dněpru do přehrady. Kromě vojínů mu byli podřízeni dva velitelé z 545. samostatného sapérského praporu 274. pěší divize, který bránil Záporoží.

Nadporučík Georgij Bezrukov (1919 – nejdříve 1950). Foto: archiv autora

První – poručík Boris Bedňakov – vedl skupinu dvaceti mužů, kteří zaminovali most přes komoru. Druhý – podporučík Pjotr Osipov (nar. 1921) – otočil klíčem ve stroji, který vyhodil do povětří předkomorový most.

Poběžimov připravoval druhou nálož dvaceti tun trhaviny – v poterně, což je tunel v tělese přehrady. Velel mu poručík z téhož 545. samostatného ženijního praporu Pjotr Afanasjev, který měl na starosti skupinu, jež měla za úkol vnesení výbušnin do tělesa přehrady.

Afanasjev také zapálil zápalnou šňůru, která vedla ke krabici s náloží. Druhý výbuch se odehrál půl hodiny po prvním, takže uprchlíci v tu chvíli nemohli být u přehrady – z pravého břehu se k ní dalo dostat pouze přes předkomorový most.

Poručík Pjotr Afanasjev (1922–1944). Foto: archiv autora

Z frontových velitelů pomáhali Epovovi nebo dohlíželi na podminování a přechod vojsk plukovník Fjodor Charčevin, náčelník oddělení min a překážek ženijního oddělení štábu Jižního frontu, podplukovník Aron Šifrin (zástupce náčelníka ženijního oddělení štábu Severního frontu) a generál Fjodor Charitonov.

Dněpr střežil pluk vnitřních vojsk NKVD č. 157, což však Lubjance nepřisuzuje žádnou roli při bombardování stanice. Jednak neprováděl zaminování. Za druhé, 26. června 1941 byl tento pluk zařazen do aktivní Rudé armády a od 19. července – tedy v době bombardování – byl operačně podřízen zmíněné 274. střelecké divizi. Za třetí, pluku velel Nikolaj Pozdňakov – major Rudé armády, nikoli Státní bezpečnosti, tedy nikoli čekista, ale voják.

Generál Fjodor Charitonov (1899–1944). Foto: archiv autora

Zničení Dněpru bylo předem připraveno v Moskvě na nejvyšší úrovni, což Epov prokázal při výslechu ve Zvláštním oddělení NKVD 20. srpna 1941 – vyšetřovací spis o výbuchu je uložen ve Státním archivu Ruské federace:

„14. srpna … Kotljar … nabídl … akademiku [Borisi] Veděněvovi (jednomu z projektantů Dněpru, pozn. autora), aby mě seznámil se stavbou a ukázal místa navrhovaného zničení. Poté, co mi Vedenějev poskytl konzultaci k výbuchu, mi přítomný zástupce komisaře elektráren [P. M.] Sergienko vysvětlil, že dnes nebo zítra bude vydáno oficiální vládní nařízení o zničení Dněpru a budou tam vyznačena místa vyhození do povětří“.

A skutečně, 17. srpna Státní výbor obrany SSSR přijal přísně tajný výnos č. 503 „O evakuaci Dněperské vodní elektrárny“ – tento dokument je uložen v ruském Státním archivu veřejných informací:

Akademik Boris Vedenějev (1884–1946). Foto: archiv autora

„… zabránit možnosti nepřítele využít hráz dněperské vodní elektrárny jako komunikační prostředek mezi pravým a levým břehem, zničit:

1. předkomorový most (na západním, pravém břehu),
2. most přes zdymadlo (na levém, východním břehu),
3. vyhodit do povětří hlavní těleso hráze na dvou místech, a to nejméně o tři nebo čtyři rozpětí na každém místě.

K provedení uvedených opatření v úplně poslední odbočce…“

Na události následujícího večera později vzpomínal tehdejší velitel Jižního frontu Ivan Tjuleněv:

„…Země se nám otřásla pod nohama – výbuch obrovské síly otřásl vzduchem. (…)

Usnesení GKO o vyhození Dněperské vodní elektrárny do povětří. Opsal a podtrhl A. Gogun. Foto: archiv autora

V důsledku výbuchu mostu a hráze se ostrov Chortycja (od jehož severního konce k hrázi Dněprogesu je pouhých 1300 metrů, pozn. autora) zůstal téměř odříznut pluk pěchoty (kvůli výbuchu přehrady nálož položená pod Streleckým mostem, který vedl z Chortycji na levý břeh, předčasně vybuchla, pozn. autora). Úspěšně se bránil a pak s největšími obtížemi přešel na východní břeh.

Výbuch přehrady prudce zvedl hladinu vody v dolním toku Dněpru, kde v té době začínal přechod našich dvou armád a jezdeckého sboru. (…)

Vybavení pontonového přechodu (…) stačilo pouze na stavbu lehkých přívozů. (…) K přechodu se používaly remorkéry, parníky, bárky a plovoucí přístaviště Dněperské říční paroplavební společnosti. (…)
9. jezdecká divize nakládala koně na bárky, ale 5. jezdecká divize bárky neměla a její koně překonávali Dněpr plavbou.“

Pod vodou se ocitla i řada zeleninových zahrad a pastvin: řev krav a křik prasat spolu s hukotem vody a praskáním lámajících se stromů vytvářely dojem konce světa.

Armádní generál Ivan Tjuleněv (1892–1978) získal titul Hrdina Sovětského svazu až za Brežněva v roce 1978. Foto: archiv autora

Tjuleněv pomlčel o těch obětech, za něž byli organizátoři výbuchu buď přímo nebo nepřímo odpovědní: o části vojáků 274. střelecké divize, kteří byli po výbuchu odříznuti na pravém, západním břehu Dněpru u dněperské přehrady, a také o partyzánech, kteří se utopilii v dněperských záplavách – záplavové oblasti řeky.

Do dnešního dne nejsou doloženy žádné informace o civilních obětech, protože pravděpodobně žádné nebyly. Tamní obyvatelé byli na podobné jevy při jarních a podzimních záplavách zvyklí a v příslušných pobřežních oblastech se neusazovali.

Během povodní volali o pomoc partyzáni nebo vojáci Rudé armády, kterým se podařilo zachytit větví stromů na pravém břehu Dněpru, které byly téměř celé pod vodou – a dobrovolníci zachraňovali ty, které mohli, na člunech.

Pod vodou se ocitla i řada zeleninových zahrad a pastvin: řev krav a křik prasat spolu s hukotem vody a praskáním lámajících se stromů vytvářely dojem konce světa. Když hladina vody klesla na spodní okraj výmolu v hrázi a Dněpr vstoupil do svých břehů, odhalil se děsivý obraz – uniformované mrtvoly visící ze stromů v nepřirozených pózách.

Protože byl večer, bylo na Dněpru jen málo lidí. Apokalyptický výbuch byl slyšet mnoho kilometrů daleko, což nemohlo nevyvolat obezřetnost lidí a jejich odchod na bezpečná místa. V březnu 1942 se v nacistických novinách Berliner Illustrierte Zeitung objevil fiktivní údaj o třech tisících mrtvých. Doprovázela ho kresba ilustrátora, kterému nechyběla umělecká fantazie.

Vladimir Linikov, záporožský historik a vlastivědný pracovník. Foto: archiv autora

Při výslechu Epov vypověděl, proč se rozhodl položit nálož na jedno místo přehrady:

„Ke zničení Dněpru v místech stanovených vládním nařízením jsem potřeboval dalších 10 tun výbušnin, prapor sapérů ve čtyřsměnném složení k provedení přípravných prací a 10 nákladních vozidel. Na přípravu destrukce jsem potřeboval nejméně 1 a ½ dne.

Ráno 18. srpna jsem si po přečtení vládního nařízení vyžádal od podplukovníka Šifrina, náčelníka ženijního oddělení Jižního frontu (ve skutečnosti byl pouze zástupcem náčelníka ženijního oddělení velitelství Jižního frontu, pozn. autora), slíbil, že do hodiny pošle jednu rotu ženistů a pak ji doplní na prapor a poskytne mi potřebné množství výbušnin. Muži se objevili se zpožděním a výbušniny jsem nikdy nedostal. (…)

Nacistický propagandistický podvrh – kresba vybuchující dněperské přehrady, uveřejněná v novinách Berliner Illustrierte Zeitung. Obrázek poskytl Vladimir Linikov. Foto: archiv autora

Pro krátkost času a nedostatek dalších výbušnin a potřebných pracovních sil a dopravy jsem se rozhodl vyhodit přehradu do povětří na jednom místě bez ucpání. Tedy ,nezacpat´nálož v díře pytli s pískem nebo narychlo postavenými stěnami po obou stranách – a proto byl výmol tak široký.“

Z Bezrukovy výpovědi ještě jasněji vyplývá, jaké tajnosti a rozruch panovaly kolem zničení elektrárny – instrukce dostal až 16. srpna: „…Epov v kanceláři správce Dněprogesu mně a Poběžimovovi vysvětlil úkol – připravit výpočty pro vyhození Dněprogesu do povětří.

Do 18. srpna jsme dělali výpočty pro výbuch, nejprve obloukového mostu přes zdymadla, dálničního mostu, pak mi Epov dal za úkol udělat výpočty pro výbuch mostu přes přední komoru. Sotva jsem práci dokončil, Epov mi nařídil, abych výpočty neprováděl.

Dněpr a jeho okolí navštěvovali nejvýše postavení funkcionáři Třetí říše. Obrázek z knihy „Černé PR Adolfa Hitlera“ od A. Goguna. Foto: archiv autora

Dne 18. srpna mi Epov vysvětlil, že těleso hráze podminujeme na dvou místech a předkomorový most, a to bez výpočtu.“

Tato slova korespondují s výpovědí Poběžimova:

„16. srpna t. r. ve správě Dněprů Epov mně a Bezrukovovi vysvětlil, že máme za úkol připravit k výbuchu dvacátý třetí buchar (tj. opěru, pozn. autora) hráze a předkomorový most. Až do 18. srpna jsem prováděl výpočty…

Osmnáctého ráno v jedenáct hodin Epov nařídil neprovádět výpočty s tím, že to odpálíme ,od oka´. (…)

Zpočátku dal Epov pokyn připravit výbuch na dvou místech hráze, pak své rozhodnutí změnil a nařídil soustředit dostupné množství výbušnin na jednom místě hráze.“

Ve spěchu to Epov jednoduše vyřešil tím, že položil silnější nálož, než bylo třeba.

Generál Leontij Kotljar byl v roce 1941 náčelníkem Hlavního vojenského ženijního ředitelství Rudé armády. Dne 28. dubna 1945 mu byla udělena zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu. Foto: archiv autora

A byl pohnán k odpovědnosti nikoli za nadměrný rozsah destrukce nebo záplavy, ale za to, že výbuch předkomorového mostu byl proveden předčasně – když na pravém, západním břehu Dněpru bylo ještě na pět set vojáků Rudé armády, dvacet koňských povozů s granáty, dva osobní a čtyři nákladní automobily, tři provozuschopná děla a pět až sedm minometů.

Většině těchto vojáků se podařilo dostat ven nebo přeplavat na levý břeh, menšina byla zabita nebo zajata Němci, utopena nebo rozprášena.

Epov svou vinu samozřejmě nepřiznal, ale později si na opatření fyzického vlivu nevzpomněl: „V té době měl generál Kotljar schůzku se soudruhem Stalinem (v deníku návštěv je toto setkání zaznamenáno 13. září, pozn. autora), aby mu o tomto případu referoval; Stalin hned večer instruoval NKVD a ráno v 6 hodin jsem byl již propuštěn…“

Despota se zřejmě rozhodl, že nejdůležitější je, aby byl úkol splněn – i když s trochou štěstí, přehrada byla přeci jen vyhozena do povětří. Proto se tanky Wehrmachtu nepokusily prorazit tudy na východní břeh Dněpru a továrny v Záporoží byly evakuovány.