POZNÁMKA. Letošní významné, dokonce dvojité výročí Karla Kryla (80 let od narození a 30 let od úmrtí), našeho nejvýznamnějšího národního barda, nenechalo lhostejným asi žádného uvědomělého pamětníka. Bylo připomínáno na mnoha místech a různým způsobem: koncerty, setkáními, besedami, výstavami, mnoha texty na různých webech a v mnoha periodikách. Někde ale naopak trestuhodně chybělo…

Česká televize uvedla k dvojitému Krylovu výročí řadu pořadů a dokumentů. Vynikající byl nápad představit Kryla v pražském Rudolfinu, v rámci festivalu Prague Sounds. Výjimečný koncert proběhl v nabitém sále, který byl už na jaře okamžitě vyprodán.

Nadšené publikum zaslouženě odměnilo oba interprety i doprovodné kapely dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Zpěváci Richard Müller i David Koller pojali své interpretace vkusně, s citlivými aranžemi, které jedinečným písním Karla Kryla určitě neublížily a prokázali tak i svůj vztah k téhle kulturní osobnosti.

Pochvala patří především řediteli festivalu Marku Vrabcovi za jeho nevšední nápad, který vybočil ze zvyklostí tuzemské kulturní scény a demonstroval na špičkové úrovni to, co je v naší společnosti zmítající se ve složité době opravdu důležité.

Čest a čisté svědomí

Jsou to stále platné hodnoty, jež jsou podstatou tvorby legendárního pěvce a básníka, které nás přesahují, ale které zde chybí. Možná by mohly pomoct současnou rozháranou společnost stmelovat a léčit, tak jako se to dělo v době sovětské okupace a následné normalizace.

Tím spíše, že nadšený návrat Karla Kryla do vlasti po roce 1989 nijak nezaslepil jeho kritické myšlení a mnohé jeho komentáře k polistopadovému vývoji čas jen potvrdil.

Nebral si servítky, zlobil nastupující garnituru a svou nekompromisností rozčiloval i množství svých jinak nadšených příznivců, kteří neuvěřili jeho jasnozřivosti. Dělal to dál, i za cenu ztráty popularity části veřejnosti, hodlal si ale i nadále uchovat čest a čisté svědomí.

Nikdo není dokonalý, ale míra oprávněnosti jeho sžíravé kritiky, celková opravdovost, integrita jeho osobnosti a celého života, morální příklad a kvality písňové a básnické tvorby, to vše dohromady je v našich moderních dějinách unikátní.

O takové lidi a jejich odkaz je třeba pečovat, což znamená také předávat ho dalším generacím, ať už ve školách, v médiích, ve veřejném prostoru, ale také pomocí institucí přímo k tomu zřízených. Tím se konečně dostáváme k tomu, co se hrubě nepovedlo.

O výše napsaném bohužel zřejmě nemá ponětí generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš, nebo možná ještě hůř, je mu to lhostejné. Právě jím vedená instituce má přitom ze své podstaty o tyto věci pečovat a předávat je veřejnosti, vzdělávat ji a upozorňovat na to, co je důležité.

Už před několika lety se Národní muzeum zavázalo uspořádat ve svých prostorách velkou a dobře viditelnou výstavu právě k významnému kulatému a dvojitému Krylovu výročí. Mělo to být ve spolupráci s Národním archivem, kterému se po letitém úsilí podařilo získat kompletní Krylovu pozůstalost.

Výstava Ahoj občani

Když se čas k realizaci přiblížil, zcela nepochopitelně a hlavně neomluvitelně Národní muzeum cuklo: žádná taková výstava nebude.

Pod velkým časovým tlakem se Národnímu archivu podařilo domluvit náhradního partnera, Muzeum hlavního města Prahy, a obsahově velmi pěknou výstavu uskutečnit. Ovšem až v samém závěru Krylova roku a s velkým zpožděním vzhledem k datu narození i úmrtí.

Výstava Ahoj občani je k vidění od 17. listopadu do dubna příštího roku ve sklepení domu U Zlatého prstenu. Je jasné, že navzdory snaze a kvalitnímu obsahu ji uvidí zlomek lidí oproti tomu, kdyby tématu věnovalo potřebnou péči a své vyšší možnosti Národní muzeum.

Autor tohoto textu to chápe jako výraz neúcty ke Karlu Krylovi; tak to jednoznačně z postoje Národního muzea, přesněji jeho vedení, vyplývá.

Výstava Karla Kryla by do Národního muzea jednoznačně patřila a přesluhující generální ředitel Michal Lukeš by se měl za tuto sabotáž velmi stydět. Jestli by to už po těch dlouhých letech nechtělo do čela jinak jistě ctihodné instituce novou krev.

Autor je organizátor seminářů a konferencí, mecenáš a potomek českého politika a spoluzakladatele Národní strany Františka Ladislava Riegera,  jehož zámek Maleč u Chotěboře získal v restituci, opravil a otevřel veřejnosti.