Jak může Západ odpovědět na teror ? Válka s Islámským státem pohledem mezinárodního práva

Hnutí Islámský stát se podle zpravodaje ruské tiskové agentury TASS přihlásilo k  teroristickým útokům v Bruselu, které si vyžádaly nejméně 30 mrtvých a zraněné (fotografie tří podezřelých výše). O válce s Islámským státem mluví čeští i světoví politici. Až donedávna bylo v mezinárodním právu nejasné, zda může i nestátní subjekt nést odpovědnost za teroristické útoky, či zda se jedná pouze o odpovědnost individuální, a to osob, které tyto útoky páchají. Jaký je současný pohled mezinárodního práva v textu pro HlídacíPes.org vysvětluje právník Aleš Rozehnal.

V první řadě je nutno konstatovat, že entita označovaná jako Islámský stát žádným státem není a není ani ničím, co by stát připomínalo. I když neexistuje obecně přijímaná definice státu, právní doktrína se shoduje na tom, že stát je organizované politické společenství spravované jednou státní mocí.

Je Islámský stát stát?

Max Weber definoval stát jako politickou organizaci s centrální vládou, která má monopol na legitimní užití moci na určitém území. Stát musí rovněž vykazovat určitý prvek stability ve všech svých definičních znacích. Z těchto definic by se tedy mohlo zdát, že Islámský stát státem je.

Ani jedna z těchto definic však nezmiňuje další a možná hlavní podmínku pro existenci státu, kterou je jeho uznání ostatními státy. Uznání státu je politický proces, který znamená uznání statutu státu či suverenitu nově získaného teritoria jako legální. Uznání státu je jedním z nedůležitých znaků naplnění základních kritérií pro vznik nového státního útvaru.

Na obdobném principu je založena i tzv. Stimsonova doktrína, která byla vytvořena americkým ministrem zahraničí Henry L. Stimsonem. Doktrína vychází z principu, že z ilegálních aktivit vedoucích ke vzniku územní entity nemůže vzejít legálně existující stát.

Ze všech těchto důvodů není možno útvary označované jako Náhorní Karabach, Podněstří, Somaliland, Severokyperská turecká republika, ale i Islámský stát považovat za státy, stejně tak jako nebyly v minulosti za státy považovány Katanga, Jižní Kasai nebo Biafra.

Nebo povstalecké hnutí?

Dále je třeba zabývat se otázkou, zda Islámský stát není povstaleckým hnutím, kterému jsou mezinárodním právem přiznána některá práva a uloženy jim odpovídající povinnosti. Povstalecké hnutí je ozbrojené uskupení vykazující určitý stupeň hierarchie a organizovanosti, které se dlouhodobě účastní akcí větší intenzity.

Povstalecké hnutí musí vykonávat správu alespoň nad částí státního území, aby je bylo možné považovat za tzv. rodící se stát. Povstalecké hnutí je tedy vzpourou proti vládě mající za cíl svržení vlády prostřednictvím ozbrojeného konfliktu. Cílem povstaleckého hnutí může být buď svržení vlády a převzetí moci ve státě při zachování územní celistvosti nebo úplné odtrhnutí části území, které ovládají.

Povstalecké hnutí má však právní subjektivitu pouze na základě institutu uznání za bojující stranu, popřípadě institutu uznání za povstalce, na jehož základě je možné aplikovat na konflikt, jehož je účastníkem, normy upravující mezinárodní konflikty v jejich plné šíři.

Od povstaleckých hnutí jako legitimních aktérů vnitřních konfliktů je navíc třeba odlišovat teroristické skupiny, které páchají trestné činy, jejichž cílem je vyvolat strach široké veřejnosti, skupiny lidí nebo určitých osob, které nejsou za žádných okolností omluvitelné, byť by jej mohly některé politické, filosofické, rasové, etnické či náboženské důvody k jeho spáchání zdánlivě ospravedlňovat.

Nebo teroristická skupina?

Základními znaky teroristické skupiny jsou protiprávnost, použití násilí, vyvolání strachu u obyvatelstva a snaha o zajištění publicity, a to zejména o příčinách spáchání těchto činů. K teroristickým útokům navíc dochází převážně v období míru. Z výše uvedeného vyplývá, že Islámský stát není možno považovat ani za povstalecké hnutí.

Mezinárodní právo prostřednictvím Charty Spojených národů považuje vyhlášení války z jiných než obranných důvodů za nezákonné a z tohoto důvodu v současné době tento formální akt, kterým je vyhlášen válečný stav mezi dvěma nebo více státy, není praktikován. Legálně totiž může vyhlásit válku pouze ten stát, který uplatňuje právo na sebeobranu.

Označení Islámský stát se tedy používá pro označení organizované skupiny osob páchajících trestnou činnost, proti které není možno vést válku. Vedení války proti Islámskému státu by navíc znamenalo, že militanti tohoto hnutí by nebyli postižitelní za své bojové akce proti legitimní vládě Syrské arabské republiky a Irácké republiky, pokud by jejich činy nebyly válečnými zločiny.

Členy této teroristické skupiny je nutno postihovat za páchání konkrétní trestné činnosti, její organizování, za pomoc nebo podněcování k ní či její schvalování. Vzhledem k tomu, že se však nejedná o projevy obecné kriminality, ale o teroristické útoky, má postih této trestné činnosti svá specifika.

Co z toho vyplývá…

Tímto specifikem je, že stát, jehož občasné se stali předmětem útoku, má právo na sebeobranu. Podle doktríny mezinárodního práva akumulace událostí musí být každý individuální akt teroru posuzován v souhrnu takových činů, a to přesto, že jednotlivý útok nemůže být sám o sobě označen jako ozbrojený útok proti státu. Pokud však souhrn všech útoků dosáhne intenzity ozbrojeného útoku, je na ně možno odpovědět ozbrojenou silou.

Podle judikatury Mezinárodního soudního dvora se musí jednat o sérii útoků, které jsou vedeny stejným cílem a jsou přičitatelné stejnému okruhu útočníků. O takový případ se zřejmě jedná v případě teroristických útoků organizovaných tzv. Islámským státem.

Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1368 a 1373 přijaté po útocích 9/11 jednoznačně stanovily, že právo na kolektivní i individuální sebeobranu je dáno i při útocích, které není možno přičítat nějakému státu. Státy mají totiž povinnost, ale i právo chránit své občany. Pokud jsou útoky vedeny osobami pobývajícími v jiném státě a tento stát nebo mezinárodní společenství nepřijme účinná opatření k jejich zastavení, jako ke tomu v případě Sýrie a Iráku, musí mít napadený stát právo na použití síly v rámci své sebeobrany.

Z předmětných rezolucí vyplývá, že státy zasažené terorismem jsou oprávněny i k užití vojenské síly, aby vraždy svých občanů zastavily.

Nezbytnost použití síly je dána tehdy, pokud není možno dosáhnout sebeobrany nenásilnými prostředky. I takové užití síly musí být proporcionální, tedy v takové intenzitě, aby ukončila útočnou akci. Předpokládá se tedy, že sebeobrana bude vedena větší intenzitou nežli útok, protože stejná intenzita sebeobrany by mohla vést k patové situaci a útok neukončit.

(Článek je rozšířenou verzí analýzy publikované 18. listopadu 2015.)