ESEJ. Mnoho komentátorů a publicistů dnes používá tvrzení, že moderní dobu lze charakterizovat jako epochu neustálého zrychlování. Otázkou je, jak toto zrychlování pozitivně využít, neboť z veřejné debaty se zdá, že rychlost přináší jen závislosti a úzkost.

To, že žijeme ve vysokorychlostním tempu, není spekulativní domněnka, nýbrž sociální fakt a žitá zkušenost většiny z nás.

Mechanismů, projevů a dopadů společenského zrychlení je řada: instantní on-line platby; „virální“ videoklipy šířící se mezi miliony lidí v řádu minut; „stahování“ – filmů, knih, hudby – jedním kliknutím; vysokofrekvenční obchodování na finančních burzách; rozšířený pocit, že se náš svět mění čím dál překotněji; syndrom vyhoření a „nemoc ze spěchu“ (hurry sickness); čím dál kratší trvanlivost komerčních inovací, ale i společenské paměti; stále rychlejší kapacita počítačových procesorů; zrychlující se AI (umělá inteligence) se rapidně promítá do našich soukromých a pracovních životů. Tyto nové fenomény lidské zkušenosti však, jak se budu snažit poukázat, mají dvě polohy.

Text, jehož autorem je filosof a sociální vědec Filip Vostal, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Různě orientovaní společenští vědci se pravděpodobně budou rozcházet v tom, jak jsou tyto různorodé jevy intenzivní, rozšířené, jak souvisí s jinými vlivy (jako například věk) a jak moc jsou historicky nové, u jednoho atributu by se ale snad provizorní konsensus nalézt dal.

Je nesporné, že klíčovým (ne však jediným) hnacím motorem moderního společenského zrychlení jsou komunikační, informační a dopravní technologie, především pak všudypřítomnost toho, co můžeme, spolu s britským kulturním antropologem Johnem Tomlinsonem, nazvat digitální teletechnologie.

Autoři výzkumu poukazují na to, že průměrně náš chytrý telefon a tablet zkontrolujeme 34krát denně, a to ne proto, že musíme, ale proto, že se z kontroly komunikačního provozu stal (zlo)zvyk.

Ty se vyznačují mimo jiné tím, že jsou stále hybridnější (dvě, tři, ale i více technologií – telefon, televize, internet, audio přehrávač – fungují pohromadě, v rámci samostatné jednotky); nebo tím, že operují v rámci digitální sítí, které se tak stávají neviditelnými organizátorkami a neuralgickými body společenské komunikace (viz tzv. cloud computing). Samostatným příznakem dnešního zrychlení je vývoj a přítomnost AI v naší lidské existenci.

Revoluční technologie jako telegraf

Nic nového? Ano, každá doba má své technologické „emblémy“: to, co v „krásných časech“ (belle époque) rané modernity představoval vlak či automobil, v současné době plní smartphone neboli chytrý telefon, tzv. „tablet“ a umělá inteligence. Ty už nepředstavují jen módní „vychytávku“ či hračku, ale neodmyslitelnou součást každodenního soukromého i pracovního života.

Jak ukázal nedávný výzkum týmu vědců z National Sun Yat-Sen University na Tchaj-wanu, kontrola displeje (tj. kontrola personálního komunikačního provozu: zpráv, zameškaných hovorů, e-mailů, novinek apod.) a psaní textů, zabírá stále větší část dne.

Autoři výzkumu poukazují na to, že průměrně náš chytrý telefon a tablet zkontrolujeme 34krát denně, a to ne proto, že musíme, ale proto, že se z kontroly komunikačního provozu stal (zlo)zvyk. Ten má však dvě polohy. Může se projevovat, zaprvé, jako obsesivní závislost na samotných teletechnologiích (ať už v materiálním slova smyslu, kdy si zvykáme fyzický dotyk teletechnologie, nebo zkrátka proto, že mnozí potřebují být v permanentním propojení s jinými uživateli, například na sociálních sítí).

Obavy z dopadů, ale i víra v technologické a společenské zrychlení nejsou v dějinách vůbec nové. Nářky na rychlý svět můžeme nalézt už u Komenského či u Goetha. Dokonce i Goethův Faust, vzpomeňme si, prodal svoji duši ďáblu za účelem okamžitého zisku.

V druhém případě zažíváme častokrát obavy a úzkost z toho, že pokud nejsme permanentně on-line nebo se odpojíme, pokud každou druhou minutu nezkontrolujeme displej, něco zásadního nám unikne, a to jak v rámci privátních kontaktů, tak i rámci pracovních povinností, jak ukazuje psaní textů pomocí AI (fenomén FOMO, strach z toho, že nám něco uteče).

Nenechme se však mýlit: o pozitivních a negativních dopadech všemožných technologií a celkové společenské intenzifikace na lidské životy psali spisovatelé a myslitelé již v na přelomu 19. a 20. století. Tedy opět – zase nic tak nového.

Například neurolog George M. Beard v této době mluvil o bezprecedentním a velmi specifickém dopadu tehdy naprosto revolučních technologií v podobě telegrafu, vlaku a parního stroje a obecně celkové společenské dynamizaci.

Nářky na rychlý svět

Jakožto důsledek překotných změn přišel Beard s diagnózou „nervového vyčerpání“ (neurasthenia) a tvrzením, že jedinec může zpracovat jen omezené množství smyslových vjemů, a logicky se tedy nemůže plně adaptovat na zvyšující se množství impulzů a zrychlenou společenskou změnu.

Obavy z dopadů, ale i víra v technologické a společenské zrychlení nejsou v dějinách vůbec nové. Nářky na rychlý svět můžeme nalézt už u Komenského či u Goetha. Dokonce i Goethův Faust, vzpomeňme si, prodal svoji duši ďáblu za účelem okamžitého zisku.

Naopak Robespierre v prachu a krvi Francouzské revoluce viděl ve společenském zrychlení změnu k lepší budoucnosti (i když všichni víme, jak to tenkrát dopadlo).

Jsou kritické reflexe o společenském zrychlení „jen“ důsledkem frustrace kritických intelektuálů z neschopnosti se s dynamickým pulzem modernity vyrovnat (autora této eseje nevyjímaje)? Nebo je ve hře skutečně závažný fenomén, který má, jak mnozí naznačují, řadu dopadů psychologického, ekonomického a biologického charakteru?

Bez ambice plně odpovědět na tyto otázky si troufám naznačit, že rychlost má a bude mít v moderní společnosti vždy „dvě tváře“: 1) vyznačuje se specifickými a znepokojivými dopady na životy jedinců; 2) je provázána s pokrokem a různorodě utopistickými ideami o lepší budoucnosti, které se tak či onak vyplňují.

Hledání ztracené pozornosti

Už před více než sto lety zaznamenal kontroverzní umělec Fillipo Tomaso Marinetti, autor slavného Manifestu futurismu, že lidé, kteří „používají telefon, telegraf, fonograf, vlak, kolo, motorku, automobil, zaoceánský parník, letadlo; ti, kteří létají vzducholodí a letadlem, chodí do kina a čtou noviny (syntézu dne ve světovém dění), si neuvědomují, že tyto různorodé prostředky komunikace, dopravy a informací mají rozhodující vliv na jejich psychiku“. Teletechnologie pronikají do kolektivního nevědomí a do sociálního modu operandi.

Je nesporné, že teletechnologie modifikují společenské a mezilidské vztahy; stávají se jejich tkanivem, formují jejich rytmy a tepny. Teletechnologie nejen, že nám pomáhají žitý svět vyložit, ale zároveň jej aktivně spoluutvářejí, jak ukázal i rozšiřující se fenomén DeepSeek.

A nejde jen o to, že hardware v podobě chytrých telefonů, které nosíme v kapse, představuje jakousi elektronickou protézu (jak dlouho vydržíte bez kontaktu s mobilem?).

Současná pozdně moderní společnost skutečně trpí posedlostí krátkodobými řešeními, okamžitými opatřeními, krátkozrakými uspořádáními, „zaplácnutím“ problému ad hoc.

Například – ať už si to uvědomujeme, či nikoliv – software pomocí různých vzorců, seznamů, kódů a algoritmů člení, strukturuje a klasifikuje naše vnímání skutečnosti jako v případě AI; nebo frekvence výměny zpráv a vzkazů či formát zpráv a vzkazů (tj. 160 znaků: tweet, SMS, texty generované pomocí AI) se nepozorovaně vkrádá do lidské mysli a kognice a ovlivňuje naše způsoby posuzování a jednání – často však neviditelně, aniž bychom si to plně uvědomovali.

Sociální filosof Robert Hassan v této souvislostí mluví o generaci „zkráceného myšlení“ (abbreviated thinking), která není schopna udržet pozornost, systematicky se soustředit na komplikované úkoly a koherentně komunikovat. I přes jisté zveličování má Hassan zásadní pointu: současná pozdně moderní společnost skutečně trpí posedlostí krátkodobými řešeními, okamžitými opatřeními, krátkozrakými uspořádáními, „zaplácnutím“ problému ad hoc.

Díky bezprecedentnímu rozšíření různorodých komunikačních teletechnologií (těch z nás, kteří dnes v kapse nenosí telefon s připojením k webu, je čím dál méně) je mnoho jedinců nepřetržitě online, připojeno, na dosah, k zastižení, k dispozici – a to ať už záměrně, či díky jakési latentní závislosti, nebo prostě proto, že k zastižení být musí, neboť si to vyžaduje jejich profese.

Většina zaměstnavatelů od svých zaměstnanců očekává podobnou „okamžitou“ dodávku pracovní síly neboli pracovního času: dnes se tomu s oblibou říká „flexibilita“ a „agilita“. Veskrze to znamená, že zaměstnanci jsou neustále k dispozici, v režimu „vždy připraven“, dosažitelní, reagující, intuitivní a že budou schopni generovat okamžité odpovědi, které velmi dobře zprostředkovává AI.

Nejde jen o pracovní vztahy – den, noc, pracovní den či víkend často v tomto ohledu nehraje roli: naše digitální protézy vrůstají do lidských těl a „myslí“ čím dál víc. Napříč rozdílnými generacemi se začíná etablovat jakási etika online či okamžité dostupnosti.

Ten, kdo nereaguje, kdo je off-line, incommunicado nebo nechce svůj životní styl a tempo podřizovat technice, čím dál více riskuje – že ztratí nové příležitosti, kompetitivní výhody, uzavřené obchody, přehled, informovanost, v extrémních případech i práci, přátelství, partnerství.

Dualita rychlosti

Jak tedy přistupovat k fenoménu sociálního zrychlení? Rychlost zde především zachycuje zkušenost toho, že v současné společnosti vykonáváme řadu činností a aktivit rychle nebo stále rychleji. Jde o praktiky a zkušenost dvojího charakteru: zaprvé, externí okolnosti nás často nutí zrychlit, například důsledkem časového presu nebo množstvím termínů, kterým jsme vystaveni.

I přesto, že se nám podle rozmanitých společenskovědních výzkumů času nedostává, a důsledkem toho jsme frustrovaní z rychlého tempa světa a našich aktivit v něm, rychlost zároveň adorujeme, chceme dál a dál zrychlovat – toužíme po rychlosti.

Imperativ zrychlení je sofistikovaně zašifrovaný v současných teletechnologiích, které tvoří důležitý kontext současného sociálního života. Tato poloha je často frustrující, skličující, někdy i paralyzující.

Pro mnoho z nás je tato zkušenost každodenní žitou skutečností – nestíháme, zrychlujeme, nemáme čas, spěcháme. Připadá nám, že nám v současném „běhacím kole pro křečky“ život uniká mezi prsty. Zadruhé, lehce paradoxně, zkušenost a pocit zrychlení může často znamenat uspokojení a též příslib. Tato poloha má nicméně v dějinách modernity rozporuplnou povahu.

Jak ideologie fašismu a státního komunismu, tak i současný kapitalismus – společenské systémy moderní doby – se vyznačovaly propojením principu zrychlení a ideje pokroku. Fašistický fetiš rychlosti jakožto dějinné revoluční síly; stachanovci, potřeba překračovat plán, předhánět imperialisty; a současné zaklínání se zrychlením tempa vývoje a byznysu například v politickém diskurzu.

Jsme chyceni v paradoxu. I přesto, že se nám podle rozmanitých společenskovědních výzkumů času nedostává, a důsledkem toho jsme frustrovaní z rychlého tempa světa a našich aktivit v něm, rychlost zároveň adorujeme, chceme dál a dál zrychlovat – toužíme po rychlosti.

Rychlost je nedílnou součástí způsobu moderního uvažování, kalkulace, plánování, managementu, byznysu. Nenávidíme ji, ale i milujeme. Bytostně moderní rozporuplný charakter, jehož vnitřní spor neumíme vyřešit.

Pro začátek by stačilo, abychom alespoň neustále viděli obě strany mince. A v každém okamžiku věděli, že rychlý divoký běh modernity má vždy i svou druhou stranu, s níž při rozhodování musíme počítat. I na rychlost si musíme najít čas.

Filip Vostal je filosof a sociální vědec. Působí na Filosofickém ústavu AV ČR, přednáší na Anglo-americké univerzitě v Praze. Dlouhodobě se věnuje otázkám času a zrychlení v moderní době. V nakladatelství Palgrave Macmillanna na téma zrychlení publikoval rozsáhlou práci Accelerating Academia: The Changing Structure of Academic Time.