KOMENTÁŘ. Je to více než století, co americký prezident Woodrow Wilson přednesl v Kongresu svůj legendární projev, v němž řekl, že „svět musí být zabezpečen pro demokracii“. A dodal, že Spojené státy americké musí bojovat za práva a svobody malých národů. Obojí a s velkou naléhavostí platí i v dnešní velmi složité době.

Woodrow Wilson se – jak známo – výrazně zasadil i o vznik Československé republiky v roce 1918, a tak určitě můžeme jeho výrok vztáhnout i na naši zemi. A na naši současnost. Tedy: Česká republika musí být zabezpečena pro demokracii.

Žijeme již 35 let ve svobodné demokratické zemi. Autor tohoto textu si této situace nesmírně váží, nebere ji jako samozřejmost a stále považuje zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě za největší zázrak 20. století.

Ano, naše demokracie není dokonalá, často se dějí zcela neuvěřitelné věci, často je nám ze správy věcí veřejných velmi smutno. Kdo před tím vším nezavírá oči, kdo se zajímá o veřejné dění, kdo nežije jen tím konzumním způsobem života, je opakovaně zklamáván.

Dědictví komunismu je zde stále tak výrazně a každodenně s námi. Všudypřítomný klientelismus, nepotismus, „přátelské vazby“, korupce, ryze prospěchářské chování, zneužívání moci k osobním zájmům apod.

Je to strašné a je velmi složité v této realitě dobře žít. Ale pořád nad tím vším je a musí být ten dar – možnost života ve svobodné a demokratické společnosti.

Za svobodu malých národů

Hodnota svobody je tak silná, tak univerzální a tak cenná, že musí překonat i všechna ta popsaná negativa naší doby. Musíme činit vše, co je v našich silách, abychom to neblahé dědictví komunismu postupně zcela vytěsnili z našich životů, kdy už to nebude systémový problém, ale jen excesy jednotlivců, kterým nikdy nelze zcela zabránit.

Jakmile jsme přestali být pod staletou ochranou habsburské říše, zanedlouho nás jako malý národ ve střední Evropě uchvátila nejprve západní sousední mocnost, a pak na 40 let velká východní mocnost.

Musíme tomu věřit, věci se drobně k lepšímu prostě stále posouvají, to musí vidět každý, kdo je schopen objektivním pohledem vnímat naši současnou realitu. Jde to pomalu, těžce, krkolomně, ale nesmíme ve snaze o nápravu věcí veřejných polevit či se bláhově domnívat, že všechny problémy za nás vyřeší silný vůdce.

Jednou se v České republice bezpochyby dostaneme na společenskou úroveň nejvyspělejších demokratických států, musíme vytrvat v té každodenní drobné poctivé práci, ať je realita jakkoliv tristní.

Ostatně už T. G. Masaryk říkal, že k vybudování fungující demokracie je třeba alespoň 50 let nerušeného vývoje. K tomu nám nyní chybí ještě 15 let. Pokud si to sami nezkazíme, a zkazit si to můžeme, tak to dokážeme. Jsme nyní, už zase, na historické křižovatce.

Naši a ani evropskou demokracii neohrožuje nový americký prezident Donald Trump. Ten říká a činí – svým svérázným a klackovitým způsobem – jen to, co před americkými volbami sliboval a co se od něj dalo očekávat a co nás nemůže překvapit.

Je potřeba si uvědomit, že USA nejsou Donald Trump. Amerika je skutečnou kolébkou demokracie. Je zemí přistěhovalců a pronásledovaných. Vybudovali ji osadníci, kteří zde hledali svobodu, nezávislost, vládu práva a demokracii. A taková je Amerika, i se všemi svými současnými problémy.

Občanská společnost, tvůrce svobodného světa, entita, kterou nezmění ani republikánští politici typu Donalda Trumpa. Spojené státy americké České republice (Československu) vždy pomáhaly, jsme jim vděčni nejen za vznik našeho samostatného státu, ale i za nynější svobodu a demokracii. Protože nebýt jiného amerického republikánského prezidenta, Ronalda Reagana, tak jsme dost možná stále socialistickým státem východního bloku.

Wilsonova slova, že Amerika musí bojovat za práva a svobody malých národů platí a budou platit i nadále. A nejde jen o malé národy. Amerika pomáhá i velkému ukrajinskému národu, a to pořád zcela nejvíc, ať už prezident Trump říká cokoliv.

Dobrovolně pomáhá demokracii a svobodě v Evropě. A to, že se s ohledem na mezinárodní situaci musí Amerika v poslední dekádě věnovat spíše než evropskému tak tichomořskému prostoru, je logické.

Evropa nyní musí převzít větší odpovědnost za evropskou bezpečnost, a začíná tak konečně činit. Neznamená to ale, že nás Amerika opustí, vždy – věřme a doufejme – nám bude nablízku a pomůže nám. Pro Českou republiku je to v životním zájmu.

Máme historickou zkušenost, že jakmile jsme přestali být pod staletou ochranou mohutné habsburské říše, tak nás zanedlouho jako malý národ ve střední Evropě uchvátila nejprve západní sousední mocnost, a pak na 40 let velká východní mocnost.

Ta si to naše uchvácení chce nyní zopakovat a právě Spojené státy americké jsou zárukou, že se tak už nestane. Pokud to tedy my sami nedovolíme.

Vítězství založené na lživých slibech

O demokracii a svobodu můžeme přijít jen my sami, naším vlastním přičiněním. Stejně, jako se to stalo v únoru roce 1948, za který si taky můžeme jen my sami, nikdo jiný.

Nyní situace v mnohém připomíná stav po druhé světové válce. Znovu jsou zde politické subjekty, které naši demokracii životně ohrožují. Znovu musíme o demokracii bojovat. A boj o ni svedeme už v podzimních parlamentních volbách. A v nich nesmíme tak fatálně zklamat, jako jsme zklamali ve volbách v roce 1946.

… a lidé tomu, za nepochopitelné pasivity demokratických politických stran, naivně uvěřili, přestože už tenkrát to celé bylo nesmyslné. A tím jsme přišli o demokracii.

Byly to právě tyto první poválečné volby, které byly příčinou února 1948, respektive byly základem pro pozbytí svobody a demokracie v naší zemi a nastolení komunistického režimu.

KSČ tehdy získala na území Čech naprosto neuvěřitelných 40 % hlasů. Považuji to za obrovské selhání tehdejší české společnosti, které nás provází až do dnešních dnů.

Nemůže obstát výmluva, že se lidé v Čechách tenkrát přiklonili k Rusku a k jeho vítězné Rudé armádě, která porazila nacismus a osvobodila nás.

Třeba Rakousko osvobodila také. Volby v Rakousku se konaly hned v roce 1945, ruští vojáci tehdy byli stále ve Vídni, Rakousko bylo zcela zničené a v hrůzostrašném stavu, přesto zde komunisté ve volbách získali jen 5 % hlasů a rakouská společnost komunismus odmítla.

U nás už v roce 1946 ruští vojáci nebyli, a přesto volby dopadly pro demokracii katastrofálně. A proč? Nebyli jsme ani zdaleka tak zničenou a zbídačenou zemí jako Rakousko, prezident byl demokrat, byla zde demokratická tradice první republiky, lidé dobře věděli, co jsou komunisté zač, za první republiky zde neměli ve volbách nikdy více než jen lehce přes 10 % hlasů, už tehdy se veřejně často a naléhavě hovořilo o nebezpečí komunismu apod. A přesto v roce 1946 komunisté drtivě vítězí.

Volební vítězství a postupné absolutní převzetí moci komunisté založili na lživých slibech, které lze zobecnit tak, že: dáme vám to, co jiným sebereme.

Komunisté lidem slíbili, že jim rozdají domy po vyhnaných sudetských Němcích, že provedou další rozsáhlé pozemkové reformy, že budou znárodňovat, že majetek kapitalistů rozdají pracujícímu lidu, že zatočí s těmi zlými buržousty a velkokapitalisty atd.

A lidé tomu, za nepochopitelné pasivity demokratických politických stran, naivně uvěřili, přestože už tenkrát to celé bylo nesmyslné. A tím jsme přišli o demokracii.

Nemůže za to žádná Jalta, Stalin, Rudá armáda. Bylo to v našich rukou, mohli jsme v roce 1946 komunismus porazit, stejně jako se to po válce povedlo v Rakousku nebo ve Finsku. Podobné selhání už nesmíme podruhé opakovat.

Volba o dalším směřování Česka

I dnes ve veřejném prostoru rezonuje pod jinými slovy ona myšlenka: dáme vám, co jiným sebereme. Naslibovat nemožné, slíbit bez námahy a práce všem světlé zítřky, ukázat na domnělé nepřítele (třeba ukrajinské uprchlíky), bagatelizovat hrůzný ruský vládnoucí režim, rozeštvat a rozdělit společnost, a na podkladě nenávisti a závisti převzít moc.

Všichni za tuto zemi máme odpovědnost a musíme zajistit, že zde pro nás i pro naše potomky bude zachována svoboda a demokracie (byť jakkoliv nedokonalá).

Vše za situace, kdy jsme zase zásadně ohrožování ruským imperialismem. Jsme opět v kritické situaci ohrožení demokracie.

V preambuli Ústavy České republiky je uvedeno: „My, občané České republiky věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií.“

Toto je Česká republika. Toto musíme chránit. Musíme v tyto ústavní principy věřit a ctít je i za situace, kdy je v naší zemi v nezanedbatelném rozsahu šířena nenávist, nevraživost, závist, kdy je společnost z ryze účelových důvodů rozeštvávána a jsou napadány samotné základy lidského soužití.

Právě proto, a nejen proto, nesmíme polevit ani v pomoci ukrajinskému lidu v jeho současném nesmírném utrpení. Sami jsme kdysi trpěli v totalitním státě a demokratické země našim občanům poskytovaly azyl.

Stejně tak my nyní musíme poskytovat azyl lidem, v jejichž zemi se válčí a jde jim tam o život. Pokud bychom tohoto nechtěli být schopni, nemůže se považovat za civilizovaný stát. A Česká republika civilizovaný stát je a lidé v ní žijící chtějí pomáhat druhým, kteří jsou v nesnázích. Nenechme se zlomit k tomu, že to tak není.

Pokud letos na podzim stejně jako v roce 1946 zklameme a otevřeme se Východu, tak už nás potom ani Spojené státy americké nezachrání. A o svobodu a demokracii zase postupně přijdeme. Slovensko nebo Maďarsko je toho ilustrací, byť česká společnost je přece jenom v mnoha ohledech odlišná, než tyto dva národy.

Letos na podzim opravdu svedeme boj o další směřování České republiky. Všichni za tuto zemi máme odpovědnost a musíme zajistit, že zde pro nás i pro naše potomky bude zachována svoboda a demokracie (byť jakkoliv nedokonalá).

Je to jen a pouze o nás, o nikom jiném. Česká republika musí být i nadále zabezpečena pro demokracii.

Autor je právník, doktorand na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, externí vyučující na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, autor odborných publikací a článků v oblasti veřejného práva a lektor právnických vzdělávacích programů.