Velká škoda, že se Bernd Posselt, významný bavorský politik a předseda Panevropského hnutí, v tiskovém prohlášení poněkud více nerozepsal. Varoval před Elonem Muskem, usilujícím údajně o vytvoření evropské fašistické internacionály. Mohl připomenout německé oligarchy z 20. let minulého století. Domnívajíce se, že jim zcela postačí jejich ekonomická síla, aby si podmanili politiku, začali finančně podporovat Adolfa Hitlera.

Hitler nakonec za jejich peníze německou politiku ovládl a oligarchy, kteří sázeli na ekonomickou sílu, díky níž měli Hitlera dostat pod kontrolu, zaskočil. Oni skákali, jak on pískal.

Předvedl, jak nicotná může být ekonomická síla, jestliže se pustí do křížku se státem vybaveným policií, armádou, soudy a kriminály. Museli prohrát a prohráli. Mnozí z nich pak skákali tak, až nakonec po válce skončili před soudy pro válečné zločince.

Chodorkovského Putin svlékl do naha

Něco podobného si mysleli ruští oligarchové, když do čela státu dosazovali Vladimira Putina. Vládnou přece nejen ohromnou ekonomickou silou, ale i silou mediální. Prezident to bude, který z jejich vůle zaskáče, jak se jim zamane.

Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční. Autorem je publicista Ivan Štern. 

Nicméně jim Putin předvedl, jak nicotná je ekonomická síla proti síle státu. Záměrně si vybral nejbohatšího Rusa, Michaila Chodorkovského, aby ten z jeho vůle na deset let zahučel do kriminálu a aby přišel bezmála o celý majetek, včetně mediálního impéria.

Ostatní ruští oligarchové pochopili, že si proti státu nemohou foukat. Buď vzali svých pět švestek, nohy na ramena a z Ruska prchali, co jim nohy stačily. Anebo pokorně sklonili hlavy a začali posluhovat novému gosudarovi.

Sebevětší ekonomická síla stát nepřemůže, pokud se stát zapře a použije všechny své nástroje, aby si i na poli ekonomickém prosadil svou.

I demokracie si uměly poradit s oligarchy

Rok čtyřicátý pátý minulého století se nesl nejen u nás, ale bezmála v celé Evropě ve znamení majetkového striptýzu oligarchů v bankách, v dolech a v těžkém průmyslu ve prospěch vlastnictví státu. Zatímco se o pár let později drobní rolníci a živnostníci u nás a v Polsku i jinde, když jim stát podobně sahal na majetek, bouřili a nechali se raději zavřít, oligarchové spořádaně odevzdali vlastněné banky, doly a těžký průmysl.

Pochopili, že státu nejde vzdorovat. Dokonce ani tehdy, kdy tím státem ještě zatím nebyla diktatura jako ta Hitlerova, anebo jako je Putinova, ale demokracie. Sebevětší ekonomická síla stát nepřemůže, pokud se stát zapře a použije všechny své nástroje, aby si i na poli ekonomickém prosadil svou.

To, že demokratické vlády nemusí být nutně vystaveny údajné svévoli nejbohatšího člověka na světě, dokázal nedávno nejvyšší brazilský soud. Zjistiv, že Muskova sociální síť X (Twitter) bezostyšně šíří nepravdy a lži, rozhodl o jejím zákazu na území Brazílie. O tom, že vzápětí Musk potichu a v ústraní zaplatil bez reptání soudem stanovenou pokutu, aby síť X byla v Brazílii opět funkční, už Musk tolik nehalasí.

Soud tak dokázal, že ani Muskovi, řečeno slovy klasika, neroste žádný strom do nebe. Kradmým zaplacením pokuty Musk předvedl, jak se mu zajídá jen představa, že by se brazilský nejvyšší soud mohl po něm znovu projít.

Evropská fašistická internacionála

Elon Musk zcela určitě nevyzývá evropské fašisty, aby se do svých států obuli, jen proto, že pro ně zahořel nezištnou láskou. Jeho úsilí má nepochybně i politické ambice. Domnívá se podobně jako němečtí oligarchové kdysi či ruští oligarchové před časem, povzbudí-li vznik fašistické internacionály, jak jeho úsilí vyhodnocuje Bernd Posselt, že po jejím zrodu a usazení získá díky své ekonomické síle i kus politického vlivu. Nezíská.

Demokracie už proto, že jí nejsou cizí pochybnosti o sobě samé, se vždy spolehlivě postará, aby ve společnosti vládla i určitá atmosféra frustrace a obav.

Analogii k možné fašistické internacionále lze hledat v komunistické internacionále, založené ruskými bolševiky po první světové válce. Má své opodstatnění proto, že komunistická hnutí nabývají stejných rysů jako hnutí fašistická. Jde o ideové blížence. Ráz komunistické internacionály, i když se snažila stát se alternativou k internacionále socialistické, byl všechno možné, jen ne, jako to bylo v případě socialistů, rázem demokratickým.

Zatímco sociální demokracie sdružené do internacionály hledaly, pokud šlo o politiku, společný jazyk na základě demokratické diskuse. Tak dlouho jednaly, dokud nenalezly vzájemně přijatelný kompromis. Naproti tomu ráz komunistické internacionály výlučně udávali ruští bolševici.

Komunistické strany zakládané v Evropě se samy označovaly jako její pouhé sekce, a považovaly se tak za „bojové oddíly světového proletariátu“. Pro internacionálu i pro členské komunistické strany bezvýhradně platila vojenská zásada nedělitelné velitelské pravomoci, jíž se eufemisticky říkalo „vedoucí úloha“ anebo „demokratický centralismus“.

Taková internacionála rozhodně nesázela na demokratickou diskusi. Považovala ji za zhoubný a podvratný oportunismus. Vše se podřizuje zásadně „führerprincipu“.

Podobně se to má i s internacionálou fašistickou. Její společná politika, pokud by vůbec něco takového mohlo vzniknout, se nestane výsledkem ani diskuse, ani kompromisu, ale výrazem vůle toho nejsilnějšího. Jemu se ostatní buď přizpůsobí, anebo jdou „z kola ven“.

Vůdci národních fašistických seskupení jako rakouský Kickl, český Okamura, německá Weidelová, francouzská Le Penová anebo holandský Wilders se sice na fotografiích mohou tvářit sebevíc optimisticky, naznačujíce tak vzájemnou vstřícnost, ve skutečnosti v sobě navzájem vidí politickou kořist, jíž se musí zmocnit a podřídit si ji, mají-li prosadit SVŮJ zájem.

I když internacionála fašistická ve smyslu té socialistické z vnitřní povahy fašismu nemá šanci vzniknout, neznamená to, že nebezpečí, před kterým Bernd Posselt varuje, je zanedbatelné.

K úspěchu evropských fašistů a zachování přízně nejen stoupenců skalních stačí, aby dál zpochybňovali dobře míněné, byť někdy sporné politické kroky, kupříkladu v otázce uprchlické či ochrany klimatu, aby dál bezostyšně lhali a vymýšleli si, poukazujíce na nezadatelný výdobytek svobody slova, a aby, jsouce usvědčeni z klamání, sebe nestydatě vydávali za oběť zlé vůle politických protivníků.

Demokracie už proto, že jí nejsou cizí pochybnosti o sobě samé, se vždy spolehlivě postará, aby ve společnosti vládla i určitá atmosféra frustrace a obav. Pokud demokratické strany k tomuto nezpochybnitelnému riziku, jak se ostatně děje, přistoupí laxně, umožní tak, aby společnost zavalily proudy demagogie, polopravd a lží a aby mnohdy i ti přemýšlivější na fašisty reagovali s určitým porozuměním, poukazujíce na kouř, který přece není bez ohně.

V tom nepochybně Posselt nachází jádro nebezpečí, a nazývá je tak oprávněně fašistickou internacionálou, i když se o internacionálu v původním slova smyslu jednat nejspíš nebude.

Musk se osudově mýlí

Naprostou pravdu má publicistka Klára Votavová. Na podobné téma v deníku Alarm zdůvodnila, proč se Musk zaměřil na podporu evropských fašistických hnutí. Ne ani tak proto, že by sám byl založením fašista. Ona je vůbec otázka, jaké politické postoje zastává. Možná že je jako správný obchodník politicky nevyhraněný.

Na nejbohatšího Rusa dnes v Rusku zůstala jen matná vzpomínka. Chodorkovskij příliš pozdě pochopil, že výlučně demokracie je živnou půdou, na níž se mu může dařit a vést relativně jakž takž nezávislý život oligarchy.

Jen vycítil v evropských fašistech, domnívá se Klára Votavová, sílu rozložit a umenšit význam evropských států a jejich společenství. V této jinak zcela správné úvaze trčí jisté úskalí. Sázka na fašisty je nepochybnou sázkou na marginalizaci významu evropského společenství.

Fašisté ale neútočí na stát jako takový. Rozkládají demokracii. Stát, pokud jim pokorně a v jejich prospěch rázně slouží, chráně jejich nedělitelnou politickou moc, pak je nejen vítaný, ale i žádoucí, a to v dostatečné síle.

V jednom se Musk osudově mýlí. Pomůže-li ke vzniku libovolného fašistického státu v Evropě a bude-li předpokládat, že odměnou mu bude jeho podíl na politické moci, je přece nejen nejbohatší člověk na světě, pak si prožije podobné zklamání a rozčarování z nevděku, jako si je prožil před časem nejbohatší Rus Chodorkovskij ve chvíli, kdy se gosudar Putin pevně chopil nabídnuté moci.

Chodorkovskij si také myslel, jsem nejbohatším Rusem, mám už jen z toho titulu právo podílet se na politické moci, avšak Putin ho vyvedl z omylu. Nejprve ho svlékl bezmála donaha a pak poslal na dlouhá léta do vězení.

Na nejbohatšího Rusa dnes v Rusku zůstala jen matná vzpomínka. Chodorkovskij příliš pozdě pochopil, že výlučně demokracie je živnou půdou, na níž se mu může dařit a vést relativně jakž takž nezávislý život oligarchy. Pozdním prozřením se nejspíš neproměnil v demokrata, nicméně fašismus se mu stal stejným nepřítelem, jako je nepřítelem kteréhokoli poctivého demokrata.

Fašistický stát je stát, který praktikuje politiku bez skrupulí a nebere nejmenší ohled na jakákoli práva, včetně práv vlastnických. Jediné právo, které uznává, je jeho právo na nedělitelnou moc a z toho plynoucí právo každého, kdo by se byť trochou chtěl na této jeho moci podílet, nebo ji, nedej bože, zpochybnit, sejmout a svléknout do naha. Zda se jedná či nejedná o nejbohatšího člověka na světě, není podstatné.

Muskova snaha podemílat evropské demokracie podporou evropských fašistických hnutí se mu proto nemůže v konečném výsledku vyplatit. Naopak ho může osudově potrefit natolik silně, že výrok manželky brazilského prezidenta Janji Luly da Silvy, jímž ho poněkud jinými slovy politicky i společensky krajně nekorektně před časem poslala do horoucích pekel, mu v takové chvíli bude znít jako rajská hudba.