Ekonom, exministr školství a financí, dnes podnikatel – majitel knižního nakladatelství Ivan Pilip a jeho pohled na ekonomickou politiku současné vlády, stav Česka i světa, upřímné ohlédnutí za vlastním podnikatelským neúspěchem a radost z podnikání úspěšného – z vydávání knih, nejen bestsellerů od Patrika Hartla. A proč raději nevydávat paměti Václava Klause?

„Knihy by měly otevírat diskusi. Třeba i o tom přílišném tlaku na to, co si mají ostatní myslet, aby někoho neurazili. Proto jsem chtěl knihu Nevratné poškození vydat bez ohledu na to, co si já nebo moji kolegové myslím o transgenderu,“ vysvětluje exministr, ekonom a majitel nakladatelství Bourdon Ivan Pilip. A otevřeně mluví i o svém předchozím byznysovém nárazu i o stavu české a evropské politiky a ekonomiky.

Vy se nijak netajíte tím, že za sebou máte v byznysu i neúspěch, konkrétně v podnikání v realitách, kde jste měl řadu zajímavých projektů, několik firem, ale pak přišla ekonomická krize v letech 2008–2012 a všechno bylo jinak. Je to pro vás už úplně uzavřená kapitola? Byť jí touto otázkou zase otevíráme…

Když v byznysu nastane problém, tak jeho řešení vždycky trvá. Aspoň, když to chce člověk seriózně vypořádat. Ale z hlediska vypořádání věcí, to už uzavřená kapitola je. Rozhodně to je i poučení. Můžete být sebevíc teoreticky vzdělán, ale když si to nezažijete, nevíte. Já měl tehdy realitní projekty, které se blížily miliardě korun. Pracovali jsme s poměrně vysokou pákou a byla to naprosto učebnicová situace: dokud funguje, tak ty projekty ohromně vydělávají, protože s pákou jedete na téměř stovky procent ročně. Když se ale ta křivka otočí, obzvlášť v realitách, tak se vám najednou do toho zakusují dvě věci najednou: skočí vám nahoru úrokové sazby a zároveň klesá hodnota podkladového aktiva. Postupně se nůžky svírají, až se převrátí a vy jste v minusu. A přesně to se nám stalo, kulminovalo to kolem roku 2010. A pochopitelně ta čísla ztrát jsou úměrná objemu byznysu. Když děláte byznys za miliardu, tak je to najednou sto milionů minus; a to je hodně peněz. Nicméně potom se to postupně podařilo nějakým způsobem vyřešit, byť, jak řečeno, to trvá léta. A řada projektů, prakticky všechny, se i dokončily – tady v centru Prahy, v Karlových Varech a na řadě dalších míst.

Rozhovor je písemnou verzí podcastu MakroMixér, který připravuje šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš.

Je něco, co jste si z toho pro sebe vzal jako poučení do budoucna?

Říká se, že neúspěch taky patří k byznysu. Ale jestli se tedy nějak traduje, že kapitalismus je stavěný právě i na tom, že někdy přijde neúspěch, tak moje zkušenost říká, že to tak není.

Dostat se třeba zpátky do bankovního systému poté, co se dostanete do problémů s úvěry, no to je tedy kus života.

Třeba o Spojených státech se často říká, že prvotní neúspěch není žádný cejch, že to je naopak unikátní zkušenost. U nás to tak není?

Myslím, že ne. A i v té Americe, kde jsem měl také nějaké drobné ekonomické aktivity, mě to překvapilo. Tam se řeší vaše kreditní skóre, vaše splacení pojistek, telefonu a nevím čeho všeho. A když se vám to skóre najednou propadne, začínáte být odstřihávaný třeba od kreditní karty, zvýší se vám ceny pojistek, nedostanete hypotéku. Ty systémy jsou už dokonale propracované, takže když si jdete žádat třeba o nájem, tak oni si vyjedou, že máte nějaký nesplacený úvěr, aha, tak to pardon, tak to ubytování nedostanete, nebo zaplaťte na rok dopředu. Dokonce bych řekl, že v té Americe je to mnohem drsnější.

Když bublina praskne

A zpětně vzato, když jste si to třeba analyzoval, šlo prostě o špatné načasování, o něco, čemu v podstatě nešlo zabránit, co nešlo předvídat: finanční, dluhová a nemovitostní krize. Nebo jste našel nějakou vlastní chybu?

Vždycky tam v takových případech je i vlastní chyba. Celý byznys je o předvídání toho, co se může stát a co se stane. Kdybychom to ale všichni dokázali dobře odhadnout, tak ten byznys nebude tak složitý. Myslím, že za příznivějších okolností by ta firma dnes měla hodnotu stovek milionů korun. Ale to načasování prostě dobré nebylo, páka na ta rizika byla příliš velká, i když se v danou dobu zdála zanedbatelná nebo velmi malá, protože to skutečně byla doba, kdy nebe vypadalo bez mráčku. I politicky: když si vezmete konec těch nultých let, tak jsme vstoupili do Evropské unie, Rusko byla bezvýznamná zkrachovalá velmoc, o Evropské unii nikdo nepochyboval, úrokový sazby byly relativně nízko.

To, že jsem býval v politice, rozhodně hrálo roli. U věřitelů třeba panoval pocit, ať nám neříká, že nemá ulité něco na Seychelách. I tohle tedy byla zajímavá zkušenost.

Každopádně jste na vlastní kůži poznal, co je to realitní bublina a co se stane, když praskne. Lidská paměť je v tom poměrně krátká a dnes zase vypadají nemovitosti jako super lukrativní a bezpečný byznys. Myslíte, že ta bublina se může zopakovat někdy v dohledné době?

Pokud jde o realitní bublinu, tehdy v Čechách byl průběh jiný. Ta naše tehdejší analýza nebyla špatně – vycházela z toho, že situace byla podobná jako teď, to znamená zjevný nedostatek bytů a pomalá výstavba. Tehdy k tomu přistupovaly nízké úrokové sazby, vysoká poptávka a nárůst reálných mezd. Čili byly všechny makroekonomické podmínky pro to, aby ceny nemovitostí rostly. Jenže přišel vnější šok; nebyl uvnitř české ekonomiky. Dneska myslím platí to samé: pokud nedojde k vnějšímu šoku, tak je tu zřejmě nastartováno k mírnému růstu. Byť to souvisí i s tím, co jinak považuji v Česku za negativní věc: že když lidé mají o trošku víc volných peněz, tak je dají do nemovitostí. To je neštěstí, které brání tomu, aby peníze šly do věcí s větší přidanou hodnotou. Každý, když vydělá pár milionů, vezme si nějakou menší hypotéku, koupí si byt, ten pronajme, má na tom tři procenta ročně a má pocit, že to je zhruba to samé, co by dostal v bance a ještě se mu investice zhodnocuje.

Ještě bych se vrátil k tomu, jak jste mluvil o tom, že je docela složité se oklepat, vzít si z té negativní zkušenosti něco pozitivního. Jaké to pro vás bylo v mezilidské rovině, v jednání s obchodními partnery. Klasicky se říká, že v těžkých chvílích člověk pozná přítele…

To je samozřejmě pravda. Lidi kolem vás to hodně vytřídí. A byli i tací, kteří toho i zneužili. Ona to v mnoha směrech byla běžná obchodní kauza, byť problematická. Ale řada lidí se snažila využít mé známosti a první krok té krize byl, že jsme byli ve zpoždění platby jedné stavební firmě na jednom projektu. A najednou se se mnou spojil nějaký člověk z Liberce a řekl mi, že tu pohledávku koupil a když mu ji do týdne nezaplatíme, že s tím půjde do novin. A protože jsme se nedohodli, za týden opravdu vyšel celostránkový článek v Mladé frontě Dnes, která tak posloužila jako nástroj. To, že jsem býval v politice rozhodně hrálo roli. U věřitelů třeba panoval pocit, ať nám neříká, že nemá ulité něco na Seychelách. I tohle tedy byla zajímavá zkušenost.

Sešli jsme se s Patrikem Hartlem a on mluvil o tom, že by rád vydal knihu a já jsem říkal, že teď hledám, do čeho nového bych se pustil a když tedy tu knihu napíše, že bych ji vydal.

Podívejme se na váš aktuální byznys, ve kterém se vám daří, na knižní nakladatelství Bourdon. Skutečně původně vzniklo jen za účelem publikování knihy Patrika Hartla?

Je to tak. To tak v podnikání děláte desítky věcí, které tu více, tu méně, něco vydělá, něco je sice zajímavé, ale není to perspektivní a tohle byl zrovna takový projekt v době, kdy jsem hledal, čemu novému se věnovat. Sešli jsme se s Patrikem Hartlem a on mluvil o tom, že by rád vydal knihu a já jsem říkal, že teď hledám, do čeho nového bych se pustil a když tedy tu knihu napíše, že bych ji vydal. Myslel jsem, že to bude jen hobby, zajímavost, aby člověk nějak doplnil portfolio. Knížky jsem měl vždycky rád, v mé knihovně byly tisíce knížek. A někdy to bývá tak, že z něčeho, co se příliš nezdá jako perspektivní, se stane dobrý byznys. Do dneška jsme v maloobchodních cenách prodali knihy myslím tak za půl miliardy jenom tohoto jednoho autora. A těch dalších knih, co jsme už vydali, bude kolem stovky.

Na to, že ten byznys začal tak nenápadně, to zní skvěle.

Patrik tehdy psal scénáře, myslím pro seriál Ulice, a byl z toho trošku frustrovaný. Já jsem se zase vzpamatovával z krize, takže jsem vytáhl nějaké poslední peníze, asi 200 tisíc, a vytiskli jsme knihu. Nikdo nás jako nakladatelství neznal, já byl poněkud zatížen tím, o čem jsme tady mluvili, takže jsem zaplatil tiskárně předem a nakonec se z toho stal ohromný bestseller a celkově se začalo dařit. I když se to nezdá, tak knižní trh v České republice má objem asi osm miliard korun a stále roste, malinko, ale roste. A všichni z těch velkých vydělávají a knihy se tu pořád čtou. Když má člověk štěstí, narazí jako nakladatel na opravdu zdařilé tituly. Nám se podařilo vydat třeba paměti Matthew Perryho, herce ze seriálu Přátelé, kterých jsme prodali skoro 50 tisíc kusů a podobně na tom bylo i několik dalších knížek. Takže to může být hezké nejen z hlediska náplně činnosti, ale může to být i ekonomicky hodně zajímavé.

Hartlův útok na rekord

Když se chytneme třeba toho čísla padesáti tisíc prodaných knih, kolik to může být výdělek pro nakladatelství?

Berme to tak, že polovinu si bere distribuce, pokud to neděláte přes vlastní e-shop, ale ta marže tam zase o tolik větší není, protože na e-shopech distributoři taky tlačí ceny dolů. Primárně se potřebujete dostat – u běžné knihy – přes nějakých tisíc kusů. U zmíněného Perryho jsme dali do reklamy asi milion korun, takže tam jsme samozřejmě museli knih prodat víc. Za jeho práva jsme taky dali asi milion korun, takže může být 20–30 %, záleží na tom, jaké jsou tiskové náklady, náklady na reklamu. Většinou je to tak, že sháníte tituly, pět či deset jich neuspěje, tři se zaplatí a další dva musí být ty, které zaplatí ty ztrátové a ještě přinesou zisk.

Kolik knih Patrika Hartla už jste vydali?

Příští rok by měla vyjít osmá. I jeho účast ve Star Dance byla pro něj i pro nás reklama. Naše vztahy jsou dobré osobně i pracovně a jsme strašně zvědaví, jaký je prodejní potenciál jeho knih. Posledních dvou Patrikových knih se prodalo čtvrt milionu kusů. Pokud ho díky televizi poznalo ještě víc lidí, tak je to možná ten moment, že se třeba přiblížíme i stovkám tisíc. Český vrchol je u jedné knihy kolem 200 tisíc prodaných kusů. Respektive po roce 1989 to chvíli bylo tak, že třeba Černých baronů se prodalo asi 700 tisíc kusů. Dnes je těch 200 tisíc až 300 tisíc něco úplně mimořádného. Potom máte tu výhodu, že můžete vydávat knihy, o kterých víte, že nevyděláte, ale chcete, aby se dostaly ke čtenářům, nebo tím chcete něco vyjádřit, podpořit nějaký názorový proud. To je na tom pěkné.

Je takový případ kniha Nevratné poškození americké novinářky Abigail Shrierové s podtitulem Jak naše dcery propadají transgenderové mánii? Vzbudila kontroverze v Česku i v zahraničí, tady ji nakladatelství Albatros odmítlo vydat, byť už byla přeložená a připravená a vy jste se přihlásil, že to převezmete a vydáte.

Na začátku bylo to, že to je vyjádření společenského postoje a na konci bylo to, že ta knížka i velmi vydělala, protože ten rozruch, který kolem ní byl, jí spíš pomohl. Nevím ta čísla přesně z hlavy, ale určitě jsou ve vysokých tisících. A povytáhlo to i některý starší knihy, třeba od kanadského filozofa židovsko-libanonského původu Gad Saada, který napsal takovou velmi anti-woke knihu Parazitická mysl. Přiznám se, že jsem se obával kontroverzí a byla to i zajímavá zkušenost pro některé kolegy ve firmě, kteří se kvůli Nevratnému poškození dostávali pod tlak. Myslím, že to jen potvrdilo její oprávněnost. Knihy by měly otevírat diskusi. Třeba i o tom přílišném tlaku na to, co si mají ostatní myslet, aby někoho neurazili. Proto jsem tu knihu chtěl vydat bez ohledu na to, co si já nebo moji kolegové myslím o transgenderu.

Napadá mne, jestli byste vydal třeba sebrané spisy Václava Klause?

Já bych se nebránil vydání žádné knihy, která není nějaká úplně nesmyslná či antihumánní. Ale muselo by to zapadat do nějakého našeho záběru. A v případě knih Václava Klause a sebraných spisů by tam bylo asi ještě jedno hledisko: my se přece jenom snažíme, aby naše tituly končily v levných knihách co nejpozději.

V letech 1994–1997 jste byl ministr školství, mezi roky 1997–1998 ministr financí v první a druhé Klausově vládě, poté i v kabinetu Josefa Tošovského. To už je čtvrtstoletí pryč; dá se ale říct, že z té vládní zkušenosti i dnes nějak těžíte, skrze know-how, kontakty, nebo se svět za tu dobu tak moc změnil, že už je to prostě jenom historie?

Je pravda, že řada z lidí, kteří v těch letech hráli významnou roli, tady pořád zůstává. Jestli mi to pomáhá, to nevím. Není moc v čem. Nedělám nic, co by se týkalo státu nebo kde bych měl nějakou ekonomickou vazbu na stát. Samozřejmě sleduji dění, komentuji ho, setkávám se s lidmi, účastním se besed, ale to je zhruba tak všechno. Profesně se mě to už netýká, nicméně ta doba se změnila jinak. Změnili se lidé, změnily se priority politiky a některé věci, jak jsme slyšeli na začátku, se nezměnily – třeba to, že jedním z českých cílů zůstává dohnat ekonomicky Rakousko a Německo. V devadesátých letech jsme si mysleli, že to bude tak za deset let.

Jak se vám jeví hospodářská politika současné vlády?

Ta je podle mě docela slabá. Já vládu velmi oceňuji za její zahraniční politiku a obecné směřování země, ale myslím, že zaspala velkou příležitost. Měla to samozřejmě těžší, protože krátce poté, co začala vládnout, začala ruská agrese na Ukrajině a priority a problémy se nějak přeskupily. Nicméně do vládnutí podle mě vstoupila nepřipravená. Člověk by řekl, že po těch letech v opozici přijde a bude mít program důchodové reformy, reformy školství, reformy daňového systému… A vlastně nic z toho se nenaplnilo. Snad s výjimkou ministra Jurečky, který se snaží o nějaké změny ve svém rezortu, si s žádným ministrem nespojuji reformní práci. Nic moc se v tomto smyslu neděje.

Musk a oligarchizace první třídy

Nepřijde vám ale, že v Česku se klade důraz na reformy veřejných financí spíše tak, aby to hlavně účetně vyšlo na nejbližší dva tři roky? Že jde o účetní optiku spíš než o reálné změny a procesy ve školství, ve zdravotnictví…?

Tak to je. Vliv má i to, že rozpočet se začíná řešit v půlce roku a manévrovací prostor je zanedbatelný. Navíc zásadní část rozpočtu tvoří mandatorní výdaje a s těmi neuděláte nic nebo téměř nic. Prostor, který vám zbývá, je tak malý, že můžete opravdu dělat kroky typu, tak dáme o něco méně na dopravu, anebo to radši přesuneme do fondu dopravy, tam se to ztratí. Pak trošku snížíme rozpočty jednotlivých resortů, ale to jsou malé peníze… Aby se udělala významná změna ve výši deficitu, je třeba začít minimálně rok předtím, ne v červenci toho roku, kdy má být v říjnu nebo listopadu schvalován rozpočet.

Jak velká věda vlastně je – i z vaší zkušenosti ministra financí – rozpočet státu sestavit, aby byl reálný, uvěřitelný, aby vycházel a aby si v příjmech a výdajích nevymýšlel, což se teď vyčítá současnému rozpočtu od ministra Stanjury?

Ministerstvo financí má v rámci státní správy tu výhodu, že tam má skutečně kvalitní, profesně velmi zdatný tým. Umí vyhodnotit makroekonomické prognózy, navázat na ně zásadní parametry rozpočtu… Pak do toho ale vstupuje politické rozhodování, jak jsme to viděli i letos: některé věci do rozpočtu zahrnu, jiné taktně zamlčím, nějaký příjem udělám optimističtější nebo snížím výdaj. Ale to je politika, ne ten tým ministerstva financí.

Byl za vás na ministerstvu legendární znalec rozpočtu a později také ministr Eduard Janota?

Ovšem. Dokonce si živě pamatuji na historku s ním, kdy po mně – to je už ale pro pamětníky, z dávnověku – nastupoval ministr Ivo Svoboda, Zemanův kůň…

… a jediná oběť protikorupční akce čisté ruce.

Přesně tak. A taky jeden z aktérů té neuvěřitelné smlouvy s advokátem Altnerem. Tu kdyby někdo podepsal v soukromé firmě, tak nejen, že ho na hodinu vyhodí, ale ještě na něj dají trestní oznámení za podvod.

To je téma pořád aktuální. Týká se Lidového domu v centru Prahy a sporu sociální demokracie s potomky Zdeňka Altnera.

Ano. A nároky na odměnu obrovsky narostly o úroky na stovky milionů, ale to jen na okraji. Zpět k Ivo Svobodovi. Ten se měl stát po volbách ministrem financí po mně a už tehdy jsem se obával, že to předání ministerstva bude poněkud nekulturní. To se pak bohužel naplnilo, špičkoví lidé tam dostali výpověď ze dne na den. Tušil jsem, že to takhle dopadne, tak jsem si Edu Janotu pozval a říkal jsem mu, zůstanete ředitel, náměstkem vás nejmenuji. A dělám to proto, že vás mám rád. On na mě překvapeně koukal, tak jsem mu říkal, podívejte se, my ty volby asi prohrajeme, jako ministr přijde Svoboda a když budete můj náměstek, tak budete ve velkém riziku. Na ministerstvu nakonec zůstal a později se stal jedním z těch opravdu dobrých ministrů. Byl to člověk, který znal v tom rozpočtu skutečně každé zákoutí. Určitě jsou tam dnes nějací jeho nástupci, ale on je určitě legendou.

Říkám si, kde se z volného trhu a volného pohybu pracovních sil stalo rozhodování o ESG, o délce mateřské pro muže a řadě dalších věcí, které začíná Evropská unie rozhodovat.

Podívejme se na chvíli do Evropy. Ta má řadu problémů, slabý růst produktivity, zaostávání v konkurenceschopnosti… Na stole je Draghiho zpráva, jak se díváte na možnost restartu produktivity v Evropě, jste optimistou, pesimistou?

To je hodně složité téma. Já jsem eurooptimistou, jsem velkým stoupencem spolupráce v rámci Evropy a evropské integrace a dokonce si myslím, že by měla být hlubší a že trh by skutečně měl být jednotný a že by mělo dojít k posunům i v oblasti společné fiskální politiky. Ale říkám si, kde se z volného trhu a volného pohybu pracovních sil stalo rozhodování o ESG, o délce mateřské pro muže a řadě dalších věcí, které začíná Evropská unie rozhodovat. Chápu, že v mnohém společná regulace musí být s ohledem na volný trh. Jenže pak je řada dalších oblastí, do kterých Evropa začala zasahovat a která začala zbytečně podniky omezovat, diktovat jim a přibrzdila tvůrčí sílu, která v těch evropských firmách určitě je. Evropa je trh s půl miliardou obyvatel, takže i kdyby měla spoléhat jen na domácí poptávku, měla by pořád být ohromnou silou. Ve světě ale přitom role EU bohužel spíš stále klesá.

Vidíte nějakou naději, že by se to mohlo, třeba po volbách v Německu, změnit?

Zrovna Německo ve mně vzbuzuje naději, protože myslím, že pokud se stane kancléřem Friedrich Merz, a ta pravděpodobnost je velmi vysoká, tak se CDU vrátí k té politice, kterou kdysi dělávala a posune tím i Evropu. Problém je, že ty politické síly, které poukazují na některé ty problémy, jako je třeba přehnaný důraz na Green Deal, přehnané regulace a podobně, jsou zároveň síly velmi problematické. Tím myslím blok patriotů sdružených v Evropském parlamentu. V tom je spíš protievropský, izolacionalistický až nacionálně konzervativní nádech, což taky není to, co Evropa potřebuje. Cesta není v tom, že se uzavřeme. Po mém soudu chybí to, aby tu byla nějaká síla, která bude protržní, ale bude protržní jaksi evropsky. V tom bych právě viděl určitou naději v CDU a věřím, že spojence potom bude nacházet i v dalších zemích.

Jak to vše podle vás zkomplikují výsledky amerických voleb, Donald Trump?

Myslím, že ti, kteří slaví, že to má být budíček pro Evropu, tak jejich analýza není úplně dobrá. Takovéto buzení nemá zrovna nějaký přínos. Evropa ale věděla, že Amerika se bude posouvat i bez Donalda Trumpa; ten atlanticko-evropský model spolupráce a nejužších vztahů slábl. To je realita daná na jedné straně izolacionistickými silami, které dnes reprezentuje Donald Trump, ale je to dané i demografickým vývojem, kdy prostě vazby na Evropu slábnou. Plus je tu teď fakt, že Donald Trump je nevyzpytatelný a nějaká spojenectví pro něj podle všeho nehrají v podstatě žádnou roli. Ale třeba to pomůže k tomu, že Evropa začne některé věci dělat rychleji, i když to není nejlepší způsob, jak Evropu probudit k životu.

Sledujete roli Elona Muska? Myslím, že kdyby se něco podobného analogicky dělo v České republice, že by veřejnost asi dost šílela…

Úplně přesně to jsem si říkal. Představme si, že u nás bude zvolena vláda a vedle premiéra si sedne řekněme Daniel Křetínský. Nehne se od něj a stane se šéfem pro restrukturalizaci státní správy. To by se lidi zbláznili právem, protože to je oligarchizace první třídy. A zase to i u nás kde kdo oslavuje. Politika a byznys mají úzké vazby, ale nemají být takovýto způsobem propojeny. Ten model, na který se najíždí v Americe teď, je opravdu nějaká úplně nová podoba demokracie, z mého pohledu tedy zdeformovaná a nevyzpytatelná. Bude také zajímavé sledovat konkrétní politiku Donalda Trumpa, cla, kroky proti Evropě nebo přístup k válce na Ukrajině.

To je samozřejmě velké téma a zase bych tu upozornil na vaši zkušenost viceprezidenta Evropské investiční banky. Nedávno jsem četl zajímavou analýzu Aspen Institutu od Daniela Koštovala, bezpečnostní analytika a nového českého velvyslancem v Rusku. Mimo jiné psal, že Evropská investiční banka by měla hrát zásadnější roli v prolomení tabu ve vztahu k financování obranného průmyslu, že by ji pak mohly potenciálně následovat komerční banky, pro něž to je dlouhodobě citlivé téma.

Ta vstřícnost bank tady dlouho nebyla i proto, že podléhají regulaci a tlaku institucí státu i Evropské unie. Nyní je třeba brát v úvahu reálnou situaci. Takže jestli je prioritou Evropské unie obranná politika, tak ji má koordinovat, spolupracovat na ní, věnovat na to zdroje. Rozpočty Ruska a Číny na obranu rostou o stovky procent. Evropské unie asi o 20 %. Přitom situace je asi nejsložitější, když ne od konce druhé světové války, tak určitě od konce studené války. Režim jako je ten ruský rozumí jedině síle. Evropa je pořád ekonomicky neuvěřitelně silná, počtem obyvatel ohromně početná, násobně početnější, než je Rusko, takže proč by proboha měla mít problém se bát Ruska? Potřebujeme ale pořád ujít velký kus cesty a samozřejmě i Evropská investiční banka je jedna z těch institucí, která to může podpořit, protože ty zdroje má velké a levné a je schopná investovat nebo financovat věci poměrně operativně.