KOMENTÁŘ. Ptala se mě před britskými volbami jedna známá česká novinářská tvář, mají-li ostrovní voliči vskutku tak dlouhou paměť, aby ve volbách trestali vládnoucí konzervativce za skandály bývalého premiéra Borise Johnsona a jeho kabinetu v době covidové pandemie. Vyšlo tehdy najevo, že vládní činitelé flagrantně porušovali pravidla přísné karantény, která vláda sama stanovila. Pro skandál se vžilo označení „Partygate“.

Otázka mě, přiznám se, poněkud zaskočila. A to nejen proto, že od „úředního” konce pandemie uplynuly sotva dva roky. Nepřipadalo mi to totiž jako zas tak dlouhá doba, aby veřejnost na hříchy politiků zapomněla nebo jim dokonce odpustila.

Navíc v tehdejším sporu mezi vládními činiteli a občanskou veřejností, která dbala jak ducha, tak i litery lockdownové legislativy, šlo (alespoň pro Brity) o zcela zásadní princip spravedlnosti jako rovnosti před zákonem a jako hodnoty spočívající v rovném zacházení se všemi.

Mohl jsem a snad i měl odkázat onu známou novinářskou tvář na Magnu Chartu, kterou už v roce 1215 odejmuli angličtí baroni privilegium jediného správného výkladu spravedlnosti z rukou krále Jana a přenesli důležitá rozhodnutí do pravomoci soudů.

Smysl pro rovnost a fair play má na britských ostrovech hlubokou historickou tradici. Termín fair play zakotvil pevně v angličtině koncem 14. století a o století později se dostal do Shakespearových her.

„Jedna z věcí, která podkopala důvěru (v politiku) jsou ministři, kteří se donekonečna objevují před televizními kamerami a obhajují neobhájitelné lži. A nabízejí zjednodušená řešení pro velmi komplikované problémy.”

Spravedlnost v britském výkladu zakotvuje rovnost před zákonem, zahrnuje úctu a zdvořilost k oponentům a také zásadu, že každý by měl dostat rovnou příležitost, aby uspěl.

K fair play patří náklonnost k outsiderům, a co je možná nejdůležitější neochota a despekt k podvádění v jakékoliv formě. Princip fair play hlásá, že dodržovat dohodnutá pravidla je správné. A že oslavovat jejich porušování je neslušné a dokonce nestydaté.

Chceme-li tedy pochopit aktuální výsledek britských parlamentních voleb, ve kterých strana s 35 procenty odevzdaných hlasů obsadila dvě třetiny parlamentních křesel, nemůžeme z úvah vyloučit právě po staletí se kultivující britský smysl pro fair play a spravedlnost.

Faustovská smlouva předzvěstí pádu

Premiér Boris Johnson, který na televizní kamery kázal občanům během lockdownu pomyslnou vodu a se svým nejbližším okolím popíjel v útrobách Downing Street víno, musel opustit úřad už před dvěma lety.

Naděje konzervativců, že za dva roky na tento skandál a nespravedlnost voliči zapomenou, se během prvního červencového čtvrtka ukázaly jako liché. Ne že by byl britský systém v nejvyšších patrech politické moci tak jasnozřivě a automaticky sebeočisťující. Pro pochopení volebního výprasku konzervativců je důležitý kontext.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. 

Strůjcem (po vítězné kampani vedoucí k brexitu) původního Johnsonova volebního úspěchu v roce 2019 a jeho tedy bytelné parlamentní většiny byl dnes téměř třiapadesátiletý vystudovaný historik, datový analytik a politický stratég Dominic Cummings.

Johnson ho přivedl s sebou do Downing Street jako hlavního poradce. Muž s pověstí revolucionáře Robespierra a snahou srazit na kolena vše, co podle něj nefunguje, do soukolí Downing Street nezapadl. Po sporech s ostatními poradci i členy kabinetu v listopadu 2020 post Johnsonova poradce – také na osobní přání Johnsnovy manželky Carrie – opustil.

Není pochyb, že Cummings považoval svůj vyhazov za nespravedlivý. Už několik týdnů po jeho odchodu začaly unikat do britských médií postupně a po kapkách pro Johnsona inkriminující a kompromitující informace. Po osmnácti měsících, v v červnu 2022, přispěla Cummingsova kampaň k premiérově pádu. Drtivá porážka a lavina 250 ztracených parlamentních mandátů konzervativců z konce minulého týdne je pak jejím dozvukem.

Faustovská legenda známá po staletí v západoevropskému folkloru se dočkala koncem první čtvrtiny 21. století své další tentokrát britské verze, která může vejít do učebnic politologie.

Konzervativní zadostiučinění

Spravedlnost jako princip, o němž Britové přemítali cestou do volebních místností, měla pak během sčítání hlasů v noci na pátek vícero podob. A tak v nečekaném záchvěvu historické spravedlnosti přišla o své křeslo v baště konzervativců v hrabství Norfolk také ex-premiérka Liz Trussová. Její tehdejší sedmitýdenní premiérství – v úřadu vystřídala právě Johnsona – je v jedné věci kuriózní: svou jedinou zahraniční cestu stihla v říjnu 2022 do Prahy na zasedání Evropského politického společenství.

Liz Trussová získala v roce 2010 volební nominaci až na výslovný zásah a po osobní intervenci tehdejšího lídra opozice Davida Camerona. Místní asociace konzervativců Trussovou jako kandidátku odmítla. Krom jiného proto, že samý počátek její politické kariéry provázela manželská nevěra a poměr s konzervativním poslancem Markem Fieldem. A někteří norfolkští konzervativci na tenhle neférový, snad i nespravedlivý start její politické kariéry dodnes nezapomněli.

A tak jeden z místních Toryů James Bagge letos kandidoval proti Trussové jako nezávislý jen proto, aby jí odebral hlasy. Bojoval prý za to, co se z frontové linie Konzervativní strany vytratilo: čest, odpovědnost a upřímnost.

„Jedna z věcí, která podkopala důvěru (v politiku) jsou ministři, kteří se donekonečna objevují před televizními kamerami a obhajují neobhájitelné lži. A nabízejí zjednodušená řešení pro velmi komplikované problémy,” shrnul výhrady spolustraníků vůči bývalé premiérce James Bagge. Ve volbách získal šest tisíc hlasů. Trussové chybělo k obhajobě mandátu pouhých šest set hlasů…

Jak dokládá i tato epizoda, Britové ve volbách z uplynulého týdne nehlasovali pro Labour Party, ale především a téměř výlučně proti čtrnáct let vládnoucí Konzervativní straně. A také pro návrat spravedlnosti a ducha fair play do politiky a každodenního života…