Dosavadní jednání mezi Washingtonem a Moskvou o urovnání války na Ukrajině nepřinesla podle britské diplomacie prakticky žádný pokrok. Přístup Kremlu nese podle Britů stopy vyděračství a je veden obstrukcemi.

„Hrají hry a hrají o čas,“ povzdechl si po posledním jednání Koalice ochotných v Paříži britský premiér Keir Starmer, který v posledních týdnech vyzývá Evropu, aby společně zvýšila tlak na Rusko.

„Předpokladem míru je (vojenská) síla,“ upozorňuje britský ministerský předseda. Přístup Britů k přímým rozhovorům mezi Washingtonem a Moskvou charakterizuje diplomatická zdrženlivost. Londýn Trumpovu administrativu nekritizuje, nebo alespoň ne přímo, aby si Washington nerozhněval.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

To, co Putin chce

Jak bývá v Británii v podobných situacích zvykem, roli kritických poslů přebírají diplomaté ve výslužbě. A tak zásadní chyby amerického prezidenta Trumpa při jednáních s Vladimirem Putinem shrnul nejnověji například bývalý britský velvyslanec v Moskvě Laurie Bristow (61).

V eseji pro zahraničně politický magazín Foreign Policy nazvané Jak vyjednávat s Putinem uvedl, že první z chyb byl mimořádný tlak, pod který dostaly Spojené státy ukrajinského prezidenta Zelenského, aniž by přitom vyvinuly odpovídající tlak na Putina.

Tou druhou chybou byla Trumpova ochota normalizovat vztahy s Moskvou, aniž by požadoval nejdříve nápravu příčin, které vedly k jejich rozpadu.

„To je přesně to, co Putin chce: ukázat, že ruské zájmy je třeba brát v potaz a že Rusko nelze izolovat. Trumpův přístup k jednání s Putinem je otevřenou pozvánkou, aby ruský prezident maximalizoval požadavky a čekal, až je ostatní splní,“ soudí Bristow.

Bývalý šéf britské diplomatické mise v hlavním městě Ruska připomíná, že jakýkoliv návrh na dočasné příměří mezi Kyjevem a Moskvou musí vzít v potaz skutečné důvody konfliktu, které Trumpova administrativa, zdá se, ignoruje. Stojí tedy za to do detailu vysvětlit, v čem spočívají. Poskytují totiž návod k tomu, o čem vlastně jednání s Putinem jsou a jak je vést, argumentuje Bristow.

Především jde o Putinovo přesvědčení, že Ukrajina není zemí jako takovou, ale pouze „protiruským projektem“ Západu. A tato teze má kořeny v Putinově představě o Rusku samotném: imperiální velmoci, jíž je Ukrajina součástí.

Podle Putinova názoru je třeba zabránit tomu, aby se Ukrajina stala demokracií tíhnoucí k Západu. Což napovídá cosi o Putinově strachu z vnitřních změn v Rusku.

Zadruhé, pokračuje Bristow, jde Putinovu režimu o to, aby zastavil rozšiřování Severoatlantické aliance. Nejde přitom o strach, že by Aliance napadla Rusko nebo o to, že by Ukrajina mohla do NATO jednou vstoupit. Jde o to zvrátit výsledky konce studené války: tedy zrušit záruky svobody zemím střední a východní Evropy, které si mohly zvolit vlastní osud a učinit skutečností to, o čem Rusové sami rádi mluví, totiž „nedělitelnost vlastní bezpečnosti“.

V interpretaci Kremlu však nemají ostatní země nárok na svou vlastní bezpečnost. Podle logiky Kremlu má Rusko právo vetovat bezpečnostní uspořádání jiných zemí. Jiné země však nemají právo jakéhokoliv veta nad ruským uspořádáním jeho vlastní bezpečnosti.

Odstřihnout USA od Evropy

Za třetí – dalším faktorem přesahujícím samotnou Ukrajinu je geopolitická rivalita se Spojenými státy a roztrpčení Moskvy nad klesajícím významem a rolí Ruska v Evropě i ve světě po skončení studené války.

„Mnohé z klíčových obratů v ruské zahraniční politice se totiž týkaly právě téhle okolnosti a nesouvisely vůbec s Ukrajinou. Putinovy verbální útoky na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 mířily proti americkému unilateralismu,“ připomíná Bristow.

Podle Bristowa neexistuje jediný důkaz, že by se s počátkem přímých rozhovorů Putinovy cíle jakkoliv změnily. Chce vyhlásit vítězství ve své „speciální vojenské operace“; odstřihnout Spojené státy od Evropy, převzít hegemonii nad střední a východní Evropou; obnovit status Ruska jako velmoci; zrušit sankce; obnovit legitimitu (svého režimu) a dát Spojeným státům najevo, že nejsou ve světě jediným dominantním hráčem.

Současně není vůbec jasné, čeho chce vlastně dosáhnout Donald Trump. Ukončit konflikt v Evropě? Přenést náklady (za pomoc Ukrajině) a veškerá rizika na Evropany? Normalizovat vztahy s Ruskem? Vrazit klín mezi Rusko a Čínu?

Není přitom obtížné, argumentuje bývalý britský velvyslanec v Moskvě, přijít na to, co by skutečně zvýšilo tlak na Rusko a zvedlo tak šance na trvalé příměří.

Vyžaduje to posílit ukrajinskou schopnost samostatné obrany; zvýšit ekonomický tlak na Rusko (například poklesem ruských příjmů z ropy a zpřísněním sankčního režimu) a koherentní, soudržnou odpověď NATO na hrozbu, kterou Rusko představuje vůči bezpečnosti Aliance. Rusko začne uvažovat o skutečném příměří teprve tehdy, když všechny ostatní alternativy budou horší a budou se ještě časem zhoršovat.

I v situaci, kdy si Spojené státy nepřejí být zapojeny do zajištění vojenské síly pro Ukrajinu, by se měly zdržet akcí, které alianci rozdělují. Je poněkud bizarní požadovat, aby ostatní členské země NATO hrály větší roli a současně vést proti nim obchodní a kulturní války, či si dokonce činit nároky na jejich území.

Jednou z velkých lekcí studené války a rostoucí konfrontace s Putinem je, upozorňuje britský exdiplomat, že klíčem k úspěšnému zvládnutí hrozby je soudržný přístup Aliance. Vnitřní rozpory uvnitř NATO Rusko posilují, jakkoliv je jinak Putinova pozice v zásadě slabá.