Pro generaci babyboomers, kteří dospívali s hudbou a texty amerických písničkářů či bluesmanů z černé galaxie ve sluchátkách, je tvář, kterou teď nastavuje Amerika okolnímu světu, nesrozumitelná a matoucí.

Romantická představa země s nekonečným horizontem osobní svobody, tolerance, velkorysosti a solidarity se slabšími bere za své téměř s každým novým prezidentským výnosem, neřku-li pípnutím na sociálních sítích.

Obdivovali jsme hrdiny amerických westernů pro jejich odvahu a smysl pro spravedlnost. Toužili jsme (podle věku) nosit (za železnou oponou těžko dostupné) americké džíny, kouřit (snadno dostupné) marlborky. A když to nešlo, tak alespoň žvýkat americké žvýkačky.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Amerika a Američané pro nás byli symbolem humanismu, úspěchu a pokroku lidstva. Když přistál o prázdninách roku 1969 v 39 letech Neil Armstrong v lunárním modulu na Měsíci a vystoupil z něj na měsíční povrch, zmínil, že jde sice o malý krok pro člověka, ale o velký skok pro lidstvo.

Znal jsem svou romantickou verzi Ameriky z osobních návštěv. Zemi otevřenou okolnímu světu. S lidmi, kteří se se mnou rádi a ochotně dávali do řeči při každé příležitosti a chtěli objevovat, co je v nás vzájemně dobrého.

Romantická verze Ameriky

Nikoliv pro Ameriku, ale pro lidstvo. I proto jsme tenkrát jako kluci toužili být astronauty. Nebo Američany. A vůbec nejlépe možná americkými astronauty. Kdyby se dnes vracely Spojené státy k letům do vesmíru s lidskou posádkou, bylo by to dost možná jen a jen proto, aby učinily Ameriku kdesi ve vzdálené galaxii „great again“, znovu skvělou.

Znal jsem svou romantickou verzi Ameriky z osobních návštěv. Zemi otevřenou okolnímu světu. S lidmi, kteří se se mnou rádi a ochotně dávali do řeči při každé příležitosti a chtěli objevovat, co je v nás vzájemně dobrého. Obdivoval jsem bezedný optimismus svých přátel. A nikdy jsem asi nenarazil na Američana, který by si – snad kromě vysokých daní a nevyhnutelnosti smrti – na cokoliv stěžoval. Nevyslovenou újmu či příkoří brali jako výzvu k nápravě, na níž bychom mohli nejlépe něco vydělat.

Taková Amerika, slýchám teď, není a vlastně ani nikdy neexistovala.

K tomu, jak ve změti protichůdných informací porozumět instinktům současné americké administrativy a jejích voličů, poskytla v článku pro New York Times jistý návod profesorka americké historie z Rutgers University v New Jersey Jennifer Mittelstadtová. V archivech jsou podle ní „skryty na očích“ zaprášené dokumenty a složky pravicově smýšlejících Američanů, které skrývají zcela nový způsob, jak uvažovat o Trumpově zahraniční politice. Je to „suverenista“, konstatuje Mittelstadtová.

Připomíná, že kořeny americké suverenistické politiky vznikly před sto lety, v roce 1919, kdy se svět ocitl v hluboké krizi. Světová válka zastavila tehdy mezinárodní obchod a migraci. Hroutila se impéria, objevily se nové země. Některé státy zanikaly, jiné přicházely na svět.

V té době a uprostřed debat o tom, jakou roli mají vlastně hrát národní státy a národní suverenita, se objevil návrh na vznik Ligy národů. Afrokaribští internacionalisté, socialisté, komunisté a také liberální křesťané jásali nad příchodem světovlády, v níž mnozí spatřovali příslib sebeurčení, mezinárodního veřejného práva a prostředek pro potlačení nacionalismu.

Bitvy amerických suverenistů

Mnozí však myšlenku nadnárodní vlády odsuzovali, pokračuje Mittelstadtová a dodává, že právě s ní souvisí vznik moderního amerického suverenistického hnutí. Skupina senátorů v roce 1919 zablokovala vstup USA do Ligy národů. Měli podporu vlasteneckých organizací, skupin válečných veteránů a protestantských fundamentalistů, kteří tvrdili, že Liga národů si bude uzurpovat správu země.

Nahradí ústavu světovládou, oslabí unikátní americké dědictví a kulturu a dopustí, aby nad americkými občany převzali vládu necivilizované „barevné“ nekřesťanské země. Mezinárodní spolupráci považovali za hrozbu suverenity své vlastní i suverenity národní.

Vliv suverenistů na Trumpa, který mění často názory a nechá se snadno ovlivnit, může pominout. Nicméně suverenisté svou snahu zdvojnásobí.

Mittelstadtová připomíná, že po druhé světové válce zahájili američtí suverenisté vleklou bitvu proti OSN. Během Trumpova mládí a dospívání v padesátých letech vznikla řada nových organizací s lídry odmítajícími institut mezinárodní politiky jako takový. Stavěli se proti americké účasti v Mezinárodním soudu, Severoatlantické alianci a Světové obchodní organizaci.

Z jejich pohledu podlamovaly mezinárodní smlouvy a organizace civilizační autoritu bělošských, křesťanských zemí tím, že nabízely členství a vliv komunistům, Asiatům a Afričanům. Mittelstadtová pak mapuje růst amerického suverenismu až do současnosti. „Trumpovu zahraniční politiku v druhém volebním období nemá vlastně ani cenu předvídat,“ argumentuje americká profesorka.

Vliv suverenistů na Trumpa, který mění často názory a nechá se snadno ovlivnit, může pominout. Nicméně suverenisté svou snahu zdvojnásobí. „Mezinárodní organizace a dohody, které nahlodávají Ústavu, vládu zákona nebo suverenitu jako takovou, netřeba reformovat,“ uvádí s Trumpem občas spojovaná iniciativa Project 2025. „Je třeba je opustit.“

Stejně tak Trumpův příklon k tarifům a clům jako prostředku, kterým chce čelit nerovnováze v obchodních vztazích, lze vystopovat nejméně do 80. let minulého století. Jako developer na nejprestižnějších newyorských adresách těžce nesl lehkost a rychlost, s jakou skupovali japonští investoři americké značky a nemovitosti, včetně Rockefellerova Centra.

Tehdy se podle newyorské zpravodajky BBC Nady Tawfikové také zformoval jeho názor na vztah Spojených států se spojenci. A jeho fixace na cla a tarify. Už tehdy měl za to, že Amerika nedostává zpět kompenzaci za to, jakou měrou pomáhá Japonsku s obranou. „Mám po krk toho, jak jiné země berou Spojené státy na hůl,“ prohlásil Trump v rozhovoru pro stanici CNN koncem 80. let.

Vycházel z toho, že američtí spojenci jsou vyžírkové a že liberální internacionalistický přístup, který dominoval světu od konce druhé světové války, byl ve světovém konkurenčním prostředí pro Ameriku nevýhodný a pošetilý.

Kritici jsou zatím zticha

BBC připomíná, že v roce 1988 zaplatil 100 tisíc dolarů za celostránkový inzerát ve třech hlavních amerických denících. Tvrdil v něm, že Japonsko a další země zneužívají obchodně Spojené státy po celá desetiletí. Japonci nezatíženi obrovskými náklady na vlastní obranu (dokud je Spojené státy chrání zadarmo) vybudovali silnou, pulzující ekonomiku s bezprecedentními přebytky. Podle Trumpa bylo logickým řešením tyhle bohaté země zdanit.

Podle docentky historie Jennifer Millerové z Dartmouth College symbolizoval tehdy Trump názory lidí, kteří zpochybňovali, zda americká vůdčí role ve světě a Američany vedený světový řád vlastně slouží samotným Američanům. Podle Millerové byl tehdejší Trumpův otevřený dopis vlastně manifestem jeho příští zahraniční politiky.

Vycházel z toho, že američtí spojenci jsou vyžírkové a že liberální internacionalistický přístup, který dominoval světu od konce druhé světové války, byl ve světovém konkurenčním prostředí pro Ameriku nevýhodný a pošetilý.

Řešením byla podle Trumpa agresivnější, ochranářská obchodní politika. „Tarify jsou navenek takový krok, po kterém můžete říci: ,Podívejte se, jak jsem jim to nandal… jak je vidět, přísnost se vyplácí.‘ Jestli jsou ale opravdu účinné, o tom by se dalo debatovat,“ soudí Clyde Prestowitz, který vedl americká obchodní jednání s Japonskem v Reaganově administrativě. Prestowitz má za to, že skutečným problém byla tehdy a zůstává dodnes absence americké průmyslové strategie. A to přes věčné stížnosti na nespravedlivé obchodní podmínky.

Trumpův přístup má však svého zastánce v hlavním ekonomovi Ekonomické národní rady z prvního Trumpova období Josephu LaVorgnaovi. Prezident chce podle něj povzbudit domácí průmysl, zvláště v oblasti nejvyspělejších technologií. Využitím celních tarifů chce nalákat více zahraniční korporací, aby přišly do Spojených států, kde jim chce nabídnout deregulaci, levnou energii a nízké korporátní daně.

Část Trumpových kritiků mezi členy amerického Kongresu, kteří jsou zatím zticha, však podle BBC velmi dobře ví, že na tarify můžou doplatit vyššími cenami v obchodech jejich voliči. A doufají, že se jim podaří Trumpa přesvědčit, aby od svých milovaných tarifů nakonec upustil.