KOMENTÁŘ. V soutěži, kdo o Istanbulské úmluvě plácne větší blábol, je už tolik šampionů, že pro ně snad nebudou stačit medaile. Solidní pozici má stále mons. Piťha, kněz a lingvista. Ve svém dnes již legendárním kázání na téma úmluvy vlítl do tématu rovnou prohlášením, že nacisté podporují homosexuály…

Zbytek kázání už byl naprostý freestyle, ve kterém se prorokovalo rozehnání rodin, věznění a prodávání dětí nebo nadřazená kasta homosexuálů. Málo se to ví, ale řekl také, že pro kočky, žáby ani hmyz zaváděné zákony neplatí. V tom měl pravdu. Zejména pokud jde o kočky.

Zákazy, příkazy a pěsti

Překvapivě právě toto vystoupení zaujalo a díky němu i celá Úmluva, na které by vlastně bez žab, koček a nenávisti nebylo nic zajímavého. A tak postupně vznikla spousta textů a obrázkových materiálů se sdělením zjednodušeným téměř na „Homosexuálové nechtějí vaše děti. Velikonoce budou!“.

Přesto odpor k úmluvě trvá. Strašení zákazem Velikonoc postupně střídají prohlášení, že úmluvu nepotřebujeme, protože na vše podstatné máme naši vlastní cestu.

Celý text úmluvy se zaměřuje na jediné – na zlepšování postavení obětí domácího a sexualizovaného násilí a na prevenci. Je o jakýchkoli obětech bez ohledu na pohlaví a identitu.

Úmluva neříká, co přesně mají státy udělat. Očekává právě ta jejich vlastní řešení problémů, které pojmenovává. Pokud tedy říkáme, že vlastní řešení máme, úmluva se ptá: „A mohla bych ho vidět?“

Někteří lidé se stávají oběťmi nepoměrně častěji. Prostě jsou „vhodné“ oběti. Ne proto, že jsou tak nanicovatí, ale proto, že celá řada faktorů z nich „vhodné“ oběti dělá. Například genderové role – přesvědčení, jak se musí muž/žena projevovat. A kdo to neplní, toho je potřeba srovnat do latě.

Blbými řečmi, zákazy a příkazy, pěstmi. Mons. Piťha a jeho názorový proud se možná bojí, že Istanbulská úmluva chce „blbý kecy“, zákazy, příkazy a pěsti namířit pro změnu na ně.

Ve skutečnosti ale úmluva chce, aby si každý mohl vybrat a žít podle svého a žádná z jeho voleb ho neohrožovala. Když už na sexualizované nebo domácí násilí dojde, má mít jeho oběť veškerou pomoc.

Zkusíme problematiku trochu přiblížit na několika situacích, které řeší naši klienti a klientky. Advokátní kancelář OKJH, kde obě autorky tohoto textu působí, se zaměřuje mimo jiné na případy domácího násilí. Obrací se na nás klienti a zejména klientky ze všech koutů republiky.

Když přijde nová parta

Cesta klientky začíná často v organizaci, která se na pomoc obětem zaměřuje. Je to ona démonická „neziskovka“, jejíž zlověstných chapadel se leckterý odpůrce úmluvy obává. Jenže kromě téhle neziskovky komplexní pomoc klientka jinde nenajde.

Tady jí pomohli zvládnout odchod ze vztahu, probrali s ní potřebné právní kroky a některá podání s ní možná už i sepsali, nabídli terapie a dali návod, na jaké příspěvky by mohla mít nárok, pokud ze vztahu odešla jen s jednou taškou a dětmi.

Tahle pomoc je tu zejména pro ty, kteří by si ji nemohli jinak dovolit. Stát ji zajišťuje právě přes neziskovky. Díky nim se klientky neplácají další roky v násilném vztahu, začínají se stavět na nohy a uzdravovat.

Díky nim se z toho soukromého domácího pekla dostanou i děti. V advokátní praxi vidíme, že bez všech ostatních služeb by naše právní pomoc rozhodně nezmohla tolik.

Stát řídí co čtyři roky jiná parta. Někdy se šetří, někdy míň. Zatímco i to tiché víno je v boji o podporu celkem dost slyšet, ti nejslabší se neozvou. Nemají svůj svaz.

Díky mezinárodní úmluvě ale dostanou klientky stejnou nebo lepší podporu i v budoucnu, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne a jak nakládá s rozpočtem. Úmluva totiž obsahuje i závazek zajistit přístup ke službám, které obětem usnadní zotavení a budou zahrnovat psychologickou, právní i sociální pomoc.

Věřte nám, že nechcete sedět u jednoho stolu s někým, kdo vás pravidelně pálil žehličkou. Nechcete s ním hledat nějaké hezké řešení přesně dle jeho představ (protože agresor obvykle jiné ani neakceptuje).

Někdy ani sebelepší poradenství a terapie nestačí. Klientka potřebuje bezpečné bydlení. Od toho jsou azylové domy s utajenou adresou. V celé republice se dají spočítat na prstech jedné ruky a jsou kolem velkých měst. V regionech naprosto chybí. O regionální (ne)dostupnosti služeb pro oběti domácího a sexualizovaného násilí by se vůbec daly popsat stohy papíru.

A tady přichází na řadu prohlášení, že úmluvu nepotřebujeme, že to všechno musíme „odmakat“ a na to že máme naše vlastní řešení. Pravda, sama úmluva nám nové azyláky nevyčaruje.

Podívejme se zpátky do minulosti, jak nám to zatím šlo. Chvályhodné plány máme, o tom žádná. Například v roce 2015 vyšel na Aktuálně.cz článek, v němž se psalo: „V každém kraji vznikne alespoň jeden utajený azylový dům pro oběti domácího násilí, plánuje ministr pro legislativu a lidská práva Jiří Dienstbier z ČSSD. Zařízení s neveřejnou adresou, kterých je nyní v republice nedostatek, by měla fungovat nejpozději do konce roku 2018. Vláda plán schválila na pondělním jednání.“ 

O skoro deset let později stále hlásíme nedostatek. Ani azylové bydlení s veřejnou adresou není pro oběti domácího násilí vždy snadno dostupné. Takže nám to moc nešlo.

Úmluva obsahuje závazek zajistit, aby pomoc byla geograficky rozložena tak, že bude přístupná veškerým obětem domácího a genderově podmíněného násilí. Obsahuje závazek zajistit dostupné příbytky, které by poskytovaly obětem útočiště a které jím budou aktivně nabízeny.

Jednání s tyranem

Pokud klientka bezpečně společnou domácnost opustí, přichází na řadu spory o děti. A v těch nezřídka zaznívá slovo „mediace“, „párová terapie“ a další alternativní řešení, která jsou v případech domácího násilí naprosto nevhodná.

Věřte nám, že nechcete sedět u jednoho stolu s někým, kdo vás pravidelně pálil žehličkou. Nechcete s ním hledat nějaké hezké řešení přesně dle jeho představ (protože agresor obvykle jiné ani neakceptuje).

Traumatizované klientky nemají dost sil, aby si v mediaci uhájily svoje pozice a hranice. Dobrý mediátor nebo terapeut to prý zvládnout musí. Jak poznat toho opravdu dobrého? Stejně jako advokáti, ani mediátoři nemají obvykle na webu „baví mě to, ale jsem v tom fakt špatnej“.

A pak, ne vždy si mediátora vybírá zrovna klient. Často ho určuje soud. Proti mediacím v případech domácího násilí vystupují odborníci z pomáhajících profesí dlouhodobě. A i úmluva obsahuje závazek tato alternativní řešení schovat pro vhodnější situace.

Nemají snad ale naše klientky a klienti jasně daná práva, není to už teď v zákonech? Jenže ani zákon není neměnný a už vůbec ne jeho výklad. Tak třeba takové právo na zmocněnce v trestním řízení.

Naše klientky jsou z většiny oběťmi domácího a/nebo sexualizovaného násilí, proto mají dle zákona nárok na to, aby jejich práva v trestním řízení hájil advokát na náklady státu.

Další zákon pak stanoví, kolik to bude ten stát stát. Obecně platí, že sazba za úkon (např. dvě hodiny na výslechu nebo podání odvolání) vychází z výše odškodného. Stejně tak to mají obhájci ex offo, jen se sazba počítá z výše hrozícího trestu.

Jednoduše řečeno – když jde o víc, je to víc odpovědnosti, víc práce a za to pak má být i větší odměna. Opět jsme v situaci, kdy stát musí zajistit a tedy nakoupit služby.

Řešení? A můžeme ho vidět?

V poslední době jsme se setkali s krácením odměny zmocněncům s odůvodněním, že… „že jakoby je to nějak moc podle toho zákona“.

Soudy přináší kreativní výpočty, kdy hlavní dva proudy jsou následující: 1) Podle zákona máte nárok na víc, ale my vám dáme míň. O kolik? Nechte se překvapit po roce práce. 2) Hele, zaplatíme vám výslech vašeho klienta, pak první jednání u soudu, kde si přečtete to vaše povídání o náhradě škody, a dál se nám do toho moc nemontujte.

Zejména druhý přístup, kdy se soud z potenciální desítky výslechů a několika hlavních líčení snaží vybrat, co je pro uplatnění práv poškozeného důležité a co ne, je podle nás naprosto nepřípustný. Advokát má hájit všechna práva klienta vždy, nikoliv některá občas.

Nikdy dopředu nevíme, jaké podstatné informace výslech nebo hlavní líčení u soudu přinese. Třeba v průběhu zjistíme, že je potřeba se na něco zásadního doptat. Pokud důležitá informace uteče, může to negativně ovlivnit výši odškodnění.

A tak stát dává poškozeným tři možnosti. První je, že tu službu, kterou má bezplatně poskytovat stát, akceptují v polovičaté kvalitě. Druhá je, že si tu službu, kterou má bezplatně poskytovat stát, zčásti sami zaplatí. Třetí pak je, že tu službu, kterou má bezplatně poskytovat stát, poskytne bezplatně někdo jiný (zde advokát).

Kvalita služeb pro méně příjmové poškozené tak je vlastně ještě horší než kvalita služeb pro méně příjmové pachatele – ti totiž mají státem garantovaného „ex offáka“ ke všem úkonům a za jasně daných podmínek.

Chtějí snad advokáti pomáhat jenom za peníze?! Ano. Advokáti nemohou dobrovolničit. Prodávají služby. Je to práce. Musí to dávat ekonomicky smysl. Celá právní pomoc obětem nemůže stát na hrstce srdcařů, jinak se to odrazí na kvalitě a dostupnosti.

Úmluva zavazuje státy, aby tyhle „zlepšováky“ k horšímu prostě nedělaly.

Úmluva neříká, co přesně mají státy udělat. Nepíše se v ní, kde má stát nový azylový dům a kolik v něm bude koupelen. Od států očekává právě ta jejich vlastní řešení problémů, které pojmenovává. Pokud tedy říkáme, že vlastní řešení máme, úmluva se ptá: „A mohla bych ho vidět?“

Autorky jsou advokátky advokátní kanceláře OKJH, která se specializuje na trestní právo a pomoc obětem trestných činů