REPORTÁŽ. „Stezku Českem může jít každý,“ říká mi Martin Úbl, milovník hor a treků. Martin s několika dalšími nadšenci stojí za nekomerčních projektem Stezka Českem. Sedíme v Pivoraru Ryžovna, objednávám si druhého Rapla. „Nemám tolik času,“ namítám. „Dá se to jít i na etapy,“ odpovídá Martin. „Dá se to jet na kole?“ ptám se. „Ano, dá. Chodí to rodiče s malými dětmi. Ujeli to i lidé na invalidním vozíku. Běžně chodí stezku i psi. Šli to lidé s koněm. Dokonce byl na stezce i pštros,“ nepřipouští Martin pochybnosti.

Po očku pozoruju stezkaře, kteří si sedají k vedlejšímu stolu a mají pořádnou a zaslouženou žízeň. Martin zkušeně komentuje: „Tahají toho moc, lepší je jít víc na lehko. Většinou už v Aši zjistí, že tolik věcí nepotřebují a přes Zásilkovnu posílají z Aše věci domů.

Nejzápadnější bod České republiky. Foto: archiv Vladimíra Brůny

Jsem rozhodnutý. Vydám se na Stezku Českem na kole. Na etapy. Aspoň poznám Česko z jiné perspektivy. A moc se těším na přejezd Krušných hor, kterým se začíná. Aspoň prozkoumám, jak může být Stezka Českem prospěšná pro mé podnikatelské aktivity v Krušných horách.

Z nejzápadnějšího bodu Česka do Perninku

Ve vlaku z Chebu si nelze nevšimnout změny složení obyvatel. „Většina mladých a schopných utekla do Německa. Nebo do Prahy,“  jak mě informuje Jan Kurhajec. Spím v bavorském Rehau, které je známé výrobou plastových oken. I na této straně hranice je cítit nouze, místní obyvatelé nejsou typičtí Němci.

Také zde jsou herny a podobná zařízení pro kratochvíle lidí, kteří se většinou neživí prací. A blonďatých Němců je zde pomálu, zato náměstí v Rehau po setmění ožívá národnostmi, které rády vaří a jedí po setmění. Projdu, pozdravím, všichni se chovají slušně, žádný problém.

Příjezd k Nejzápadnějšímu bodu České republiky – německá strana hranice. Foto: archiv Vladimíra Brůny

Z Rehau je to kousek na nejzápadnější bod Česka. Odtud musím kolo tlačit, úsek je pro pěší a stezka pro cyklisty začíná až dál. Příroda nádherná, železná opona zde posloužila k uchování krásy. Dojíždím do Aše. Když sjíždím do města, tak mě překvapuje upravený park s designovými lavičkami a fontánou. Cítím zde evropské peníze. Zřejmě šikovný starosta. Je vidět, že se snaží. Všude venku posedávají hlavně důchodci. Na pořádek zde dohlíží asistent prevence kriminality, který se téměř s každým přátelsky zdraví.

Vítězslav Kokoř, starosta města Aš, mi vysvětluje situaci v pohraničí: „Když budete mít dva domy a dvě hospodářství vedle sebe a každé ráno se obyvatelé jednoho domu vydají pracovat na sousedovo hospodářství, jak to zanedlouho bude vypadat v domě, kde lidé pouze přespávají?“

Cyklostezka přes zaniknou obec Újezd. Foto: archiv Vladimíra Brůny

V Aši jsem nenašel kavárnu. Byl jsem vděčný za cukrárnu kombinovanou s bufetem. Rozsekaly mě ceny v této pekárně. Kobliha za 9,90 Kč nebo bavorský vdolek za 13,90 Kč. To určitě nepřinese majiteli prosperitu a divím se, že ještě nezkrachoval. Při pohledu na kávovar jsem si radši koupil litrovku chlazené Coca Coly a rychle odjel.

Dobře jsem se najedl v upraveném městě Skalná, kde začínal s fotbalem Pavel Nedvěd. Je zde také krásný zámek a městečko je na rozdíl od jiných obcí hezky upravené. V restauraci baští hlavně němečtí sousedé a kromě smaženého je v kurzu zvěřina. Franfurtská polévka, holandský řízek a ionťák Radegast – celková útrata 169 Kč mě zaskočila a při placení jsem se ptal, zda nezapomněli naúčtovat pivo.

Luby, Plesná nebo Kraslice jsou velmi smutné. Smutné je i zjištění, že zde nejde nikde utratit peníze, protože není za co. Ze Stříbrné do Horní Blatné – zde celých 30 kilometrů nebylo jediné místo, kde by se šlo občerstvit. Ač je sezóna, vše zavřené. Po 105 kilometrech dojíždím do Perninku a těším se na opékání buřtů se Štěpánem Javůrkem a Milošem Dvořákem z Ryžovny a jeho pivo Rapl.

Památník bývalého kostela sv. Václava na Ryžovně. Foto: archiv Vladimíra Brůny

Z Perninku do Nové Vsi v Horách

Druhý den mě čeká velké převýšení. Proto se stavuju u Vaška Zápotočného na Maringotce a kromě jeho úžasných lívanců si dávám i ledovou kávu, kalorie se budou hodit. Pro Vaška jsou stezkaři vítaným přilepšením. Chodí totiž i v průběhu týdne a nejen o víkendu. „Po vysílání dokumentu s Vladykou o Stezce Českem se počet stezkařů ztrojnásobil,“ odhaduje Vašek Zápotočný.

Bistro Zelňačka na Měděnci. Foto: archiv Vladimíra Brůny

Po chvilce míjím Ryžovnu, v hlavě vzpomínka na večerní buřty a Rapla s majitelem Ryžovny Milošem Dvořákem. Zastavuju až na Božím Daru v mé oblíbené kavárně vedle infocentra. Kromě chlebíčku a skvělého domácího koláče si dávám ještě espresso, tuším, že další už cestou nebude.

„Dneska už jsem rozdala osm razítek stezkařům“, hlásí mi milá obsluha okolo půl jedenácté. Myslím, že stezkaři jsou pro místní živnostníky dobrá cílová skupina. Kdo může vzít baťoh a vyrazit na dlouho na vandr, tak nebude žádný chudák.

Karlův pramen. Foto: archiv Vladimíra Brůny

Boží Dar je jediné místo, které je v Krušných horách více exponované. Ale také jediné, kde je více lepších restaurací. Nikdy nevím, zda dát přednost Červenému vlku nebo restauraci Hranice. Vyšlapu na Klínovec, sjíždím do Loučné pod Klínovcem a je mi z tohoto místa duchů smutno. Překvapivě snadno vyšlapu na Měděnec, kde mě v Bistru Zelňačka zachrání kulajda a Měděnecký bramborák typu Katův šleh. Sympatické je, že v bistru pomáhá manželskému páru jejich syn. Práce šlechtí a Krušné hory by si zasloužily více šlechticů.

Pokračuju přes vodní nádrž Přísečnice do Lesné. Ta je nádherná, vede panenskou přírodou. Krušné hory jsou neobjevené a zatím bez lidí. Všichni se soustředí hlavně na Boží Dar a nepoznají další úžasná místa. Pravdou je, že druhý den jsem padesát kilometrů nenarazil na místo, kde by šlo doplnit kalorie. Overturismus zde opravdu nehrozí.

Z Nové Vsi v Horách do Děčína

Autobusové zastávka Blatno-Zákoutí. Foto: archiv Vladimíra Brůny

Třetí den jízdy na kole přes Krušné hory mě zavedl z Nové Vsi v Horách do Děčína. Líbily se mi Fláje, Bouřňák, rozhledna Komáří vížka. Fascinovaly mě krásné dechberoucí výhledy na České středohoří. V Děčíně na nádraží si dávám zasloužené pivo a úžasnou sekanou v housce, za kterou by se nemuseli stydět ani v Karlíně. Bohužel, toto okénko na nádraží Hejlík ve svém průvodci nezmínil, ale obsluze to nevadí, i tak mají dobrý kšeft.

Poznatek? Téměř všude, kde stojí nějaké domy, tak to za moc nestojí. Tam, kde domy stály a už nestojí, je nádherně. Lidé, kteří Krušným horám vdechli život, už se nikdy nevrátí. Doufejme, že nepřijdou lidé, kteří zničí to krásné.

Ruina statku v obci Krásný Les. Foto: archiv Vladimíra Brůny

Z Krušných hor bylo odsunuto více než 1,5 milionu lidí. Bylo by fajn, kdyby se sem stěhovali noví a slušní lidé. Za komunismu se sem stěhovali lidé spíše za trest a je to na tomto kraji znát, ostatně jako ve většině míst v Sudetech.

Za tři dny jsem ujel na kole 292 km a vystoupal přes 4500 výškových metrů. Už to znovu na kole nepojedu v kuse, fyzicky to bylo náročné. Ale na několik míst se znovu rád vrátím a budu zde delší čas. Přemýšlet o tom, co bylo a co bude.

Autor je podnikatel a investor