KOMENTÁŘ. Ceny nemovitostí v Česku dlouhodobě rostou. Dohnat tento růst výnosy z jiných investic může být pro někoho složité. Pořídit nemovitost dříve proto může dávat smysl, i když třeba výnosy z pronájmů nemusí být tak atraktivní. Možná děti jednou nevyužijí konkrétní koupenou nemovitost, je to však ochrana před růstem cen bytů.

Minulý týden mě kontaktovali dva lidé, kteří zvažují, zda mají pořídit byt pro své děti.

Spolužačka Katka zvažuje koupi bytu 1+kk 28 m² v Suchdole. Byt je v nabídce za 3,5 mil. Kč, stejně velký byt se dá pronajmout za 15 tisíc měsíčně. Katka má dvě děti. Její dcera s přítelem už rok pokukují po bydlení v Praze nebo poblíž. Syn Pavel bude od září pravděpodobně na ČVUT. Katka není nadšená z toho, že by byl na kolejích na Strahově, kde byly nedávno štěnice. A tak se dívá občas po nabídkách bytů k pronájmu ale také k prodeji.

Suchdol je hezké místo, ale bydlet v Suchdole a mít jednou práci třeba na Chodově znamená téměř dvě hodiny denně v MHD.

Takový startovací byt pak zbytečně uváže mladého člověka k určitému místu. Také si myslím, že pro studenta ČVUT je kolej lepší řešení. Pozná tam studentský život a své spolužáky. A kontakty ze studií se budou v životě hodit.

Kamarádka Adéla má dvě dcery. Její starší dceři se teď narodilo miminko, bydlí ve třech v bytě 2+1, který jim Adéla pronajímá za nájemné, které není zdaleka tržní. Její mladší dcera bydlí se svým přítelem v pronajatém bytě ve Vraném nad Vltavou.

Adéla by byla ráda, aby mladí bydleli lépe. Zvažuje, že koupí na hypotéku byt 3+1 na Praze 5 a ten menší byt prodá. Mladí si to zrekonstruují, budou splácet hypotéku a jednou byt zdědí. Stejnou částku dostane druhá dcera v hotovosti, aby se svým přítelem také mohli investovat do vlastní nemovitosti.

Skláři z Jablonecka

Znám jednu sklářskou rodinu z Jablonecka. Táta od dvou kluků se celý život dřel, mačkal sklo. Seděl dvanáct hodin u pece, i o víkendech. Vydělal na tu dobu slušné peníze.

Koupil v Jenišovicích dva stejně velké pozemky. Nechal vypracovat projekt a postavil podle něj dva domy – stejně veliké, velmi podobné.

Starší syn dostal dům před rokem 1989. Mladší syn dostal dům v roce 1994. To už byly lepší materiály. Ač domy byly jinak úplně stejné, staršímu synovi vadilo, že jeho brácha dostal dům, který byl modernější. Rozhádali se a starší syn přestal mluvit jak s tátou, tak s mladším bratrem.

Já jsem se narodil v roce 1978. Když jsem okolo svých 28. narozenin kupoval byt, tak mě stometrový s předzahrádkou v Praze Podbabě stál 6,7 mil. Kč. Bral jsem si na něj hypotéku s úrokem něco přes 6 %. Dnes podobný byt stojí okolo 15 mil. Kč a hypotéky jsou okolo 5 %.

Patřím do generace lidí, která měla štěstí jak na levné byty, tak později na levné hypotéky, měli jsme sazby i pod 2 %. Dnešní třicátníci už toto štěstí nemají.

Většina mých kolegů a kamarádů si v Praze pořídila svůj byt a k tomu někdo i byt nájemní. Zažili jsme s nemovitostmi úspěch. A většina z nás si na to sama vydělala, od rodičů jsme nic nedostali.

Bydlení pro děti

Řešíme vzdělání našich dětí. To je to, za co jsme zodpovědní – dobře děti vychovat a umožnit jim kvalitní vzdělání. Jaké jsou ještě naše další rodičovské povinnosti? Patří mezi ně pořídit našim dětem bydlení nebo jim na to výrazně přispět?

Vždyť po nás stejně všechno zdědí. Jeden realitní investor mi říkal, že pokud dát něco dětem, tak do jejich 35. roku života, aby to dokázaly ještě užít. Ale opravdu si to užijí?

Jako rodiče chceme, aby naše děti žily lépe než my. Aby se tolik nedřely a nestresovaly, tak jak jsme to měli my mezi 30. až 40. rokem života, kdy pro nás byla hypotéka velkou koulí na noze. Nutila nás šetřit a byli jsme šťastní, když jsme mohli provést mimořádnou splátku a hypotéku snížit.

Do školy jsme jako děti chodili vždy pěšky, stejně tak na kroužky. Dnes rodiče všude vozí autem. Jak v tomto případě, tak v případě nákupu bytu pro potomky otázka zní: Neulehčujeme někdy dětem život až příliš?

Autor je podnikatel a investor, stálý spolupracovník HlídacíPes.org