KOMENTÁŘ. Češi jsou podle průzkumu Generali Investments proti Západu příliš konzervativní. Málo investují. Ekonomicky příjemný život v důchodu se přitom bez dodatečných příjmů pořídit nedá. Tak proč pořád Češi strkají peníze do polštáře? Je to otázka důvěry, poznání a rozvahy.

Když jsem se narodil, táta mi založil investiční kapitálové pojištění, do kterého mi každý měsíc posílal sto korun. Moc investičních produktů v roce 1978 nebylo.

V tu dobu měl absolvent ekonomické střední školy 1250 korun měsíčně hrubého, čistého to dělalo tisícovku, vzpomíná moje maminka. Dělník s praxí bral kolem třech tisíc korun měsíčně hrubého. Základní nákup potravin šel pořídit do třiceti korun. Chleba stál 3,90 Kč, vajíčko korunu. Kilo pomerančů čtrnáct korun, ale byly jen na Vánoce.

Táta spořil stovku měsíčně poctivě do mých 18 let. Poté mi spoření předal s tím, že mi doporučuje, ať se přihlásím do pořadníku na městský byt v Jablonci. On sám na družstevní byt čekal dlouho. Tehdy jsem nechápal, proč bych měl čekat v nějakém pořadníku na byt.

Pro babičky padesátinásobek

Bylo po kuponové privatizaci. Svým babičkám jsem poradil koupit akcie Severočeských dolů. Z tisícovky tenkrát udělaly téměř 50 tisíc. Byl jsem za hvězdu a myslel jsem, že jsem neomylný a patří mi svět. Osmnáct tisíc od táty jsem investoval do akcií Škody Plzeň. Do několika měsíců katastrofálně propadly. Z investice nebylo nic a celé jsem to prošustroval.

Rozhodl jsem se, že peníze vydělám zpátky prací. Odjel jsem, ještě při studiu na vysoké škole, do USA. Tam jsem za několik měsíců vydělal a ušetřil čtyři tisíce dolarů při tehdejším kurzu 35 korun za dolar. S těmito penězi jsem začal opatrně investovat a učil se principy.

Zaplatil jsem velké školné na začátku. Zaplatil jsem několikrát další školné v průběhu. Ale už jsem nikdy neprodělal hodně. Měl jsem pak peníze vždy rozložené ve více investicích tak, aby mi to nezlomilo vaz. Některé investice vydělaly, některé prodělaly, ale celek dlouhodobě rostl. Investuju už téměř 25 let. Ze začátku po malých částkách.

Spousta Čechů díky kuponové privatizaci považovala investování za něco negativního. Spálili se v investicích při Asijské měnové krizi v roce 1997 a krizi v Eurozóně v roce 2009. Koupili akcie na vrcholu a pak když padaly, tak se ztrátou prodávali. Místo, aby investovali průběžně a propady využili k levnějším nákupům.

Cílím na reálné výnosy

Investování má dlouhodobý horizont, deset a více let. Investovat máme jen to, co můžeme postrádat. A protože mnozí neví, kam bezpečně s úsporami a vidí, kolik se kolem toho točí podvodů, tak peníze raději strčí do polštáře. Škoda.

Já věřím nemovitostem, akciím zavedených firem, zlatu a stříbru. Vyhýbám se prázdným papírkům, firemním dluhopisům, kryptoměnám. Cílím na reálné výnosy, ne zbožná přání.

„Stačí vám 5 % v hrsti? Sazby na spořících účtech a termínovaných vkladech se po dlouhé době začaly alespoň přibližovat inflaci. I tak se ale ti, kteří pouze spoří, reálné ztrátě nevyhnuli. Na rozdíl od těch, kteří investují,“ shrnula investiční konzultantka Michala Janatová.

Autor je podnikatel a investor