Není snadné udělat sportovní kariéru a už od začátku hospodařit tak, aby pak člověk nespadl do problémů a neocitl se na mizině. „Konec kariéry je pro vrcholové sportovce často šok. Nemají najednou řád,“ řekl mi v rozhovoru bývalý český fotbalový obránce Martin Klein. On sám věří hlavně nemovitostem. Ví proč. V minulosti se spálil, když uvěřil slibům nereálných výnosů od „zázračných“ fondů.

Proč se fotbalisté už jako mladí dostávají do finančních problémů?

Ti kluci o penězích moc nepřemýšlí. Jsou v nějaké bublině, ze které se nedostanou. Když přijde mladý kluk do kabiny a má na sobě manšestráky a tričko, tak bude všem pro smích. Na jednu stranu nedokážu pochopit, proč se mu ostatní spoluhráči smějí. Ale na druhou stranu pochopit dokážu, že ten kluk půjde a půjčí si peníze, aby si mohl koupit hezké oblečení, když se má do té kabiny vrátit…

Martin Klein ještě jako fotbalista Sparty Praha. Foto: Martin Pinkas / MAFRA / Profimedia

To říkal i Honza Koller, když přestoupil ze Smetanovy Lhoty, hrál za béčko Sparty a přestoupil do áčka, jezdil škodovkou a tím jak se oblékal byl všem pro smích. To samé Pavel Nedvěd, když přestoupil do Itálie. A není úplně lehké v té kabině být pro smích.

Přenáší se to pak i na hřiště, kdy kolektiv takového hráče vytlačuje. Necítí se tam dobře. Jsou hráči, kterým to je jedno, ale moc jich nebude. Potkávám mladé lidi ve dvaceti, a když se jich zeptám, jaké mají plány na stará kolena, tak mi řeknou, že na to mají ještě spoustu času.

Četl jsem o vás, že jste nejmladším hráčem, který vyhrál titul…

To jsem. Měl jsem ve Spartě raketový start, což já jsem si ani nestačil uvědomit, protože Sparta mě koupila v šestnácti, kdy se o mě s Brnem soudili. Byla to i velká kauza v novinách, že Sparta krade děti. Já jsem tři měsíce nato hrál za Spartu první zápas za dorost, kdy jsme vyhráli 3:0 a já dal dva góly jako obránce. A po nějakých deseti zápasech jsem se přesunul do áčka. Tam nastalo to, že jsem vstoupil do úplně jiného světa. Prostě kluk z Moravy, co dojížděl do Brna, je najednou ve Spartě, kde v té době byl třeba ještě Tomáš Rosický.

Jaké jste tu měl zázemí, jako šestnáctiletý, který se přistěhoval z Brna?

Připadal jsem si jako hozený, jak se říká, ne do ledové vody, ale pod niagarské vodopády. Rodina se se mnou nepřestěhovala a to, že jsem jako šestnáctiletý najednou sám bydlel v Praze, se samozřejmě časem projevilo. Sparta mi v tomhle dost pomohla, hlavně s přestupem do školy.

Jak se o vás klub staral, když jste byl takhle mladý?

Když se na to dívám zpětně, tak mi přijde dodnes škoda, že Ivan Hašek odešel velmi brzy a já ho zažil jenom půl roku. On byl totiž takový mentor, který měl spoustu zkušeností ze zahraničí a dohlížel na mě kvůli zmiňovanému věku. Měl jsem vedle sebe na stejné pozici Jirku Novotného, ale že bych jinak měl nějakého mentora – jak se to dnes snažíme dělat v naší agentuře – to nebylo. Procházel jsem si tím a narážel do překážek víceméně sám. Měl jsem podporu rodičů, ale ti byli v Brně a já v Praze. Takže jsem si mohl dělat, co jsem chtěl.

Vrátím se k první otázce. Proč se fotbalisté dostávají do finančních problémů?

Kluci o penězích moc nepřemýšlí. Když se dvacetiletých zeptám, jaké mají plány na stará kolena, tak mi řeknou, že mají ještě spoustu času. Ale u zhruba poloviny klubů si hráči nejsou jistí, že peníze příští měsíc vůbec dostanou. V každém případě je však třeba si dávat peníze stranou, i když je klub finančně stabilní.

Říkám to klukům jednoduše: Je jedno, jestli si na začátku odkládáte tisíc korun, je důležité si na to zvyknout, že si peníze dáváte bokem, aby v tom vznikla pravidelnost. Je důležité si ale odkládat s nějakým cílem a mít horizont, kdy je chcete použít.

Je ovšem složité si na začátku kariéry uvědomit, že časem to stejně skončí a člověk bude muset dělat něco jiného.

Podle mě devadesát procent fotbalistů bylo někdy na hraně, že někam sklouzne. Chybí jim to napětí, adrenalin, program, který jim někdo naplánoval. Mluví o tom spousta sportovních psychologů, že dva až tři roky po skončení kariéry jsou kritické. V té době je nejvíce rozvodů, nejčastěji se dostanou do problémů, protože neví, co se sebou začít.

Nejmladší hráč, který vyhrál titul…

Martin Klein (* 2. července 1984, Brno) je bývalý český fotbalový obránce. Na kontě má i start za národní tým. Mimo ČR působil na klubové úrovni v Turecku, Maďarsku a Kazachstánu. Dnes radí mladým sportovcům, co s penězi. Je ambasadorem fotbalových rozvojových projektů společnosti 1231 ELITE Sports a také se ve firmě Broker Consulting věnuje finančnímu poradenství a realitním službám.

Jaké to bylo, když jste končil kariéru vy?

Pomyslný poslední hřebíček byl, když mi před domem vykradli auto, kde jsem měl kopačky. Pomohlo, že můj táta byl malíř/natěrač a já mu občas jezdil z Prahy pomáhat na Moravu, což nám hodně utužilo vztah. Chodil jsem pomáhat třeba i do pekařství. Ze začátku si člověk řekne: hele, hrál jsi Ligu Mistrů a teď jdeš malovat… Ale bylo to super, protože to znamenalo nějaký režim.

Jak se vám dnes daří v byznyse?

Jsem spokojený. Zakotvil jsem u nemovitostí, mimo jiné proto, že mám stavební průmyslovku. Bojoval jsem na hřišti a teď víceméně bojuji s tím, že finančník, nebo někdo, kdo pracuje v realitách, není vždy ten, kdo se někoho snaží okrást.

Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří byli v minulosti velmi úspěšní, ale přišli o peníze a teď kolem padesátky vymýšlejí hlouposti, protože vědí, že už nemají čas. Věří pak nereálným slibům, že peníze vydělají okamžitě. Ale vydělat peníze bez práce není možné.

Peníze také mnohdy vrazí klín mezi kamarády. Třeba když vás takhle někdo zatáhne do zázračné investice, z níž se vyklubou jen problémy.

Když potkáváte sportovce, do čeho oni investují?

Když někdo investuje, tak na to má finanční poradce. Nejoblíbenější investicí jsou nemovitosti.

Čemu investičně věříte vy?

Nemovitostem. Samozřejmě není dobře mít vše v nemovitostech, protože likvidita peněz v nemovitostech, pokud je rychle potřebujete, je složitá a proces zdlouhavý.

Hlavně nevěřím tvrzením, že je něco garantovaného. Nic není stoprocentně na beton. Říct někomu, že vydělá 15-20 % dlouhodobě, mi přijde jako hloupost. Rozumný a reálný je zhruba šestiprocentní roční výnos.

Pro fotbalisty, kteří jsou hraví, musí být lákavé kryptoměny. Nebo se pletu?

Pro mě ne. Kvůli tomu, jak to stále stoupá, nastává efekt, že si člověk pořád říká: třeba to stoupne ještě víc. A pak to najednou spadne a trvá to dva roky, než cena vyleze zpět. Jako hravý doplněk to bude asi fajn, ale pro mě to není. Věřím systematické práci, a ne spekulacím.

Autor je český investor